Vanilin

Stojíme spolu v májovém dešti

a protrháváme si cestu klestím.

Otvíráme nitky blankytných modří

a mícháme je dohromady v nitru

tak jako by světa nebylo

tak jako by vše byla jen iluze,

stejně jako pomačkaný papír v tvé ruce

stejně jako myšlenky ohněstrůjce.

Je májové ráno a v parku šustí stromů listí

štěbetají ptáci a důchodci si cestu do kaufu krátí.

Ještě jednou by jsi to chtěl slyšet.

Ještě jednou podlehnout těm tónům.

Na chvíli se zastavit, na chvíli přemýšlet

o tvé blízkosti v tichosti snít a na nic nemyslet.

Kroužíme spolu dokola a kolem

nad hlavou vanilkové nebe

a každý, kdo to zná,

ten se cítí být spokojen.

Stojíš v parku a jsi sám

nejsi o nejsi ten, kým jsi sám.
 

Padám.