Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Dodatek k vyprávění O MÝCH ZVÍŘECÍCH KAMARÁDECH, aneb co nového po čase

14. 06. 2012
4
8
1113
Autor
Taubla

 

 

     Čas běží a přináší nové životní příběhy a také nové zážitky s mými miláčky, o něž se nyní s vámi podělím.

 

 

     Jedna příhoda je z minulé soboty, nazývám ji – jak jsme byli za vidláky. Dopoledne jsem se pustila do vaření oběda. Manžel mezitím sekal trávník na předzahrádce. Zelená tráva už začala nevzhledně obrůstat kvetoucí růžičky a tak se pustil do práce. Když byl hotov, přišel se zeptat, jestli mám čas si vypít kafe. Jelikož jsem měla malou pauzu, využila jsem možnost si na chvíli od sporáku odskočit. Manžel proto uvařil vonící kávu a v šálkách ji odnesl před barák na lavičku, se slovy, že tam na mě počká. Ještě jsem vyběhla na balkon, který je nade dvorkem. Naše letitá ochočená slepice Koký mě hned zmerčila a vylétla tam za mnou. Jak stárne, je stále mazlivější. Když jsem na dvoře, pořád si přede mě stoupá a povyskakuje a chce abych ji vzala k sobě do náruče a držela si ji u sebe. Tak se se mnou mazlí, dívá se na mě, občas něco po slepičím pobrukuje a spokojeně mhouří oči. Musím dávat pozor, abych na ni nešlápla. Mám ji stále u sebe…

     No a tak mi bylo milé Koký líto, že když už za mnou vyletěla až na balkon, tak jít hned pryč. Přece ji nemohu tak zklamat. Dostala jsem nápad, že ji tedy vezmu s sebou před dům.  Manžel na mě vytřeštil oči, ale po mém vysvětlení dál nic nenamítal.  Usadili jsme se a usrkávali lahodný mok. Kokýna se chvíli procházela před námi po posekaném trávníku, pak se na mě zadívala a vyskočila si mezi nás na lavičku, kde se pohodlně usadila. Spokojeně tam s námi celou dobu hověla.

     Bydlíme u frekventované silnice a pohledy lidí, z kolem jedoucích nablýskaných aut, mluvily za vše. Div že si hlavy nevykroutili. Asi se nestačili divit. Musela jsem se smát. Manžel v montérkách, já ve starých domácích džínsách a mezi námi sedí slepice.

     Jako tečka bylo, když mi syn otevřeným oknem podával zvonící mobil. Zakroutil hlavou a jen polohlasně zamumlal: „Co tu děláte s tou slepicí?“ a raději rychle zmizel za neproniknutelnými zdmi domu. To víte puberta dělá své. Ne, že by neměl rád zvířata, ale tohle na něj bylo asi moc… Přišlo mi to vtipné a pak jsem si ho tak trošku dobírala…

 

     Další povídání je taky z proběhlého víkendu. A to z neděle. Vezmu to od začátku. Před nedávnem nás bohužel navždy opustila naše tchýně. Je to smutný zážitek o kterém se zde nebudu rozepisovat, to by patřilo zase do jiné kategorie mých životních příběhů. Navážu tím, že nám po ní zůstala pětiletá jorkšírka Eliška. Sice jsem už tvrdila, že máme zvířecí kapacitu přeplněnou, ale když se stalo, co se stalo neváhala jsem ani okamžik a Eliška putovala k nám domů. Nemohla jsem ji přece nechat, aby si musela zvykat na cizí lidi. Ono se jí i takhle stýská a chvíli trvalo, než si zvykla na nové prostředí a jiný režim.

     Eliška je miláček a tak by jí člověk snesl modré z nebe. Ve zverimexu jsem koumala jakou pochoutku jí koupit, abych se stále neopakovala a přinesla jí pro změnu něco nového. Až jsem to objevila. Byly to psí klobásky ve tvaru hovínek. Vypadaly tak autenticky (a dokonce ve velikosti těch opravdových Eliščiných), že byly k nerozeznání o pravých psích výkalů. Omlouvám se všem, snad nikoho nepohorším, ale tak to prostě je.. Zajásala jsem a pobavil mě vzhled těchto psích mlsků.

     Doma jsem hned s potěšením jednu Elišce dala. Ta měla radost a odnesla si jí do svého pelíšku, kde se do ní s chutí pustila. Ale ejhle, objevil se zádrhel. Maličká Eliška ji svými zoubky nedokázala rozkousnout, byla na ni moc tvrdá. Po chvíli zápasení ji nechala ležet na zemi. Ani mě nenapadlo, že tento předmět vzbudí doma podezření. Jak tak občas okolo procházel manžel a nebo syn, všimla jsem si jejich nelibých pohledů, které vrhali směrem na zem.  Když už prošli po několikáté, téměř dvojhlasně vznesli rozhořčení. „Co to je na tý zemi?“, zaznělo z jejich úst tak sehraně.

     „No co by to bylo?“ namítla jsem tušíc kam jejich dotaz směřuje. „Nepoznáte to snad?“ dodala jsem a nechala je při tom..

     „Ona se tu Eliška vykakala?“ nevím už, který z nich se téměř zděšeně otázal.

     Napadlo mě, že budu v té hře pokračovat dál. „Jak vidíte,“ přikývla jsem s kamenným výrazem ve tváři.

    „Tak proč to neuklidíš,“ čtyři oči mě div nepropíchly.

     „Proč já? Ukliďte to vy, vidíte, že mám plno práce,“ oplatila jsem jim naschvál nevlídným pohledem a musela jsem se kousat do rtů, abych se nerozesmála.

     Oba svorně rozrušenými hlasy zaprotestovali, že oni to rozhodně uklízet nebudou, že se jim z toho dělá špatně, což dosvědčovaly jejich pokřivené obličeje.

     „Tak to tady tedy zůstane,“ odfrkla jsem a pokračovala ve své práci.

     „No to snad nemyslíš vážně,“ nevěřícně se na mě manžel podíval.

     „Proč by ne, když to můžu uklízet já, proč by jste nemohli vy?“

     Oba raději odešli. Když se asi po hodině vrátili do místnosti, nenápadně jsem pozorovala, jak jejich první bylo, sjet pohledy zem.  „Hovínko“ se tam stále vyjímalo a tak jen rozčileně něco mumlali a bylo zřejmé jejich zklamání z předešlé naděje.

     V tom jsem dostala nápad. Když tu klobásku Eliška nemůže rozkousat, tak jí uvařím, aby změkla. Tak o pochoutku nepřijde. Vzala jsem ji tedy a dala vařit do kastrůlku s vodou. Oba moji mužští mě pozorovali od vedle. Jejich prvotní radost, když viděli, že se k „hovínku“ shýbám, přebil vztek.

     „Já myslel, že to jdeš konečně vyhodit…… Co to s tím děláš?!!!!“, téměř vykřikl manžel, když viděl že „hovínko“ plave v kastrůlku.

     Syn, který byl už zase v druhé místnosti přiběhl a manžel mu rozhořčeně ukazoval na kastrůlek. Oba na mě zírali s otevřenými ústy a dokonce si poklepávali čelo. Pak za sebou zabouchli dveře, že to prý nebudou čuchat a že jsem se zbláznila. Občas pootevřeli a stále ze mě páčili, co se mi stalo, proč to dělám???! Pak jsem to už nevydržela a rozlechtala jsem se na celé kolo. Doslova jsem se svíjela smíchy a já pro změnu nechápala, jak mi na takovou blbounu mohli skočit… A mimochodem uvařené klobáskové  ´hovínko´ nakonec  Elišce stejně nechutnalo, asi ztratilo chuť a vůni a tak nakonec skončilo u slepic, které ho s povděkem zbaštily.

  

       Další příhoda je z dnešního rána. Spím si ve své vyhřáté posteli a v tom mě cosi vzbudí. Bylo to šimrání a pocit, že mi něco leze po zádech. V první okamžik se mi zdálo, že je to jen domněnka. Ale ne, hned v zápětí jsem si uvědomila, že je to skutečnost. Když spíte a něco podobného vás probudí, je to úlek, ne-li šok. Vyskočila jsem a zahlédla, jak mi ze zad seskočila myš.

     „Cože, kde se tu vzala?“ byla moje prvotní myšlenka. Nadzdvihla jsem deku na manželově polovici a schovaná myška vylétla odsud a šup za naše  ´letiště´. (Manžel byl už té době vzhůru.)

     V tom mi to došlo. Není to naše Anežka? Určitě ano, kde by se tu jinak vzala myš. Běžela jsem k myšímu terárku, které máme umístěné právě v ložnici. No jasně, poklop nahoře byl špatně uzavřený a netěsnil.

     Už jednou se mi stalo, když jsem večer šla ještě k myškám, a bylo jen pološero, že jsem nedopatřením víko špatně uzavřela a Anežka se protáhla ven. Tenkrát jsem to ale zjistila asi po hodině, když jsem viděla v polotmě, jak se cosi maličkého tmavého míhá kolem terárka. Neodvážila se onehdá pustit dál a běhala kolem. Když jsem jí nastavila ruku, vběhla mi sama do ní a já ji mohla vrátit do bezpečí jejího domova.

     Dnes to ale bylo jiné. Přiběhl syn, který zrovna vstával a tak jsem mu vysvětlila, co se děje. Řekl mi, že už v noci zaslechl šramot, takže byla chuděrka celou noc venku. Musela být vyplašená a vystresovaná. Pak když odešel manžel,  vlezla  si beruška malá ke mně do postele a já ji nechtěně takhle vyplašila. Musela být v šoku víc než já z toho úleku.

     Když byla Anežka maličká a ještě slepá a já se jí ujala, zkraje spala se mnou v posteli v krabičce s vatou, aby neprochladla, protože si sama ještě neudržela tělesnou teplotu. Teď si možná na ty časy vzpomněla. Zajímavé je, že mě vzbudila tři minuty před zvoněním budíka. To mě vcelku pobavilo… Zvířata mají, jak známo, jakési hodiny ve svém podvědomí. Slyší každý den, kdy vstávám, říkala jsem si pobaveně. No spíš to bylo ale jen dílem náhody.

     Měla jsem na kvap a potřebovala jsem stihnout pracovní schůzku. Teď jsem byla bezradná, protože Anežka zmizela kdesi za nábytkem. Lákala jsem ji k sobě, volala, ale byla tak vystrašená, že se bála vylézt ven. Už jsem si myslela, že budu muset schůzku telefonicky odříci. Pak jsem si vzala na pomoc její bílou kamarádku Alžbětku. Netrvalo dlouho a Anežka se zklidnila a přišla. Nejdřív mi nechtěla vlézt na ruku, vždy jen přiběhla očmuchala mě a posedávala chvíli vedle ruky. Dala jsem vedle mojí dlaně a myšky Alžběty, jejich kolotoč a to zabralo. Anežka si do něj naskočila a já jí v pohodě přenesla domů. Celá schvácená si zalezla do domečku a chrní. Ony obyčejně většinu dne prospí a ožijou až přes noc… Hrozně se mi ulevilo, měla jsem o ni obrovský strach. Je tak maličká a křehká a snadno se jí mohlo něco stát.

     Je zajímavé, že když sahám na fenku Elišku, tak i když si důkladně umyju ruce, tak ji ze mě Anežka cítí a nechce se nechat hladit. Piští  a odskakuje. Jinak je v pohodě a moc ráda se mazlí. Když procházím kolem terárka, vzbudí se a panáčkuje a chce vzít do ruky. Ráda po mě leze, je to takový brouček…

 

    Taky se zmíním o naší ochočené bílé huse, která má už roky za partnera labutího housera. Už mají oba také svůj věk, který se letos na huse bohužel podepsal. A to ve formě mrtvice. Husa zůstala ochrnutá, nemohla chodit, motala se, kroutila k jedné straně  a nemohla jíst ani pít. Jelikož ale i ona patří mezi mé mazlíky, nedokázala jsem ji nechat nemoci na pospas.

     Krmila jsem jí uměle a taky ručně napájela. Trvalo tři týdny, než začala sama trošku pít a jíst. Po měsíci se snažila postavit, ale ještě dost padala. Vodila jsem jí a nadzdvihávala jí. Postupně se rozchodila. Ještě téměř měsíc kulhala, ale stále méně a méně. Jíst a pít už mohla zase plně sama. Nyní je naštěstí už zase fit, běhá zdravě po dvorku a dokonce opět začala snášet vajíčka.. Jako dřív se chodí se mnou pomazlit, je ráda, když jí šimrám na krku a ona mě to oplácí jemným ozobáváním a něžně mi u toho povídá.

 

     …A tak se těším, jaká další potěšení nám osud příště nachystá….

 


8 názorů

Taubla
19. 06. 2012
Dát tip
Děkuju ti Maruško za milá slovíčka.. I tobě děkuju nostalgiku za zastavení. Je možné, že byl opravdu smutný, když tě sám vyhledal, možná se cítil osamoceně, kdo ví. Snad jeho páník brzy vystřízlivěl... Pěkný den vám přeju - oběma. :-)

nostalgik
17. 06. 2012
Dát tip
Dnes během cesty ve vlaku se ke mně přidal pes. Buldoček. Jeho pán, asi pivní únavou usnul a psovi bylo smutno. Tak si mě našel, abych jej pohladil a podrbal. Byl smutný, když jsem vystupoval. Nebo si to jen namlouvám? **

Malá Marie
16. 06. 2012
Dát tip
Příběhy ze života jsou ty nejlepší, hezky píšeš

Taubla
15. 06. 2012
Dát tip
Ahoj Overkille, Alegno a Haní, moc jste mě potšili a jsem ráda, že jsem vás snad trošku pobavila. Zároveň děkuju za výdrž u obsáhlejšího textu.. Krásný víkend vám všem. :-)

8hanka
14. 06. 2012
Dát tip
u Vas je raj na zemi, zvieratka sa nemusia bat o svoj zivot, staras sa o ne od malicka az do staroby...chcela by som byt u Vas zvieratkom:) Hovienko ma pobavilo:)))

Alegna
14. 06. 2012
Dát tip
pobavilas mě dokonale, mám pusu od ucha k uchu (klobásu jsme taky měli, teď je nejlepší ze všeho kost z vepřového kolena)

Overkill
14. 06. 2012
Dát tip
:-) *t

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru