Vzpomínka

Je ráno. Stejně šedivé a kalné jako mnoho jiných rán posledních půl roku. Vstávám znechucen sebou, světem a pomalu, násilně, si navlékám masku přeživší existence. Jsem bez energie a bez chuti žít. Provádím ranní hygienu, automatické činnosti jitřního provozu. Volba oblečení, jako by to nebylo jedno, letmý pohled na druhou stranu postele, kde leží můj prohraný zápas. A nejsme v poločase, je to nastavený čas, pár posledních minut než život pískne do píšťalky a ukončí tu hru. Bude odpískáno. A bohužel prohrávám docela dost, bude to prohraný zápas. Střídat už není koho, není žádných sil a soupeřova obrana je silná, necitelně silná. Pohladím ji pohledem, i to je už za čárou s rizikem udělení žluté karty, ale risknu to! A v tom mi ta vzpomínka proletí hlavou a je to každodenní „dejavu“.

Ten autobus, který mi Tě vozil na služebnu policie bych poznal ještě dneska. Ten kvílivý zvuk brzd, který mne vždy rozradostnil, když jsem vyplňoval formuláře státního aparátu. Ať bylo bílo či pot se mi rozléval po zádech, pokaždé jsem měl ten krásně opojný, jemně slastný pocit, byla to láska. Potom už jenom sykot otevírajících dveří a Tvůj úsměv a vůně heřmánkového šamponu, který se linul z Tvých dlouhých vlasů. Vánek si s nimi pohrával a často jsi měla úplně zakrytý obličej tou svojí nádherou. Pak se naše pohledy střetly a bylo to tam, ta hloubka pohledu a citu. Bylo Ti 17 a byla jsi bílá a čistá. Prošla jsi tou rezavou brankou a pak jsi mi vklouzla do náruče. Nemohli jsme pro kolotoč nekončících polibků dojít ani do služební místnosti, kde na erárním vojenském lůžku jsem Tě poprvé měl. Úplně. Pamatuji si každý detail našeho splynutí, tu harmonii a úžas nad hloubkou. Vůně Tvé košile je na mých rukou stále, vidím ji mezi póry, usnula tam. Celé se mi to denně přehrává v hlavě a tlačí mi to ke zdi. Ke zdi nářků.

Pak už jenom rádoby zatlačím chmury, přivítám se s ranní depresí, která mne neopouští, je věrná a vyrazím do práce, předstírat život. A jde mi to nějak stále hůř a hůř….jsem prostě na dně. A odrazit se? Není síla.