Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Stisk ruky

19. 06. 2012
8
54
2829
Autor
Edvin1

Jedná se o příspěvek do soutěže "Dopište Douskovou!", pořádané knižním veletrhem v Havlíčkově Brodě a Krajskou knihovnou Vysočiny. Budu vděčný za jakékoliv připomínky, a hlavně za odpověď na otázku: Dá se to číst? Tento rok jsem totiž opravdu nevěděl, jak se do mantinelů, určených Douskovou, vejít. Irena Dousková, která napsala úvod, všude ve svých dílech, tedy i zde, používá jakousi jazykovou směs spisovné a nespisovné češtiny. Byl jsem tedy nucen takto pokračovat. Prosím, neopravujte mi tento detail. Schválně jestli poznáte, kde končí její text, a začíná můj. :-) Za kritiku předem srdečně děkuji! Ed :-)

V osm čtyřicet už stála na náměstí. Musela vyjet pár minut po šesté, aby se sem vůbec nějak rozumně dostala. S jedním přestupem. Matka jí zakázala zůstat na nocleh, což by nebyl takovej problém. Kde stojí psáno, že musí poslechnout… Ale nebylo za co. Tak aspoň vyjela co nejdřív, aby si ten den pořádně užila. Celou cestu si četla „Noc veselých sebevrahů“. Asi tak počtvrté. Vlastně už to uměla skoro zpaměti, ale vezla ji s sebou, aby Vlasáka poprosila o podpis. Kdyby se snad náhodou nedostali k jejím básním – kdo ví – třeba nebude příležitost nebo čas, tak aspoň ten podpis.
Ráno bylo studené, docela prokřehla. Neoblíkla se nejlíp. Nejlíp, vzhledem k počasí. Jinak to samozřejmě bylo to nejlepší, co měla a o čem soudila, že jí to snad sluší. Tak teď klepala kosu. Ve vzduchu odér téměř zimní, jako by už byl cítit příští sníh. Ale zato svítilo slunce. Náměstí zalévalo měkké podzimní světlo, takové trochu sváteční. Možná se i město chystalo na cosi významného, co se přihodí právě dnes. Kéž by! Panebože, kéž by…
Obešla kostel v pravém horním rohu a teď šla znovu kolem náměstí, už podruhé. První kavárnu otevřou až v devět. Chtěla si tu dát kafe a ještě jednou projít svoje věci, než mu je ukáže. Pak teprve vyrazí do toho kulturáku na veletrh. Vlasák čte stejně až ve dvě a po ránu tam asi sotva bude. Co by tam dělal. Byla si absolutně jistá, že to musí být právě on, kdo jí k tomu všemu něco řekne. Jemu uvěří, ať už to bude cokoli. Úžasnej člověk. A nedoceněnej. Ve výloze knihkupectví zahlédla jeho knihu. Dobrý znamení, pomyslela si. Věří na takový věci, funguje to. Nebo třeba jak člověk někam přijde, v životě tam nebyl a přitom má pocit, že to místo dobře zná. To se taky stává, a leccos jinýho, zajímavýho, co se nedá tak snadno vysvětlit.
Napadlo ji, co by tomu řekly holky, kdyby ji tu viděly. A co Křapka… Co asi? Přitrouble by se smály. Že zrovna ona musí mít tak pitomou češtinářku. Ale to je všechno tou školou, kdyby chodila na gympl, bylo by to jiný. Jenomže matka tenkrát nechtěla. Měla strach. Že by se tam nedostala a i kdyby, tak co kdyby se potom nedostala nikam dál. Co by si počaly? Obchodní akademie je mnohem praktičtější. Hlady neumře, to je jistý. Ve skutečnosti neznala vůbec nikoho, kdo by umíral hlady. Ale to byla celá matka. Všeho se bála a všechno chtěla mít jistý. Babička tvrdí, že dřív taková nebejvala. Až od tý doby, co odešel fotr. Zdrhnul se svojí sekretářkou. Jenže to už je strašně dávno, jí bylo sotva pět, takže si matku jinou nepamatuje. Jednou se Křapíkový zeptala, jestli by Vlasáka nemohli pozvat do školy – na besedu. Překvapeně se na ni koukla a řekla: 
„Prosím tě…“

Nic víc, jen tohle. A tím to bylo jednou provždy vyřízený.
Podívala se na hodinky. Devět. No konečně. Odlepila se od výlohy. A pak si toho všimla. Stalo se něco neuvěřitelnýho. Ve výklenku před bankomatem stál Ivan Vlasák. Vybíral a něco si u toho mumlal. Zdálo se jí, jako by tak trochu zavrávoral. Kdyby nebylo ráno, skoro by si myslela, že není úplně střízlivý. Zamířila k němu, ale včas si uvědomila, že musí počkat. Tohle nebyl vhodnej okamžik. A taky si musí dát pozor, až se bude představovat. Aby náhodou zase neřekla, že se jmenuje Nika. Pěkně pořádně – Veronika. I když bude celá strnulá trémou. Jednou jí to ujelo a takovej nafoukanej redaktůrek opáčil:
„Nika? To je takovej ten výklenek ve zdi, co? Ale to je vám jistě známo.“

Štěstí ji neopustilo. Vlasák zastrčil peněženku do kapsy a než si stačila rozmyslet, jestli už nastala ta správná chvíle, vešel do tý jediný právě otevřený kavárny. Tak to tam budeme sami, napadlo ji. V tom se přímo před ní zhmotnila neuvěřitelně zmalovaná třicátnice s jasně červenými vlasy a vecpala se do dveří.
„Ivane! Lásko moje, počkej!“, zaječela, až se Veronice zkroutil prázdnej žaludek.

Co teď? Nemá smysl se pokoušet mezi ně vetřít; s touhle energickou ženskou, co si s ním tyká, nevyhraje. Pod paží svírala koženou složku s notně ošoupanou, zlatou přezkou. Našla ji ve sklepě v hromadě harampádí, když tam hledala stopy po svým tátovi. Nacpala do ní jak svůj rukopis, tak Vlasákovu knihu - dala se jen stěží zavřít. Teď ji tížila. A potřebovala si odskočit. Mohla by vedle do hotelu, ale co kdyby mezitím odešel? Odpoledne se k němu nemusí vůbec protlačit. Platila ta dobrá znamení někomu jinýmu?

Přešlapovala z nohy na nohu. Ale pak pohodila hlavou: Tak si počkám, no. Zhluboka se nadýchla, přitiskla si složku k hrudi a vykročila ke dveřím kavárny.

Za prahem ji odvaha opustila. Stála a mžourala do šera místnosti. Konečně rozeznala rusovlásku a Vlasáka. Proklouzla ke stolku u okna, jak nejdále od nich to šlo. A přesto, jen co usedla, uslyšela energický hlas Vlasákovy společnice:
„Musíš, dlužíš mi to!” Dlouhým, rudě nalakovaným nehtem ťukala do desky stolku.
Veronika položila složku před sebe. Zachytila pohled číšníka, a ten jí přinesl šálek kávy. Vzala ho do rukou a ohřívala si zkřehlé prsty. Usrkla a rozepjala zlatou přezku.
 
Před ní ležela „Noc veselých sebevrahů”. Mrkla k Vlasákovu stolku. Krčil se, a ta paní do něj pořád něco vtloukala. Veronika si povzdechla a odsunula knihu stranou. Bříšky prstů se dotýkala svého milovaného rukopisu. Pár lidem jej už ukázala, ale nikdo jí ho nepochválil. Vlastně někteří ano, ale ti to udělali tak nějak vlažně; měla dojem, že ho vůbec nečetli. Až o těch verších začala sama pochybovat, a teď, když si prohlížela první stránku, kam napsala jen Básně a svý jméno, ji ovládla jakási Hassliebe, láska smíšená s klíčící nenávistí.
 
„A nemusím! A nechci!” zasípal Vlasák a plácl otevřenou dlaní do desky stolu. Veronika se leknutím přikrčila.
„To ještě uvidíme,” odpověděla rusovláska. S křivým úsměvem vstala, sebrala z opěradla židle kabelku a přehodila si ji přes rameno. Veronika ji pozorovala, jak rázuje ke dveřím. Když za ní dveře zaklaply, pohlédla na Vlasáka.

„A i kdybych chtěl, tak stejně nemůžu,” mrmlal pro sebe. Z kapsy vyštrachal velký kapesník a zeširoka si s ním utíral tvář. Byl to vůbec ten její hrdina? Když si tu jeho knihu kupovala, paní u pokladny se na ni tak nějak divně podívala a poznamenala, že to je spíš četba pro drsný chlapy. A teď se zdálo, že se ten její drsňák každou chvíli sesune pod stůl. Smutně se usmála - jak krásně mu rozuměla! Vždyť jako by tam seděla ona sama.  Kolikrát si s ním o tom všem, co v jeho knihách stálo, v duchu povídala. Jak rozebírala každičký detail, jak se těšila všem těm historkám, co jako by byly vystřiženy z románu jejího vlastního života. Milovala jeho jinotaje a metafory, dovedla číst mezi řádky, kde nalézala myšlenky, ukryté jiným. Hlavně kritikům, co jeho dílo odkazovali do oblasti triviální literatury, nebo hned označovali jako póvl. Takoví hlupáci. A teď mu to všecko konečně může říct. Musí mu to říct. Ale jak?
Ve chvíli, kdy se Vlasák opřel o stůl a ukryl tvář v dlaních, pochopila, že déle čekat nemůže. Však už najde vhodná slova. Zvedla složku a vstala.
Udělala krok - a zůstala stát.

Vrátila se, položila složku na stolek a otevřela ji. Hrábla do rukopisu a stránky se rozprchly do všech stran. Zvedla jeden list a očima přelétla pár řádků. My soulkin, stálo tam. To přeci napsala pro něj. Usmála se a vykročila ještě jednou.

S básní v ruce stála u Vlasákova stolku. On však na její přítomnost nereagoval. Usedla na uvolněnou židli. Jeho tvář zůstávala ukrytá v dlaních. Veronika se mu dívala na roztřesené prsty. Otevřela ústa, ale zase je sklapla. Zvedla ruku, zaváhala, a pak ji položila na jeho loket a lehce stiskla.
Vlasák strnul.
„Tak ty ses vrátila? Co eště chceš?” řekl plačtivě zpoza kapesníku.
Když neuslyšel odpověď, vykoukl. Prohlídl si ji jedním okem a oživl:
„Helemese, slečinka, co na mě taky venku číhala. Nemyslete si, že jsem vás neviděl!”
Mlčela. Co by taky řekla. Byla to pravda.
„A vy budete chtít co? Třeba jako ta moje bejvalá?” ukázal bradou na dveře. „Včera mi vysmejčila účet v bance, a teď si přišla pro zbytek. Ale spálila se, setsakramentsky se spálila, protože já už nic nemám, nanejvejš tak na tohle kafe,” zachrčel a věnoval pozornost obsahu kapesníku.
Veronice se zdálo, že se s ní židle propadá.
„Ale na to vy eště nebudete dost zkažená, si myslím,” řekl a složil kapesník do čtverečku. Veronika pod stolem zmuchlala stránku do kuličky.
„Ne,” šeptla.
„Ne co?” 
„Nejsem zkažená, pane Vlasáku,” řekla a tiše dodala: „A nic po vás nechci.”
„Nejsem zkažená,” opakoval po ní kvákavě. Vykulil na ni oči: „To je jenom otázka času. Nejdřív se lísáte, ale nakonec jste všecky stejný! Jak ty zmije!” 
Já že jsem zmije? Pokusila se odstrčit od okraje stolku a vstát. Ale podařilo se jí to až napodruhé. Stála na nejistých nohách a oběma rukama se přidržovala opěradla židle.
„A copak máte v tý ruce, smím-li se zeptat? Není tam náhodou, když jsme se tak úplně náhodou potkali, nějaká básnička k mýmu odbornýmu posouzení?”
Veronika se otočila a klopýtala k toaletám. Vlasák se rozchechtal.
„Není libo nějakej zaručenej recept na literární veledílo?” volal k jejím zádům. Jeho smích přešel v chorobný kašel.

Kašel i smích však utichly dřív, než prošla dveřmi. Pokyvoval hlavou a díval se na loket, kde se ho dotkla její dlaň. Položil tam ruku. V prstech promnul látku rukávu a nakonec k ní přičichl.
Pak vstal, s heknutím si vyrovnal záda a vydal se k jejímu stolku.

Seděla na záchodě a brečela jako malá holka. Trhala tu básničku na kousky - co slovo to kousíček - a házela je do mísy. Splachovala znovu a znovu, až v potrubí zmizel i ten poslední. V umyvadle si opláchla tvář, prsty si přičísla vlasy a vrátila se zpět. Vlasák už tam nebyl.
 
Přistoupila ke svému stolku. Posbírala listy rukopisu a vzala do ruky otevřenou knihu „Noc veselých sebevrahů”. Něco se jí na ní nezdálo. Podívala se pozorněji, ale po tom brekotu měla potíže oči zaostřit.
Tu se jí podlomila kolena a ona si musela sednout.
Stálo tam:

Své malé Bereniké
rád a s vděčností
Ivan Vlasák

A jedním tahem nakreslené kotě, s tečkou místo zadečku.


54 názorů

Edvin1
26. 10. 2012
Dát tip

Lakrov: Díky! Nesehnal. Takže si ten balík odnesl někdo jiný. Škoda. I ten menší předminule obsahoval řadu hezkých knih (a minule jsem jej taky nechal propadnout :-(  ) Dobře, že Ti je zase lépe!

 

guy. Děkuji! Při takových příležitostech se Vysočina zdá ještě krásnější: :-)

 


guy
25. 10. 2012
Dát tip
Jéé - Ede - velká gratulace! Těší mě, že ocenění se Ti dostalo u nás na Vysočině :-)

Lakrov
25. 10. 2012
Dát tip

Gratuluji!

Sehnals někoho, kdo by tě v Havlíčkově Brodě zastoupil při vyhlášení vítězů? (mně by se s jednou rukou špatně cestovalo, ale už mám zase dvě :-) )


Edvin1
24. 10. 2012
Dát tip

Janina, reka, Rášek: pěkně děkuji za gratulace! :-)

reka: Ano, už se cítím jak Zátopek. :-)))  Ale pro ty knížky jsem si zase nezajel - je to moc daleko.

Bez Vaší kritiky bych ovšem neprolezl. Takže gratuluji i já Vám.

 

Ed


reka
23. 10. 2012
Dát tip

Super, Edvine! Moc gratuluju! Tak to užs v té soutěži vybral všechny medaile, ne?


Janina6
23. 10. 2012
Dát tip

Veliká gratulace!!


Edvin1
23. 10. 2012
Dát tip

Pro ty, jež to snad může zajímat, výsledek soutěže:

 

http://www.kkvysociny.cz/modul_akce/douskova_semifinale.aspx

 

Těm, které to nezajímá, se omlouvám.

 

Všem kritikům srdečně děkuji za pomoc!

Písmák je fakt dobrá věc. Tedy aspoň pro toho, kdo se zde něčemu chce naučit. I pro dědka jako jsem já.

Váš

Ed :-)


Edvin1
04. 07. 2012
Dát tip
Odpověď ve vzkazu. :-)

reka
02. 07. 2012
Dát tip
Ede, díky za reakci. Je mi líto, že jsem kritiku napsal tak pozdě, tvoji povídku jsem měl čas přečíst bohužel až v sobotu. Držím palce se soutěží! Dej pak vědět, jak jsi dopadl. Mimochodem, zúčastnil ses i loni? POkud si pamatuju, bylo to dopisování Goldflama. Četl jsem jeho úvod, ale moc mě nezaujal a nic mě nenapadalo, tak jsem nic nepsal.

Edvin1
02. 07. 2012
Dát tip
Jakube, moc děkuji za obšírný rozbor. Škoda jen, že přišel tak pozdě - termín pro odevzdání byl 30.06.2012. Pokud se jedná o Tvé námitky - máš jistě recht, Veronika by mohla na to, čeho byla svědkem, reagovat i jinak, než jak jsem si to představil já. Nechápeš, proč Vlasák náhle něco pocítil k Veronice. Asi jsem odstavec, jenž začíná slovy "Kašel a smích však utichly..." nesepsal dostatečně úderně. Vlasák si v něm uvědomuje svou podlost, a dobrotu a nezištnost Veroniky. Výsledkem této sebereflexe je pak onen podpis a kresbička. Myslím, že jsem skutečně udělal to, co mi v závěru své kritiky doporučuješ: Povídku jsem psal opravdu pilně, zvažoval jsem každé slovo, měl jsem řadu konceptů, mnohokrát ji "z gruntu" přepracoval. Teď už se to ani nedá, a ani bych už na to neměl ani chuť, ani nápady. A taky si myslím, že jsem pečlivě zvážil, jak Dousková Veroniku představila, a v mém pokračování na řadu těchto autorkou již daných charakteristických rysů navázal. Kupříkladu miluje Vlasáka - nedoceněného spisovatele, a to navzdory všem. Dousková ji představuje jako nevinnou, citlivou dívenku. V mé části je obojí rozvinuto. Atd. Jakube, moc díky, prosím, nezlob se, že ne se vším, co jsi mi napsal, souhlasím. Víš, popsal jsi vlastně myšlenky, jež mi taky během posledních asi 6-ti týdnů více nebo méně kroužily hlavou. A už jsem se s nimi popral. Výsledek? Lépe už to holt nesvedu. Ed :-)

reka
01. 07. 2012
Dát tip
Trochu mě zklamal úvod Douskové - to zase někdo jede do Havlíčkova Brodu na Festival spisovatelů? Je to dost podobné tomu ročníku, kdy jsem se zúčastnil já. Úvod Douskové mi přijde v pohodě. Máš pravdu, že mísí spisovnou a nespisovnou češtinu, ale to je v pořádku, takové mísení nejpřesněji odpovídá tomu, jak lidé mluví. Tvoje vlastní část, zdá se mi, sklouzává příliš do spisovné polohy. Možná bys ji mohl trochu posunout k nespisovnosti (koncovky, některé konstrukce, např. "jeho tvář zůstávala ukrytá v dlaních", "stránky se rozprchly do všech stran" - to mi přijde příliš poetický; výraz jako "takoví hlupáci" je příliš jemný, spíš "takoví idioti"). Líbí se mi tvůj nápad na příběh. Hádka mezi Vlasákem a rusovláskou, kterou sledujeme očima Veroniky, takžde dlouho nevíme, co se děje, jen tušíme. Byl jsem zvědavý, jak to bude pokračovat, co se z toho vyklube. Je to dobře zahaleno v nejistotě a odkrýváš věci přirozeně a postupně. Takže za to plus. Na čem bys mohl zapracovat: Závěr k té povídce nesedne. Nechápu, proč Vlasák najednou pocítil něco k Veronice. Ta proměna působi nevěrohodně a není k ní žádný podnět v povídce. Stejně tak to zakončení, s nalezeným věnováním, je až příliš kýčovité, což by samo o sobě nevadilo, ale nesedne ke zbytku povídky. Přijde mi, žes příliš nevyužil potenciál úvodu. Co v něm dostaneš? Jednu dívku, která chodí na obchodní akademii, ale radši by chodila na gympl. Má evidentně problémy se sebedůvěrou. Má idola, ale ten idol není dj nebo hollywoodský herec, je to starosvětsky nějaký pan spisovatel. Není zamilovaná do něho, ale do jeho knih. Přijde mi, že je tu prostě načrtnutá postava holky-intelektuálky, která je docela nešťastná z toho, jak žije a kdy žije. Jak by taková holka reagovala, kdyby viděla svého idola v restauraci hádat se s manželkou? Spíš než jeho urážky, nevadilo by jí, že ten spisovatel není takový intelektuál, jak si představovala? Že jeho metafory jsou fádní? Mimochodem, skutečně by měla báseň, kde by stálo "My soulkin"? Suma sumárum, asi bych to být tebou zkusil vzít ještě jednou z gruntu, a víc vycházel z toho, jaká je Veronika, a nechal její charakter mít nějaký efekt na děj. Teď je jen pasivní pozorovatel, které se věci přihodí. Ale z úvodu víme, že má nějaké názory a postoje, a ty by měly ovlivnit vyprávění.

Janina6
27. 06. 2012
Dát tip
Jo tak. Já když vidím slovo "hrubky", představím si mějaké víraznější chybi :-)

Edvin1
27. 06. 2012
Dát tip
P.S. Chyby třeba : V tom místo vtom. Kdo ví místo kdoví...

Edvin1
27. 06. 2012
Dát tip
Janino, mne jsi neurazila, kdepak... Jen jsem se divil, že kritizuješ něco, s čím já nemám nic - chyby Douskové (Ukazovací zájmena, opakování slova "nejlíp"). Asi jsi žertovala, když jsi tvrdila, že již od druhého odstavce to je můj text, protože tam je tak laická chyba. Janino, nic jsem zle nemyslel, a tak ještě jednou díky moc. Tvé oprávněné kritiky samozřejmě využiji. Ed :-)

Janina6
26. 06. 2012
Dát tip
Edvine, já jsem teď taky trochu zmatená, tedy začátkem tvého komentáře. Prostě jsem si tipla, odkud je to tvůj text, a vysvětlila, proč si to myslím. Pokud jsem se spletla, tak jsem se holt spletla, ale nechápu, proč mi tvůj tón zní tak... uraženě? Kdo je ten prominent, do kterého jsem si jako měla chtít rýpnout? Dousková? No, pokud je její mnohem delší část textu, než jsem odhadovala, tak zas tak skvělá nebude... A jakých hrubek že jsem si nevšimla? (Chybí tam nějaké čárky v souvětích, ale to umí dokonale dneska málokdo, a kdybych si hrála na korektorku, tak by moje komentáře byly nekonečné, takže v komentování pravopisu se spíš krotím. Ale hrubky jsem vážně nenašla.) No nic. Nechtěla jsem urazit, sorry.

Edvin1
26. 06. 2012
Dát tip
Rášku, moc díky za námahu a trpělivost, ale já z Tvé poznámky nejsem chytrý, tedy co konkrétně, a taky koho vlastně kritizuješ. Nejdříve děláš dojem, že je celý text na h. (promiň, ale mluvíme o mém textu), ale končíš větou, jež mi dává na srozuměnou, že já jsem v suchu ("...dobře dopsáno, ale ne napsáno"). Nebo jsi to myslela jinak? Dost na Tvou poznámku koukám... Díky za Tvou přízeň. Ed P.S. Ona věta se mi zdá o.k. - aspoň dle mého jaz. citu je v pořádku. Pozeptám se u jiných lidí.

Edvin1
26. 06. 2012
Dát tip
Janina: Jsem tak trochu zmaten: To myslíš vážně? Já že jsem napsal celek? Vždyť Ty většinou kritizuješ část pí Douškové, tak proč bych se k jejímu textu přiznával? Asi Tvůj způsob, jak si do prominenta rýpnout, viď? Tak ten hlod beru. Jen mne udivuje, že sis v její části nevšimla hrubek. Ukazovací zájmena, jež reklamuješ, nejsou má. "svůj loket" tam musí zůstat. Však si to zkus říct bez něho. "Opírala se o opěradlo", a záměna "veselí" za "šťastní", je opravdu smutné nedopatření. A to jsem, sakryš, nic neodfláknul! N I C !!! A přesto ten proklatej tiskařskej šotek. No nic, Janino, uvidím, co ještě dokážu zlepšit. Ten dialog ovšem nezměním, ani mne nenapadne. Cedil jsem krev, když jsem ho psal. Kolik jen ta část měla verzí! Uvěřitelný, nebo ne, takhle zůstane a hotovka! Díky moc, z celýho srdce a tak... Ed

Edvin1
26. 06. 2012
Dát tip
Ty, Zdendo (sranda, mně takhle říkají!), nagúgluj si ty podmínky. Stručně: Dopsat to do podoby celistvé povídky, a to v jakémkoliv žánru. O napodobování stylu první části, napsané zadavatelkou, tam není řeč. Ale to je snad logické, ne?

Edvin1
24. 06. 2012
Dát tip
Zdendo, vysvětlovat Ti, kdo je pí Dousková, Ti opravdu nebudu - od toho je dnes Gůgl, víš? Škoda, že jsi se ke mně nedostal - rád bych si přečetl Tvůj názor k mé části textu. BTW, Dousková patří k autorům bestsellerů.

Janina6
23. 06. 2012
Dát tip
Budu trochu drzá: tvoje část začíná už od "Ráno bylo studené", a myslím si to proto, že zkušená spisovatelka by nezopakovala to "nejlíp", nechala by jen "Vzhledem k počasí." Nelíbí se mi závěr, tedy, nemohu mu nějak věřit - myslím, že by Vlasák buď počkal, až přijde z té toalety a promluvil s ní, nebo do knihy nic nepsal a zmizel. Ale to je spíš psychologická úvaha, než literární... Trochu bych omezila ukazovací zájmena. Třeba "takovej nafoukanej redaktůrek... to je takovej ten výklenek..." - u výklenku to sedí, ale u redaktůrka bych nahradila, třeba "jakejsi". A škrtala bych ta zájmena u "TA správná chvíle", "TÝ jediný právě otevřený kavárny", "když si TU jeho knihu kupovala", "díval se na SVůJ loket". Už to tu někdo zmínil - vyjádření "jak nejdále od nich" je divné - správně asi "jak nejdále to šlo", ale moc se to k tomu "od nich" nehodí. "Ne," vyšeptala. No, vyšeptat se určitě dá nějaká delší věta, ale jednoslabičné slovo? To se asi spíš zašeptá nebo přímo šeptne. "opírala se o opěradlo" - nee, nahradit, neodflakovat :-) A pozor na překlep v závěru - trochu jsi knihu přejmenoval, byli to "veselí", a ne "šťastní" sebevrazi.

Edvin1
21. 06. 2012
Dát tip
píspol: Takovým typem člověka byl můj táta - vybuchl, ale hned toho litoval, omlouval se a nosil kytičky. Lidé jsou různí. Mě se zase taková nasranost drží déle (omlouvám se za výraz). Začátek? Ve zprávě. :-) Díky za přečtení a koment. Ed

Edvin1
21. 06. 2012
Dát tip
guy, sám tak psát nechci, ale tohle beru jako jazykové cvičení. Možná se mi ty dovednosti někde budou hodit. Díky za přečtení a názor. A za to přání. Ed

guy
21. 06. 2012
Dát tip
Mám pocit, že text té paní je mírně povrchní nebo jak to nazvat, a nedivím se, že Ti dalo dost práce na něj implantovat pokračování. Nicméně si myslím, že v rámci daných možností se Ti to povedlo a přeji Ti, abys v soutěži uspěl, navzdory tomu, že jsi došel k přesvědčení, že psát jako ta paní nechceš. :-)

Edvin1
20. 06. 2012
Dát tip
Marcela: Jasně, pošli.

Marcela.K.
20. 06. 2012
Dát tip
Docela by mě zajímal Tvůj názor...můžu Ti to poslat soukromě?

Edvin1
20. 06. 2012
Dát tip
Marcela: Pokud je Tvůj draft dobrý, tak už to máš hotový. Zbytek je otázka zicflajše.

Marcela.K.
20. 06. 2012
Dát tip
Dík...třeba to zkusím, zatím mám draft.

Edvin1
20. 06. 2012
Dát tip
Lakrov: Já že jsem se vykecal hned v prologu? No nazdar! Ten můj starej dementní mozek! :-O

Edvin1
20. 06. 2012
Dát tip
Marcela: Tak Ti držím všecky palce (Poláci jich mají hned deset! Palec - prst.) Ed

Marcela.K.
20. 06. 2012
Dát tip
Nejsem soutěživý typ, ale Douskovou mám ráda. Taky se mi to blbě píše, když už jsem četla tvůj příběh...ale něco mě napadlo, tak uvidíme:-) Já zase nemám ráda, když mě autor podceňuje. Jenže máš pravdu v tom, že lidi jsou teď už líní a čtou rychle a povrchně. Nejhorší jsou "netoví čtenáři" :-)

Lakrov
20. 06. 2012
Dát tip
> ...ten správný začátek mého textu... Nebylo těžké ho najít; jednak už za ta léta vím, jak píšeš, jaká slova nebo slovní obraty používáš nebo naopak jaká slova bys nikdy nepoužil, a navíc jsi hned v prologu uvedl návod, jak hledat :-)

Edvin1
20. 06. 2012
Dát tip
Marcela: I já jsem váhal, jestli tam mám to slovo "láska" napsat. Taky si myslím, že je nadužívané. Ale skutečnost je taková, že někteří autoři je skutečně při autogramiádách používají i v případě osob, které vůbec neznají. Ale napadá mne jiné slůvko. Zkusím to s ním. Protože pouze "s vděčností" se mi zdá málo. To P.S. se mi zdálo nutné, kvůli čtenářům, kteří jsou líní přemýšlet, proč jí byl asi vděčný. P.S. Mrazí mne při pomyšlení, že bych mohl sklouznout na úroveň Pichlerky. Dopisuješ? Co? Snad ne taky něco do této soutěže?

Marcela.K.
20. 06. 2012
Dát tip
P.S.: právě dopisuji ;-)

Marcela.K.
20. 06. 2012
Dát tip
No, máš pravdu, to P.S.: je jako od Pichlerový :-) Asi bych vypustila i tu lásku z věnování, nechala bych jen vděčnost. Láska je příliš silné slovo a nemělo by se nadužívat. Ale to kotě, to bych tam nechala.

Edvin1
20. 06. 2012
Dát tip
Markel: Díky za kladný ohlas! Zastav se zas. ed

Edvin1
20. 06. 2012
Dát tip
Marcela: Já ti něvím - není ten závěr přeslazený? Co kdyby se na něj prostě vykašlala? Nebo mu hned vlepila facku, až by to mlasklo? Takhle je to prý jak z Hollywoodu. Slaďák. Ale stejně to asi tak nechám - už se mi to nechce po sté předělávat. Díky za povzbuzení.

Edvin1
20. 06. 2012
Dát tip
Diana: Díky za pozitivní ohlas. A jsem rád, že jsi neuhádla - až tak špatně jsem tedy její styl nenapodobil. Ed

Edvin1
20. 06. 2012
Dát tip
Lakrove, re.: "Dopište Edvina!" Dovol, abych se zasmál. :-( Produktem takové soutěže nikdy nic lit. hodnotného nemůže být. Účastník má svázaná křídla. Je to zábava a slohové cvičení, nic víc. A k něčemu takovému bych se nepropůjčil. Jinak gratuluji - jako jediný jsi našel ten správný začátek mého textu. :-)

Edvin1
20. 06. 2012
Dát tip
Eza: Máš recht, tento rok mi ten úvodní, daný text nesedl. Zúčastňuji se již po páté a beru to jako tvrdé cvičení v předmětu styl a námět. A doporučuji to samé každému, kdo se chce naučit psát. Navíc: Když člověk píše do soutěže, dává si tisíckrát víc záležet, než když je to "jen" na Písmáka. Tento hloupý text jsem přepisoval měsíc. A nelituji - teď vím, že psát jako ta paní nechci. Nikam to nevede. Dík za návštěvu a názor.

Edvin1
20. 06. 2012
Dát tip
Kejbi, jo, vzali se a měli spolu spoustu dětí. :-) Díky za návštěvu, přečtení a poznámku. Potěšila. Ed

Markel
19. 06. 2012
Dát tip
moc pěkné, to tvoje - T

Kejbi
19. 06. 2012
Dát tip
Je to dobře zpracováne,nemůžu vytknout žádné chyby. Zdá se mi že věty s lehkostí navazují i když je za tím určitě spousta práce. Přesto mi tam něco chybí. Možná pokračování.-)

Eza
19. 06. 2012
Dát tip
Tvůj text začíná: "Nic víc, jen tohle." Ta tvoje část se mi líbí. Napsáno sice pěkně, nemohu se ale zbavit pocitu, že ti to nepřirostlo moc k srdci. Zřejmě ses snažil za každou cenu zúčastnit se této soutěže. Tak to cítím, samozřejmě se mohu mýlit.

Marcela.K.
19. 06. 2012
Dát tip
Myslela jsem si to samé, co Diana, ale teď už vím , že jsem se spletla - díky Tvému odkazu na soutěž :-) Napsal jsi to hodně dobře, neměnila bych nic.

Diana
19. 06. 2012
Dát tip
Číst se to dá velmi dobře. Napsáno je to přesvědčivě. A líbí se mi logicky vyplývající závěr, který přece překvapí. Domnívám se, že tvůj text začíná slovy "Nic víc, jen tohle". ***

Lakrov
19. 06. 2012
Dát tip
Číst se to dá; tvůj doplněk se čté lépe, než Douskové úvod (předpokládá, že tvůj doplněk začíná zhruba od... to pošlu sokromě, ať neovlivňuji další hádače). Závěr se mi líbí -- dělá z celého toho (poněkud nanicovatě zahájeného) krátkého příběhu cosi jako novelu. Uvažovat o tom, jak by to mohlo pokračovat, mě baví. Nechceš vypsat druhé kolo se zadáním "Dopiště Edvina" :-)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru