Nádech pláče

Nesnáším podnikové večírky. Rok co rok je to stejné. Nejdříve jsou všichni největší kamarádi, pak si vjedou do vlasů a je po zábavě.

Letos to nebylo jiné. Že se to netýkalo mě, vydržel jsem docela dlouho. Přesto, stejně jako spousta dalších, se zvedám a jdu.

Zastavuji pod lampou veřejného osvětlení. Je půl druhé, zjišťuji. Docela dost hodin. Ale co. Ráno nevstávám a doma mě čekají jen akvarijní rybky.

Jdu rovně k řece. Na mostě přede mnou vidím chlapa, ve kterém rozpoznávám svého švagra. Stojí na kamenném zábradlí a přechází sem a tam. Mám pocit, že musí každou chvíli spadnout.

Přicházím opatrně a tiše k němu. Nechci aby se lekl. Chvíli stojím. Naše oči se setkávají.

„Ahoj, co tady blbneš?“ oslovuji ho. Vane teplý vítr, měsíc šetří světlem jako lékárník, ale já přesto vidím, že hodně přebral.

„Lidi už nevědí, co je to čest,“ spouští bez pozdravu. Pak si, ale sedá. Zády ke mně. Dívá se do vody a povídá. Cítím nepatrný nádech pláče a lítosti v jeho hlase. To není dobré. Je zase na měkko. Řeka je v těchto místech sice mělká, ale zato plná kamenů. Jestli skočí, je s ním amen. 

„Vždycky jsem byl otloukánek, ale teď mají respekt. Bojí se mě,“ přeskakuje na jiné téma. Je pravda, že se občas někde popral, ale jinak působí jako neškodný a normální muž. Tedy až na to pití. S tím vytváří potíže nejen sobě, ale také mojí sestře, která při mateřské musí po brigádách dotahovat to, co on nechá v baru.

Rád hovoří. Jeho slova častokrát předbíhají skutečnost.

„Všichni o ní mluví, ale čest je uvnitř. S tím se rodíš,“ nepřestává blábolit. Mám chuť odejít, ale smysl pro povinnost velí ne.

„Nepůjdeme domů,“ zkouším.

„Teď ať si někdo něco dovolí!“ říká silácky a výhružně máchá dýkou, která se jako kouzlem octla v jeho pravici. Vstává a zase si sedá. Nůž putuje zpět do kapsy. Brečí.

„Nemám nic. Nic jsem nedokázal,“ lituje se, nad hlavou mu prolétne netopýr a on seskakuje ze zábradlí na chodník.

„Jak nic?“ divím se a mám radost, že stojí na pevné zemi. “ Máš všechno. Jestli chceš auto, bazén, dovolenou u moře, tak tím se netrap. To je vedlejší. Vždyť máš hodnou ženu, zdravé děti, vlastní bydlení i práci máš. Sice špatně placenou, ale máš,“ vypočítávám, „ já platím děsivý nájem a doma mě nikdo nečeká. Ty blázne, o co ti jde?“ snažím se ho povzbudit, ale nezabírá to.

„Čest ztratíš jen jednou,“ začíná na novo, „ já ji mám,“ křičí, „ mám!“

Kývám hlavou.

„Člověk ráno vstane, ustrojí se a ještě za tmy musí do práce. Pak na melouch a za tmy domů. Copak se nesnažím? Dělám málo? Vždyť už skoro ani na pivo nejdu. Přece to musí jít jinak. Ruce samý mozol a nemám ani na cigára.“

„Tak pojď domů Radku,“ nabízím mu cigaretu a pokouším se zastavit jeho srdcervoucí monolog. „Ségra tě už určitě čeká a děcka také.“

„Nečeká. Nikdo nečeká,“ pokračuje v sebelítosti.

Zastavuje u nás policejní auto a za ním další, civilní. Vystupují muži v uniformách i v civilu. Svítí mi do očí, pak Radkovi a zase mně. Ptají se na jména.

„Otradovský Lukáš a Radek Dlouhý,“ říkám a nesměle ukazuji prstem na Radka. Ten stojí u zábradlí.

Beze slov, jen s použitím mírného násilí, ho popadají čtyři paže, zbavují dýky a cpou do auta s majáčkem.

Druhý den jsou toho plné noviny. V Soukenické ulici, prý silně podnapilý muž, ubodal ženu a dvě děti ve věku sedm a tři roky.