Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Před stavy a po citech

30. 06. 2012
5
15
1989
Autor
Sarlota.Alli

Onanuju na hřbitově za kamerou přímo před tebou Vypadáš, že by sis dal říct. Čekáš na důkaz ne jen na příslib.

 

Začátek každého romantického citu je touha... na tu mrchu se jako sněhová koule nabalují další a další city (které často vznikají pouze jejím pozvolným štěpením za pomoci katalizátorů typu sex). To, co ale vztahu opravdu škodí, je to, co přichází po citech, nebo-li pocity. Pocity toho, zda jsme nebo nejsme dostatečně milováni, jestli si nás protějšek dostatečně váží, zda uznává to, co jsme pro společný vztah "obětovali"... 

Z mojí počáteční touhy po třech a půl letech štěpení zbylo pramálo. Ze zvědavosti zbyla jakás zvláštní forma obavy, co ten frajer zase vyvede. Z elektrifikace mého oběhového systému při jakémkoli doteku zbyla jen neonová hláška "Hurá bude sex!" v momentě, kdy se jeho prostředníček ocitne  v mojí vagíně. 

"Miluju tě..."
"Já vím."
"A víš proč?"
"Protože ti platím nájem?"
"Ne."
"Protože tě vozím kam si řekneš?"
"Ne."
"Tak nevím."
"Protože mě nikdo nedokáže obejmout jako ty."

Zavrněl. Netuším co si myslel. Pravděpodobně něco o tom, že jsou to kecy. Že když nic jiného, tak jsem aspoň diplomat a nepřiznám, že se trefil. Mívala jsem pocit, že to jeho "Já vím" je zašifrované "Já tebe ne a ještě ke všemu mi nestojíš za milosrdnou lež." Jenže jeho "Miluju tě" má pokaždé jasnou hodnotu. Jinak to nedokáže. Miluje v cifrách a v litrech benzínu. Jeho láska se rovná zhruba osmi tisícům liber ročně + různé. Miloval by mě ještě víc, jen kdyby si to mohl dovolit. Taky bych ho milovala ještě víc, jenže už to neumím. Už se bojím. Bojím se po-citů. 

"Umíš ty vůbec něco?"
"Kouřit, miláčku."
"Toho se nenajim..."
"Ale já ano!"

Odebrala jsem se brečet někam jinam. Kuří oko se zase jednou ozvalo. Listovala jsem svými fotkami a přemýšlela jestli jim věří taky někdo další. To, že je mám je důkaz jeho lásky, ale rozhodně ne přesvědčení, že to někam vede. To chtění mě prozatím paralyzuje. Přišpendlilo mě k podlaze a já se bojím hnout. Bojím se špatných kroků, ústupků a vymknutých kotníků. Chvíli jsem snad chtěla uhnout k praní fusek a plínek a k vaření. Chtěla jsem být tak neemancipovaná jak to jen jde. Chtěla jsem se uspokojit skrze někoho jiného... Po dlouhé depresivní periodě sebeklamu jsem se vrátila k sobě. 

Kdosi popsal kozorohy jako kamzíky. Prý jsou to lidé usilovně šplhající na vrchol, na kterém se jen krátce rozhlédnou, aby si vybrali ten další. Já nešplhám usilovně, vlastně se jenom vleču. Jako kamzík s nadváhou. Často sedím, koukám nahoru a přemýšlím, co to vlastně dělám. Mapy, stejně jako jakékoli jiné návody, ze zásady nepoužívám. Netuším, co uvidím na vrcholu. Když jsem se doškrábala na Albion byla mlha. Nevěděla jsem ani co mám dělat, ani kam mám lézt. Něvěděla jsem proč jsem sem vlastně lezla... Zvažovala jsem sestup stejnou cestou. 

Časně ráno jsme stáli na kopci. Byla to taková vyvýšenina mezi zámkem a kostelem... Z jedné strany bylo vidět na město, z druhé na pole. Slavili jsme vánoce. Bílé vánoce ve Stirlingu. Slavili jsme v posteli, v restauraci, na hřbitově. Hledala jsem způsob jak to místo dostat do obdélníku v hledáčku. Náhrobky, pomník, sestičku... něco mezi Ladou a Elgarem. Něco mezi mnou a jím. 

Ta fotka mě pronásledovala. Sama o sobě znamenala všechno a nic.  Přemýšlela jsem proč jsem ji vlastně fotila. Proč jsem vlastně strávila polovinu romantického víkendu ve dvou na hřbitově. Vybavila se mi jiná fotka. Fotka někoho jiného, jiného hřbitova. Náhrobky, břečťan, cestička... dva důchodci se na konci té sesty drží za ruce. 

"Z dálnice vídám jeden hřbitov. V neděli bychom se na něj mohli zkusit dostat."
"Jo, ten vídám z vlaku když jedu za tebou."

Bylo chladno a nebe mléčné. Obcházela jsem místo. Nakonec jsem si stoupla do prostřed a čekala na vlak. Usmála jsem se nad myšlenkou dokonalého místa posledního odpočinku pro zaníceného milovníka vláčků. Tenhle hřbitov má pořadové číslo 14. " Víš co, pojedeme sem někdy jindy, tohle místo potřebuje slunce, podvečer. Takhle jsou ty fotky na nic." Řekla jsem nez jsme nastoupili do auta. Vlastně jsem ty fotky ještě ani neviděla... 

"Ty si zase bereš foťák!?" úpěl bezmocně kamarád na společné dovolené před lety v jedné šumavské roubence. Hodila jsem přístroj do batohu a křivě přísahala, že se budu krotit. Nejraděj bych šla sama. Nesnášim číkoli podupávání za zády se slovy: "To stačí jednou, ne?" Nedokázala jsem vysvětlit proč nestačí. Tahle vzpomínka ostře konstrastuje s tou, jak jsem onen přístroj získala. Dostala jsem ho od muže se kterým jsem právě strávila nejpřekvapivější sex v životě. Zcela necitlivě jsem ho po té vyhnala na nábřeží noční Prahy. Fotila jsem kachny u Karlova mostu když jsem zachytila jeho spokojený pohled. Tiše stál dva kroky za mými zády a usmíval se. 
"Čemu se směješ?" 
"Vypadáš moc spokojeně!"
"Je to moc dobrej foťák, děkuju. "
"Já jsem rád, že máš radost."

Od té doby absolvoval 14 hřbitovů, nesčetně památek, nebezpečného parkování v odstavném pruhu, hledání pláží, ruin, čekání na slunce, na mrak, na tmu. Všude mi stál na zády a nikdy se nezeptal zda už to nestačí. Stojí tam a čeká až budu mít sama dost. A vlastně to dlouho mohlo vypadat, že mám dost. Chodila jsem po kopcích, po městech, po hřbitovech... půl roku jsem nechodila vůbec. Na usnutí bylo třeba dvou diklofenaků a voltaren na 50% povrchu těla. Urvala jsem tak pár hodin, když jsem měla kliku. Fotila jsem vajíčka. Jo! Vajíčka! Přivezli mi je z Tesca... Ani jsem se nepokoušela je stavět na hlavu, pro pocit, že je to něco nevídaného... jak padli tak padli.
"Co to je?"
"Vejce."
"To vidim, co to znamená?"
"Je jich šest. A všechna jsou si podobná jako vejce vejci."
Profesor vytáhl obočí, zakroutil hlavou a odešel. Nebylo to ani vtipný. Bylo to horší než trapný. Bylo to na nic. Mě bylo na nic. Byla jsem na nic. 

Na valentýna jsem si koupila nové šaty. Takové, co normálně nenosím. Představovala jsem si jak zastavíme u jezera na odpočívadle za tmy. Představovala jsem si chvatné svlékání mezi polibky. Šaty byly ideální, propínací. Mohli jsme to udělat jakkoli... 
"Tohle musí přestat! Ty seš uplně k ničemu!" Křičel na mě nahlas to, čeho jsem se jen potichu bála. Teatrálně jsem požádala o zastavení a on mě nechal vystoupit a odejít. Jen tak. Jako kdybychom se nikdy na hřbitově nedrželi za ruku. Osm tisíc liber ročně + různé. To jsem já. Bouchla jsem na truc pořádně dveřmi od auta. Najednou bylo všechno pryč. Všechny představy a plány, které existovali jen proto, že tam byl. 

Jediná možnost, která se jevila jako přijatelná byl sestup stejnou cestou. Zavolala jsem matce a požádala ji, aby mě dostala domů. Oznámila jsem jí, že už mám dost. "Na to zapomeň!" zněla její odpověď. Jako argument použila prarodiče a jejich sklamání. A co to moje? 

"Podivej se, já bych tady na tebe mohl spustit monology co stoprocentně zabíraj, ale neudělám to, protože vím, že je pro tebe lepší když se rozejdeme. Jsem pro tebe tak jako tak moc starej."
"Já chci jenom vědět jestli o mě stojíš."
"Samozřejmě, že stojím. Co chceš, ale musíš vědět ty."
Měla jsem pocit, že si ze mě dělá srandu, že bude nejrači když zmizim co nejrychleji. 

Když jsme se viděli příště nedostal ani pusu, já dostala valentýnku. Připadala mi trapná, cynická a nemístná. Já potřebovala obejmout, políbit snad i pomilovat. Oděšla jsem s kusem papíru který vlasně nic neříkal, nic neznamenal... Zapoměla jsem na představu toho "chlapáka" jak bezradně stojí nad regálem s růžovými přáníčky. Jenže tehdy by mě mohl třeba vzít baseballkou po hlavě a bylo by to prd platný. Já se zlobila. Já se strašně zlobila za to, že mě viděl přesně takovou, jakou jsem se viděla sama, zlobila jsem se, že jsem mu taková lezla na nervy.

Zase jednou jsem začala dělat psí kusy. Jako kdyby mi bylo šestnáct. Jenže tohle asi věk nemá. Začala jsem si kupovat šminky...Rozchodila jsem své chromé tělo a začala ho tahat po schůzkách na slepo. Tváře těch báječných mužů jsem po cestě domů zapomínala. Se žádným jsem se nesešla dvakrát. 

Na fotky jsem si vyrobila fialové kožené portfolio. Zastrkala jsem své roční úsilí do jednotlivých košilek a nestačila se divit. Prohlížela jsem ty desky donekonečna tam a zase zpátky a připadalo mi, jakobych na těch místech nikdy nebyla. Jakoby to byli úplně cizí obrázky. Odevzdala jsem je s jistotou. Nebyla jsem si uplně jistá jak vznikly, jak se mi vůbec dostaly k rukám, ale byly tam a byly dokonalé. 

Sedím na jeho posteli a listuju jimi znovu. Nevím jestli jim věří a neodvažuju se ho na to zeptat. Bojím se ho milovat bez okolků, ale miluju tyhle obrázky. Nejsou to obrázky vzpomínek. Jsou to spíš pohledy, ořízlé. Jsou to věci ne tak jak jsou, ale tak jak je vidim. Je to opravdová fikce. Jsou to obrázky,na kterých jsme vlastně spolu.

15 názorů

DavidPetrik
11. 07. 2012
Dát tip
Text neobstoji tematu nadhozenemu na pocatku - tematu eroze lasky. Miato toho preskakuje z jedne myslenku na druhou. Nekdy fragmentalizace textum prospiva. Tady ale nepusobi jako zamer, nybrz jako nestastny vedlejsi produkt nekazne pri psani. Na druhou stranu me oslovil styl psani. Je autenticky, jakoby vytrzeny z deniku. V tom asi spociva sila textu. Jenze nakonec styl podryva chatrna, zamotana stavba. Verim, ale ze se vypisete. At se Vam dari.

Janina6: Mel to byt spis zivot nahlizeny pres hledacek. Zivot zkresleny orezem, ktery vytvarime stejne, jako orezavame souvislosti v lasce podle toho, jak se nam je chce chapat. Proto ta forma jednotlivych obrazu. Pointa mela byt ta, ze chlap tim meritkem neni, ze s chlapem nebo bez, clovek musi byt predevsim spokojeny sam za sebe.

Janina6
04. 07. 2012
Dát tip
Tak to nevím - četla jsem tvoje slova :-) - o lásce, o ubývání lásky, o rozdílu mezi její láskou a jeho láskou, o lámání si hlavy s tím, co řekl, neřekl, jestli s ním být, nebýt, o teatrálních výstupech, o rozchodu nebo jakože rozchodu, o tom, že chtěla zmizet co nejrychleji a zároveň potřebovala obejmout, políbit a snad i pomilovat, a jak se zlobila proto, že ji viděl přesně takovou, jakou se viděla sama... to už jsme u konce, a já to vyprávění vnímám prostě jako život nahlížený skrz vztah k chlapovi. Jako by byl on tím jediným měřítkem. To mi přijde jako takové motání se v kruhu, které mě nebaví. Pokud jsi opravdu chtěla vyjádřit pravý opak, pak jsem v textu nic takového nenašla, a tím pádem tě asi vůbec nepochopila, což mě mrzí.

Janina6: Tak timhle jsi me vydesila, pac jsi cetla pravy opak toho, o cem jsem se snazila napsat. VH64: Nejsou a nebudou...

Janina6
03. 07. 2012
Dát tip
Mám s tímhle textem problém. Styl je určitě dost dobrý (když se nenechám odradit množstvím chyb a překlepů – velmi doporučuju korektora), ale obsahově se mi to prostě nelíbí. Jako ženská bych asi měla ocenit, že se tam pořád rozebírají city a pocity, jenže když se neřeší nic jiného, je to trochu nuda. Vtip s kouřením mi připadne spíš trapný. Zjednodušená představa, že emancipace znamená neprat a nevařit, taky. Zaujaly mě některé úseky, většinou ty, kde se fotografuje, tam je cítit něco i „za textem“, přesah, nový pohled na věci. Pak se ale zase začne všechno dělat nebo nedělat kvůli chlapovi… a kouzlo je pryč. Jinak vcelku souhlasím s tím, co tu napsali Fruhling a StvN.

VH64
03. 07. 2012
Dát tip
* Zmiňuješ u Půlnoci své deníčky. Mám tomu rozumět tak, že ty nejsou nikde zveřejněné? Asi bych je zkusil přečíst, kdyby byly.

Fruhling: Vypravecka studuje fotografii a uz to o sobe psala tolikrat, ze ma pocit, ze uz to vsichni vedi. S Tvoji kritikou naprosto souhlasim. Tohle se mi stava vzdycky, kdyz se k tematum vracim a snazim se je zpracovat jinak nez pred tim. Půlnoc: a vis ze jo? StvN: Souhlasila.

StvN
01. 07. 2012
Dát tip
Libi se mi, jak je to napsane, ale viz fruhling. Stava se ti, ze natuknes nejaky motiv, ale v zapeti se na nej vykasles, takze je fakt, ze nektere odstavce jsou vicemene prazdne. Ale jinak fajn. Souhlasila bys s noinaci do PM?

Půlnoc
01. 07. 2012
Dát tip
po citech před stavy :)

Fruhling
30. 06. 2012
Dát tip
Fragmentální povahu příběhu je něco, co mám vlastně docela rád, ale aby se celek nezvrhl v chaos, je potřeba docela silná kázeň, která tomuhle textu chybí. Tedy, že nestačí jenom nastřelit pocit, ale chce je to zaměřit určitým směrem, respektive vybrat typické situace - jít až na jejich podstatu. Já mám totiž pocit, že trochu kloužeš po povrchu, což pro mě některé obrazy činí docela nezajímavými. Později se objevuje motiv fotografování, ale text mi neříká proč právě focení, jaký je vztah vypravečky k té činnosti, co to pro ni znamená. Jsem z toho docela rozpačitý.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru