Německý zázrak

Německý zázrak

(1)

Je finanční krize. Všude se šetří. Kdo šetřit neumí, učí se. Nejlépe od těch, kdo už umí. Kdo jsou v šetření přímo mistry. Co mistry, velmistry. Mám na mysli naše západní sousedy, Němce.

Když v 70. letech v tehdejší evropské protounii zkoumali, kde by se dala ušetřit energie, zjistila příslušná komise, že například ve Francii jí lze teoreticky ušetřit spoustu – přetopené byty, kanceláře osvícené mimo pracovní dobu, nefunkční schodišťové vypínače a podobně. V Německu se ušetřit nedalo nic. Ne, že by Němci byli takoví lemplové, právě naopak. Oni už dávno tohle všechno šetřili. Odjakživa. I v době hospodářského zázraku a levné energie předchozího desetiletí.

Je zajímavé, že jim tahle jejich spořivost nepronikla do národní pověsti. Jako u Skotů. Asi proto, že se vyznačují i jinými vlastnostmi, za určitých okolností okolím vnímanými mnohem intenzivněji. Možná škoda. Evropa mohla už zhruba sto let být poklidné místo příjemné pro život, kdybychom o Němcích žertovali jen jako o těch škudlilech a škrtech.

Ale třeba by neškudlili a neškrtili. Kdo ví, kdy a kde ke své spořivosti přišli. Možná právě za Velké války, kdy blokáda britské Home Fleet úspěšně vyhladověla císařské Německo. Každopádně ponaučení z jejich první protisvětové války přivedlo Němce už během příprav na tu další ke spoření, cílevědomému využívání náhradních surovin a zdrojů a k hledání jiných řešení.

Po téhle jejich snaze nám například zbyla největší česká rafinérie, jen už nemění uhlí na benzín pro tanky Wehrmachtu.

Svoje úsilí Němci dovedli na úroveň umění, protože co jiného než umění je stvořit z bakelitu vozítko s drnčivým nezničitelným dvouválcem, do kterého se dá naskládat celá rodina i s veškerými zásobami, s tím vším dojet na dovolenou a zase se v pořádku vrátit domů.

(2)

Poslední příklad německé spořivosti, se kterým jsem se setkal, šel ale ještě dál. To nebylo umění, to bylo kouzlo.

Letěl jsem s Lufthansou z Prahy do Frankfurtu. Hned po poledni, v čase oběda. Dva dny předtím jsem letěl s Belavií z Minska do Prahy, podobný přeskok. Přinesli nám pár pěkně velkých sendvičů, se sýrem a plátkem uzeného. Nejdřív jsem opatrně a nedůvěřivě přivoněl, potom s chutí snědl. Lufthansa nám rozdala něco jako velký tmavě hnědý rohlík nebo malou tmavě hnědou bagetu. Tak, v igelitu. Myslel jsem, že je to nějaký závdavek, že ještě roznesou hrstičky něčeho k tomu, vegetariánské, nevegetariánské, jak to tak někdy bývá. Neroznesli.

Okolosedící se postupně odhodlávali, uždibovali, odlamovali, ukusovali, konzumovali. Prozkoumal jsem bagetku. Byla naprosto celistvá, neporušená, panna. Ani známka toho, že by někde mohl být ukrytý kousek sýra nebo dokonce snad šunky.

Ale hlad byl. Opatrně jsem odlomil špičku, odkrylo se kolečko čehosi bílého vevnitř. Jako obvykle, opatrně jsem si čichl. Máslo. Ještě jednou jsem si bagetu prohlédl. Opravdu, neporušená, když nepočítám mnou způsobené rozlomení. Ochutnal jsem. Bylo to máslo. Solené.

Úžasný, naprosto dokonalý produkt německého špičkového know-how jiných řešení. Upekli bagetu okolo tyčinky másla. Ne, to přeci nejde, to ani oni nemůžou přirozenou cestou dokázat. Kouzlo! A nebo, že by, když je teď Svatý Otec Němec a Lufthansa v nebi tak nějak furtum furt – zázrak?!