Let dravce

Nad Prokopským údolím pomalu krouží dravec. Ten tvar křídel má na dálku varovat. Je stejně hrůzostrašný jako úzké štěrbiny očí pitbula nebo zkosená ploutev žraloka. Odlétá pryč a myši na kamenitých stráních připomínajících mediterán si mohou oddechnout. Možná i leckterý yorkšír, cupitající daleko před páníčkem, si právě oddechnul.

Lidé skal

Byli lidé, kteří jako Nietzschův Zarathustra vystoupali vysoko do skal, aby byli blíže přímému polednímu slunci, letu orla a ševelení větru. A pak byli takoví, co jako Prokop zůstali dole, ve stínu, ještě hlouběji, v samých útrobách těch skal, jedli tam brouky s medem a káli se. A pak jsou lidé, kteří v neděli odcházejí do podolské plovárny, těší se ze slunce, podobně jako veliký Zarathustra, a těší se z nahoty své i svých bližních. Není možné mít jim to za zlé. Přesto právě takové sluneční jurodivce dávno tomu pobil muž jménem Žižka. Těšit se ze slunce vždy bylo bezpečnější v horách.

Stávání se

Dřevo tu je vyschlé na troud a kamení se dívá ke slunci bez bázně jako oči Tatara. Koruny borovic odpovídají vánku lehkými pohyby, pod skalou cvrliká svůj ptačí zpěv potok. Stal se už dávno hejnem ptáků a ti ptáci potokoem. A kolem, asfaltovou pěšinou, běží pes a je větrem a vítr mu běží jako jiný pes naproti. O svém přátelství ale pes i vítr mlčí. Jen dlouhý jazyk povlávající kolem psa jako by chtěl cosi vypovědět. Řekne sotva tolik, co cvrčci tady nahoře v uschlé trávě. Ale večer, to bude jiný koncert. Filharmonici strání a hmyz Rudolfina, otisky jedněch v druhých. No a tak všude kolem pořád dál a dál.

Ohniště

Kdo kromě mravenců dneska ještě ví, jak krásně to voní pod kůrou borovice. A o kousek dál opuštěné ohniště. Pod jedním z kamenů v popelu má svou síť pavouk. Dokonce se ukáže, v peřinách z nejdrobnějších uhlíků je jako doma. Pavoučí popelka.

Svoboda prázdna

V ulicích města mají svůj slet vyznavači Sokola. Mohou se ale dotknout té svobody prázdného prostoru? Mohou vejít do prázdna jako skuteční sokolové nebo zvířata, která v obilí nedopatřením pozřou námel? A o svobodě by jim mohli vyprávět i mnohonásobně trestaní kapsáři, kteří mají ve skrumáži diváků pré. To tady na skále nikdo nepochoduje ani netahá - bez dohledu státního notáře - svého matesa z bubnu cizí kapsy. Zato tu skutečně krouží v oblacích dravec. Než se ztratí v prázdnu.

Malé příběhy

Cestou nad hlubočepské údolí mineš lesní chatu. Na parapetech větrají peřiny, které umí být někdy tak krásně zbytečné. Malý příběh sobotní noci tu v té dřevěnici možná ještě doznívá u bílé kávy, a mizí jako kostka cukru. A jenom setkání náhody s pamětí ten příběh možná někdy vyplaví na mysl, jako poutníka vynáší zákruta na skálu. Jsou tedy věčné, nebo jen náhodné návraty téhož?