Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Bláznův diář, část první

27. 07. 2012
0
0
527
Autor
MySoulmate

.. takové malé vypsání...

Bláznův diář

část první

 

Bylo mi řečeno, že psát si své pocity je fajn, člověk si je utřídí, dá si je do takových těch škatulek... Znáte to. Už jako malinká jsem psala, knížky, básničky, jako dospívající holka pak kreslila obrázky, psávala deníky a diáře, skládala písně. A nyní, ve svých dvaceti, jsem na to všechno už dávno zapomněla. Vše jako by se ztratilo, jako bych naprosto zapomněla, kdo že to vlastně jsem. Diáře i kresby jsem našla až při svém stěhování do nového domova... Ale proč začínám psát zrovna teď? Protože posledních pár dnů mám prostě pocit, jako bych zešílela. Je to poprvé, co se tak cítím, nic mi nedává smysl. A to je myslím dobré si zapsat. Je dobré si ten pocit zapamatovat.

                A jak se tedy vlastně cítím? Vezměme to velmi podrobně. Nic nedává smysl. Žádná činnost, žádné obrazy, lidé kolem mě dělají nesmyslné věci. Jedí (ne-li žerou), spí, mluví... ale přestože hovoří mým rodným jazykem, nějak jim nerozumím a oni nerozumí mně. Vidím je z povzdálí, ale nerozumím. V hlavě jako by mi všechno zmizelo, někdo mi vyrval velké kusy z těla, rozpitval na malé kousíčky a zase vhodil zpátky, bez smyslu, bez úsilí mi vrátit život. Ach, má oblíbená věta – nic nedává smysl.

                Abych pokračovala. Co chvíli se mi silně rozbuší srdce. Sevře se mi hrudník a svírá se tolik, že se nemohu nadechnout. Panikařím. Už ani nevím, kde se ve mě berou ty slzy, když už jich tolik vyšlo na povrch a já skoro nepiju ani nejím. Žaludek se mi svírá v křečích, přestože se snažím jíst. Nic nepomáhá. Jak říkám, toto je má první zkušenost s bláznovstvím, poslední dobou jsem bývala velmi realistickým člověkem, který byl naprosto nad věcí... ale teď? Ničemu nerozumím a mám pocit, že nikdo nedokáže porozumět mně. Jako by mne od všech dělila zeď, sice průhledná, ale ač křičím kolik mohu, lidé za zdí mi nerozumějí a má slova si vykládají naprosto odlišně. Zvláštní to svět.

                Snažím se pozorovat sama sebe, jak se s touto situací vypořádávám. Občas se mi to zdá úsměvné, občas smutné, fandím si a přitom se kolikrát znovu propadnu. Chci být sama, ale ostatní to nechápou. Pořád jen hovoří o sobě, jak je zraňuji, když s nimi nechci být, jak je zraňuje, když jsem smutná. Ale copak já si to celé vymyslela? Marně se snažím mluvit, vysvětlovat, ale to mě znovu a znovu vysiluje a dohání k slzám. Raději mlčím, musím vypadat hrozně, vím to. Ale mlčení mi pomáhá. Když mlčím, ty zbytky mne věnují veškerou energii tomu, aby daly dohromady nějakou kloudnou myšlenku, aby se začaly zase hojit. Ale když on do mě pořád někdo mluví. Ještě jsem nepřišla na to, jak se s tím vypořádat.

                V hlavě mi zní dunění, šum... v noci se probouzím a netuším, kde a s kým jsem. Zrovna teď se cítím lépe, ale za pár minut se to může obrátit a já zase zpanikařím a všechno zničím. Doufám, že to všechno brzy skončí, ale nechci, aby to končilo hned. Chci se s tím pomalu vypořádat, kousek po kousku se zase poskládat a to lépe než předtím. Všechno tohle si musím projít, abych znovu nalezla ty správné lidské hodnoty, abych nalezla svou kreativní duši, kterou jsem vhodila do spárů konzumního světa a nechala ji se v něm téměř utopit. Jsem tolik šťastná, že jsem si to uvědomila, jsem za to tolik vděčná! Jen doufám, že do toho všeho nespadnu znovu, že zase neudělám krok špatným směrem... špatným? Těžko říci, co je dobré a co špatné, vždy je to nějaké, ale je nejlepší si z toho vzít jen to pozitivní, prostě poučení, zkušenost. Proto jsem i za tuto zkušenost vděčná, jednou se svému bláznovství zasměji a budu šťastná, že jsem si jím prošla. Budu si snažit rozpomenout ty pocity, možná proto nyní píši, abych si to vše za nějaký čas přečetla a pousmála se. I teď se někde uvnitř malinko směji, ten oheň stále nevyhasnul, i když se těžce pere s vědomím a podvědomím. Chvílemi se cítím jako opilá, vše je rozmlžené, země pod nohama se chvěje. Jdu si uvařit čaj a po pár desítkách minut si uvědomím, že jsem ho nechala zalitý a úplně na něj zapomněla, hledíc nepřítomně z okna. Sama sobě se musím už opravdu smát – já, vždy „dokonalá“, s organizérem a seznamy, nikdy nezapomínala, „vše věděla“... a nyní jsem jak tělo bez přítomné duše a ano, chvílemi mi je i líp než předtím.

                Tak tedy, hlavní myšlenky a pocity snad zaznamenány. A teď malinko k ději. Mám pocit, že jsem potkala spřízněnou duši. Ale natolik spřízněnou, že mě to takto dostalo. A to by nebylo vše, kdyby mě ta duše zase musela opustit. To je teprv pořádný malér. A tak jsem se dostala ke stavu, v jakém jsem teď. Opouštěla jsem ji s radostí, o kolik jsme se navzájem obohatily. Ale minutu po minutě se můj stav horšil. Nyní jsou to téměř tři dny, co mě opustila, a já mám pocit, že se stále propadám níž. Ano, někde tam je, jsme stále nějakým způsobem spolu. Já vlastně vůbec netuším a nedokáži si odůvodnit, proč se tak cítím. Proto píši.

                Byl a je to člověk, který mě vrátil na zem, ale na tu správnou půdu, na tu, kterou jsem ztratila, pohlcena prací a konzumním světem. Vrátil mi ten pravý smysl života, ten, na který jsem už dávno zapomněla. Mé duši daroval tolik slunce, že jsem v noci ani nemusela spát, stále jsem si to slunce nosila s sebou. Potkávali jsme spolu rozběsk a vítali nový den. Každý máme jiný rodný jazyk, ale přesto si rozumíme, jeden chápe druhého i přes jazykové bariéry, nemusíme ani doříci větu a už víme, o čem se hovoří. Ano, možná jsem si to všechno příliš idealizovala. Ale nikdy se mi nepodařilo vytvořit si takový ideál a pak se jím sama zničit. Bude to více než jen mé úsilí a můj pocit, podle drobných vzkazů se tak cítí i má spříznená duše.

                Nastává otázka – co s tím?

Pravděpodobně nic. Musím se poprat sama se sebou, pokusit se složit dohromady a začít znovu fungovat, už je jedno, jestli na úsporný režim či plný výkon, hlavně, že budu moci existovat a doufat, že svou i spřízněnou duši zase jednou spojím dohromady a budu cítit tu Nirvánu, která nás obklopovala, přestože jsme se ani nedotýkaly, přestože jsme na sebe jen hleděly. Samy okolnosti nás stále spojovaly dohromady. A nyní zase rozpojily. Avšak doufám, že vesmír ví, co dělá, že to zase všechno napraví, že se mé porouchané tělo a má zmatená duše postaví na reálné i imaginární nohy a vezme si z toho všeho jen to nejlepší. Že se jednou s tou mou duší zase setkáme, třeba jen na chvíli, že zase budeme harmonizovat jedna druhou, budeme si předávat radost, jistotu, tu krásnou duševní zář.

 

.... myslím, že na první zápis do Bláznova diáře je to až až. Uvidíme, jak bude zítra. Doufám, že krásně, slunečno, žádné přeháňky. Doufám, že se v noci budu budit s pocitem, že tam někde daleko je má spřízněná duše a taky v tu chvíli myslí na tu mou. Doufám, že se budu budit a budu vědět, kde se nacházím, nebudu panikařit, budu moct dýchat. Všechno to se  zdá být naprosto reálné, pro mě je to však v těchto dnech velkým a obtížným cílem.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru