Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Bláznův diář, část druhá

29. 07. 2012
0
0
488
Autor
MySoulmate

Tak kde bychom jen začali?

.... ááá, ano. Dnes je už trochu lépe. Nebo že by ne? Snažím se bojovat sama se sebou. Zrovna se mi špatně dýchá, jako by mi na hrudi někdo seděl.

Chaos, který se ve mě drží, se pomalu snaží skládat jednotlivé části do rozumné podoby. Vlastně netuším, zda jsou rozumné. Co je rozumné? Co je rozum? Vlastně tomu vůbec neROZUMím. To je prostě má oblíbená věta, hlavně když musím posledních pár dní něco vysvětlovat. Nejraději bych mlčela, ale zároveň mám nutkání svůj pocit sdělit co největšímu počtu lidí. Ani nevím proč, možná doufám, že to někdo pochopí a bude mít radu, jak z toho ven. Zatím asi nejlepší rada je prostě čekat, že prý to přejde. Co oči nevidí, to srdce nebolí. Ale co když vidím srdcem? Co když vidím svýma vnitřníma očima? Tak jaká je na to rada?

Co když mě nebolí srdce? Mám pocit, že to ani není bolest. Je to něco mezi úzkostí, nevolností, omámením. Už necítím bolest, křeče v břiše ustaly. Vypadá to, že svítá, že to nebude dlouho trvat a bude lépe. Abych řekla pravdu, nevadí mi všechna ta bolest i nebolest, hlavním problémem je, že netuším, kam to všechno vede. Neumím se rozhodnout, neumím vydedukovat tu nejlepší možnou verzi dalšího života, jak bych taky mohla. Ale už ta myšlenka mě ničí – co když udělám chybu, co když ztratím to nejdůležitější s vizí lepšího, které se nakonec ukáže jako úplně marné? Co pak?

Lidé dělají tato rozhodnutí mnohokrát za svůj život. Mě potkalo jednou, a vyšla jsem z něj jako vítěz – bylo mi lépe, úžasně, po těch měsících váhání a tápání. A teď je to tu znovu, s mnohem horšími okolnostmi, s mnohem horšími a rozervanějšími pocity. Mé původní vize a plány se pomalu drolí, zjišťuji, že to byla iluze, kterou jsem si vysnila, ale nebyla pro mě, byla to iluze společnosti, která mě chtěla mít tam a tam, nějak podvědomně mě vedla.

                                               Nebo to nebyla iluze? Možná jsem to opravdu tak chtěla a teď jsem v takovém stavu z úplně jinačího důvodu? Někde v hloubi duše stále cítím spojitost s původní, rozpadající se verzi, mrzí mě, že ji ztrácím, opravdu jsem to tak chtěla? Kdo to má vědět, když né já? Jak to zjistím? Kdy konečně přijde rozuzlení tohohle velkého divadla?

Nevím. A nerozumím tomu.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru