Mám

V jednom rohu byly zaparkovaný dva vozíky, na jednom z nich ležela
stařenka, mávala pařátkem a šeptala: „Že na mě nezapomenete, viďte?“ a
vypadalo to, že na ni zapomněli hned po válce. Stařenka byla celá
záplatovaná, stejně, jako vozík, na kterým ležela a který tak různě
opravovali během
těch let tu leukoplastí, tu obvazem. Překvapilo mě, že ten vozík má na
kolech duše, čekala jsem dřevěný loukotě. Ve druhým rohu byla
zaparkovaná jiná
stařenka, ta seděla v kolečkovým křesle, to bylo, řekla bych, tak cirka o
deset let mladší, než vozíky. Stařenka v křesle neřikala nic, dokud
nepřijela sanitka. Chlapec v červenožlutý uniformě se jí zeptal, jestli
se jmenuje Červenková a stařenka řekla, že ano a měla v očích děs. „A vy
jedete do Růžový ulice, žejo?“ pokračoval chlapec. Stařenka vyděšeně
odpověděla: „Ale já tam nedojdu!“ A tak sanitka naložila
stařenky a odvezla je obě do Růžový ulice, kde je nějakej domov
důchodců, protože stařenky by tam nedošly.


Nemám



Někdy mě jen tak napadne slovo a vim, že je zásadní.



Nemám



A pak si tak o tom slově přemejšlim.



Co nemám? Koho nemám? Proč nemám? A mám něco? A kdo má?



Ležela jsem deset dní na jednotce intenzivní péče, z těla mi viselo šest
pytlíků s různýma tekutinama, několik dalších pytlíků mi vedlo do
těla,
kolem mě leželo dalších pět šest pacientů obojího pohlaví, taky jim
různě visely pytle a taky jim to bylo jedno. Měli, nebo neměli jsme?



Hodně se mi zdával sen o tom, že sedim na záchodě mezi lidma a konám
velkou potřebu. Můžu říct, že se mi ten sen splnil. Kdo může říct, že se
mu
splnil sen?



Tak mám, nebo nemám?



Vyšla jsem ven, sedla jsem si na lavičku a koukala nahoru do oken. Tady
jsem sedávala, když jsem vyběhla na cigáro a trošku se projít. Kolem
lahůdek,
kam jsem se chodila taky někdy koukat, co všecko nesmim jíst. Byla jsem
tu dva týdny. Seběhlo se to tak rychle, že jsem se ani nestačila začít
bát.
Zato teď se bojim. Bojim se, že tady budu jednou ležet, mávat pařátkem a
volat, aby na mě nezapomněli.