Čarodějka a Démon z hor

...hlavně pro ty, co mají rádi mý čarodějčí... ...;)

 

Čarodějka a Démon z hor

 

V krajině kde vládkyně

        bělohlavých spárů spí

bloudila duše nad lesy

     čarodějky co dávno ví

 

stíhána hladovými psy

     dávno bez pocitu bohyně

  tam někde mezi horami

               jen stín chytré horákyně

 

narazíc na stopy, jež zapsal plášť

                         nezaměnitelný, to poznala

            toho jenž ho na chvíli odložil

                           snad síla z temnot povstala

 

stopy úmyslně zanechal

         hvozdy svým dechem vyplnil

    než opatrně rozletěl se dál

                by čarodějce nadrobil…

 

 

nenadálé nesmělé setkání

                  drolí jí půdu pod nohami

           z očí do očí se létá jinak

                        než s písmenky pouhými

 

z chvilkového sousta

      stal se návratový let

   s bouřlivým větrem v dotycích

                                  nedá se zahálet

 

 

létali pak vysoko nad mraky

           obletivší měsíc několikrát

     tam kde z konců křídel

                         nezbývá než potu krápat

 

rozkládal její duši

         kousíček po kousíčku

     by pak mohl slepovat

                doušek po doušku

 

 

 

 

střípky výkřiků ztrácí se s tmou

                    těžknoucí pláště se prolínají

                těla splývají s prostupující touhou

     a život tiká na krajíčku

                                 ubíjení

                                          chtění

                                                 cítění…

 

 

 

v mezihvězdném žáru

            kouzla čáry tancují

                       pod úplňkem duší

                                  stíny s křídel splývají

 

od střemhlavých šimrajících

            znaveni běsnícími lety

                     až na dno nekonečných

                               i dál mezi jejich světy

 

 

 

 

kdyby tak chtělo zamrznout ráno

                     výřečných šeptajících doteků

         kdy nemusí se trávě  ranní rosa závidět

                     kdy dotáčí se pozvolna bláznivý noční let

 

 

kdy neviditelné ruce

     odtrhávají je nekompromisně od sebe

                                      jen chviličku ještě

                              než rozpojí je úplně

 

                 kdy duše a srdce se hádají s rozumem

  a pohledem potají se oddaluje ta nechtěná věta…či slůvko

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

budiž útěchou bárka rozkolébaná

                                               ta co v mysli zůstává

 

třeba se čarodějka toulavá

                                       nejen v písmenkách s tímhle démonem zas někdy potká…

 

 

---