Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+13 neviditelných
Epifanie
datum / id16.08.2012 / 414246Vytisknout |
autorDavidPetrik
kategoriePovídky
témaMysteriózní
zobrazeno994x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Werner Herzog patří mezi nejvýznamější žijící filmové režiséry. Herzog jako představitel německé filmové nové vlny nikdy nebyl závislý na finanční podpoře velkých studií a bez formálního filmařského vzdělání, zpočátku pouze s jednou kamerou a v těch nejdrsnějších polních podmínkách, natočil strhující snímky o síle lidského ducha. Jeho snímek "Aguirre, hněv boží" o šílené výpravě španělských konkviskadorů ze šestnáctého století do srdce Amazonie patří mezi klenoty světové kinematografie. Film ovlivnil Francise Forda Coppolu při jeho natáčení "Apocalypse Now" a jeho zrod je kuriózním způsobem spojen se životem známého německého filmového kritika Hanse Guttera. Tento příbeh je převyprávěním neuvěřitelné události z Gutterova života,s níž se nedávno svěřil při rozhovoru pro The Guardian.
Epifanie

 

Nehoda

V osmnácti jsem málem přišel o život. Bylo to na jaře roku 1971. Jel jsem na své první motorce z Mnichova za tetou do Ingolstadtu a na jedné okresce jsem se dostal za starý autobus. Na bočnicích měl napsáno Schongau Fußballmannschaft a děsně pomalu se vlekl mezi poli. Silnice byla celkem rovná a já v protisměru neviděl žádné auto. Proto jsem přidal plyn a začal předjíždět. A najednou PLESK, oslepnul jsem. V panice jsem si otíral hledí a do toho brzdil. Ztratil jsem rovnováhu, strhnul motorku na stranu a v kotrmelcích jsem se rozsekal v příkopu. S vyraženým dechem a naštípnutýma žebrama jsem ležel na boku a snažil se nadechnout. Sejmul jsem si helmu a pozoroval, jak autobus mizí za zatáčkou. A trvalo mi dalších třicet let, než jsem pochopil, skutečný význam této události.

 

Zrození

Tenkrát jsem se narodil podruhé. Tedy spíše potřetí. Podruhé jsem přišel na svět pod dotekem Michelangela Antonioniho. Když jsem byl malý, otec mě vzal na jeho film L´Avventura. A tehdy mě zaklela moc stříbrného plátna. Přede mnou se objevila vznešená, osudová blondýna Monica Vitti a vtáhla mě do svého světa. Existencionalistickému snímku jsem samozřejmě nerozuměl. Uhranul mě ale svou magií, nekonečnými možnostmi a převrácením viděného. Když film zkončil a diváci se rozešli, já zůstal s Monicou v tom opuštěném hotelu na dohled od sopky Etny. A abych se dostal zpátky domů, do Bavorska, musel jsem přeplavat Mesinský průplav, musel jsem přejít celé Alpy. Musel jsem se stát Kubrickovým Spartakem, Ulmerovým Hanibalem.

 

Od osudového setkání s Monikou jsem už film nikdy neopustil. Končila šedesátá léta, ale mě více než léto lásky nebo válka ve Vietnamu zajímal film, jehož očima jsem viděl svět zcela jasně. Čím bylo pro minulé století Nietzscheovo „Got ist tot“, tím bylo pro nás heslo nové vlny „Papas kino ist tot“. Tato vlna mě jako filmového kritika odplavila z malých městských novin až do redakce Frankfurter Allgemeine Zeitung, kde jsem hlásal: „Starověk měl Ezopa a Oddysea, my máme Fassbindera a Herzoga.“

 

Můj svět existoval na stříbrném plátně, kde jsem bylo možné včechno. Orální sex s Fassbingerovou Petrou von Kant, cudné milování s Formanovými Plavovláskami nebo praštěné třeštění se Sedmikráskami od Chytilové. Prodíral jsem se tam Herzogovou džunglí, v níž bylo dusno a horko jako skleníku Jirešovy Valerie a týden divů. Abych mohl dýchat, musel jsem rozbít jeho skleněné stěny. Tříštily se jako televizní obrazovka rozkopaná ve Fassbingerově Strachu, který požírá duši.

 

Ve víně je pravda

Žil jsem filmem a přitom jsem vůbec netušil, jak hluboce vpletený je do mého osudu. Klíčové pochopení tohoto spojení, osudové prozření, má epifanie, se odehrálo až na Berlinale 2000, na gala v Ritz-Carlton hotelu po promítání Wajdova Pana Tadeuse ve Stella Musical. V sále na horním patře hotelu to šumělo. Hosté se rozplývali nad Wendersovým Million Dollar Hotelem, ale já byl zoufalý. Nedařilo se mi totiž od Herzoga, který toho roku předsedal festivalu, získat rozhovor. Opíral jsem se o sloup ve velkém sále a díval se skrze prosklenou stěnu směrem k Tiergarten. Chtěl jsem si zajít k baru pro něco ostřejšího. A jak jsem se otočil, bezděčně jsem vrazil do procházející ženy a polil jsem jí vínem.

 

„Ach promiňte, omlouvám se.“

„Nic se nestalo.“

„Tady máte kapesník na utření.“

„Díky,“ řekla a otírala si halenku. Byla to drobná žena asi mého věku s krásně tvarovaným nosem a velkýma hnědýma očima.

„Nevím, jak Vám to vynahradit...“

„Můžete mi koupit něco k pití.“

„Ale vždyť tady je všechno gratis.“

„Právě že,“ řekla a zasmála se.

 

„Promiňte, ani jsem se nepředstavil. Jmenuji se Hans Gutter.“

„Těší mě. Já jsem Cecília Rivera.“

„Oceňuji, Cecílie, že to berete tak s přehledem. Většina lidí z branže by už byla hysterických.“

„No já tak úplně z branže nejsem.“

„Jak to myslíte?“

„Ale pozval mě sem jeden starý přítel, protože jsem zrovna byla v Berlíně.“

„Aha. Můžu se zeptat, kdo to je?“

„Je to můj starý známý, kterého jsem už dlouhá léta neviděla. Kdysi mě dotáhnul až do samotného srdce džungle.“

„To zní dramaticky. Je to nějaký dokumentarista? Nebo snad cestovatel?“

„Dalo by se to tak říci. Pozval mě sem Werner Herzog, ale pak utekl před tím vším davem.“

 

„Werner Herzog?!“

„Promiňte?“ zvedla tázavě obočí.

„Provádí přede mnou úhybné manévry. Nemůžu ho přesvědčit k rozhovoru. A jaktože ho znáte?“

„Seznámili jsme se během natáčení.“

„Vy jste hrála v některém z jeho filmů? To je nádhera. Ve kterém? Přísahal bych, že je znám všechny na zpaměť. Ale Vás si nemůžu nikde zařadit. Tak kde to bylo?“

„Viděl jste Aguirre?“

„Děláte si legraci? Samozřejmě. Dvacetkrát. Můj neoblíbenější film vůbec. Vy jste hrála v Aguirre?“

 

Cecilie lehce přikývla, podala mi zpět kapesník a sedla si na zem. Vlasy si rozhrnula do stran, ruce si položila podél těla a nasadila prázdný výraz.

„Ach, ano! Samozřejmě!“

Podlaha hotelového sálu se pohupovala u břehu mocné, kalné řeky. Přede mnou seděla šestnáctiletá dívka usmrcená indiánským šípem. Stál jsem na potápějícím se dřevěném voru a díval se na Lope de Aguirre v podání herce Klause Kinského, který se svou šílenou, hypnotickou intenzitou třímá v náruči svou šípem právě usmrcenou dceru.

 

„Úžasné, úžasné. Úplně se bojím, abych tady někde nenarazil na Kinského. Ani bych se nedivil, kdyby vstal z mrtvých a neslyšně procházel mezi hosty s rakví pod paždí jako v Nosferatu.“

Cecílie se zasmála:

„Dobrá. Už dost s Herzogem...“

„Právě naopak,“ řekl jsem. „Mohl bych Vás poprosit o laskavost?“

„Ano?“

„Nemohla byste mu zavolat, jestli by se mnou přeci jenom neudělal krátký rozhovor?“

 

Bylo to ode mě přímočaré a drzé, ale k mému překvapení Cecílie souhlasila. A tak i když za celý život nehrála v žádném jiném filmu než v Aguirre, měla k Herzogovi přístup, o němž jsem si mohl leda tak nechat zdát. Bylo to neuvěřitelné. Takovéhle nečekané interview uprostřed Berlinale, to byl jako dar z nebe. Když jsem to řekl svému šéfredaktorovi, zarezervoval mi dvojstranu ve speciálním čísle, které mělo vyjít příští týden.

 

Epifanie

Rozhovor s Herzogem probíhal hladce. Nejdříve jsem ptal na jeho dojmy z předsedání festivalu a na kvalitu snímků v hlavní soutěži. Posledních deset minut jsem ale věnoval jeho filmům. Zajímalo mě, jak je to s jeho údajnou posedlostí během natáčení.

„To je všechno z nadšení pro film, víte?“ okomentoval to se sobě vlastní skromností.

„Kde ale přicházíte na ty jedinečné a rozmanité náměty?“

„Inspiruje mě síla lidského ducha. To jak vůle po určitém cíli vede k zaslepení, k šílenství.“

„Narážíte na scénu, v níž Fitzcarraldo přetáhne celou loď přes horu v džungli?“

„Víte, většina příběhů je inspirovaná skutečností. V Peru opravdu v devatenáctém století žil podobný dobrodruh. A nejinak to bylo s Aguirrem.“

„Vždy mě zajímalo, kde jste jako rodilý Bavořan přišel k námětu o šílené výpravě do srdce Amazonie? Inspiroval Vás román Josepha Conrada Do srdce temnoty?“

 

„Zrod Aguirre je kuriózní. Tehdy jsem pracoval jako svářeč, abych si vidělal pěníze na svoje budoucí filmy. Jednou jsem v novinách náhodou narazil na krátký článek o výpravě jednoho z Pizzarových pobočníků za El Doradem. Příběh o tomhle šílenství mě tak zaujal, že jsem během necelé hodiny napsal náčrt scénáře. Ale vzápětí jsem o něj přišel. Ještě že tak. Ta první verze nebyla příliš dobrá a možná by tak vzniknul špatný film, který by zkončil mojí sotva se rozbíhající filmařskou kariéru.“

„Co se tehdy stalo?“

„Bylo to, myslím, v roce 1971. Někdy v březnu nebo dubnu. Hrával jsem tehdy jako náhradník za okresní mužstvo ze Schongau.“

Vytřeštil jsem oči.

„Jeli jsme z vítězného zápasu a scénář mi tehdy pozvracel jeden opilý spoluhráč. Stránky jsem hned sebral a vyhodil je z okna. Souhra náhod, viďte?“

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

20.08.2012 15:04:10DavidPetrik
@Janina6: Soude dle Tveho, ale i jinych komentaru, jsem se tentokrate netrefil. Pobavila me nepravdepodobnost zminovane klicove udalosti, ironie s niz budouci slavny reziser malem (nechtene) zabije budouciho znameho filmoveho kritika. Ale jak pises, pribeh je prilis postaveny na jedine udalosti a muze pusobit nepresvedcive. Diky za zastaveni.
20.08.2012 13:24:21Janina6
Začátek, konkrétně části „Nehoda „ a „Zrození“, se mi četly velice dobře. Přestože nejsem velkou fanynkou filmového umění, vypravěč-hrdina vzbudil můj zájem. Získala jsem dojem, že se příběh bude týkat umělecké posedlosti. Nakonec ale jako bys psal o něčem úplně jiném, než naznačuje prolog a první polovina textu. Část „Ve víně je pravda“ mi přijde dost nudná, jednak tou otřepanou „polévací scénou“, a pak i dialogem, který je tam evidentně jen proto, aby dostal vypravěče blíž k Herzogovi. Závěr mě zklamal, protože posunul celý příběh do roviny anekdoty. Věty „A trvalo mi dalších třicet let, než jsem pochopil skutečný význam této události“ nebo „Žil jsem filmem a přitom jsem vůbec netušil, jak hluboce je vpletený do mého osudu“ ve světle pointy ztrácejí kouzlo a působí spíš trapně. Asi jako bys řekl, že někomu zájem o vědu zasáhl hluboce do života, a myslel tím – ne to, že jí třeba obětoval čas a zdraví, nebo přišel na nějaký převratný objev, ale že mu spadl na hlavu těžký slovník…
16.08.2012 18:35:51DavidPetrik
@Keranis: dekuji za odhaleni chyb.

@StvN: Pro fabulaci je pouziti realii nezbytnych. Psal jsem to s vedomym, ze vetsinu lidi tohle tema neoslovi: je pro uzkou skupinu lidi, kteri opravdu miluji (nemainstreamovy) film. Prvky textu jsou naprosta mystifikace. Nemohu pochopitelne prozradit ktere. I tak dekuji za zastaveni.
16.08.2012 16:27:01StvN
Priznam se, ze mi vadi, kdyz autor pouziva odkazy na realne lidi, dila, atd. A protoze ve filmu se nevyznam, tak me tohle neoslovilo. Docetl jsem do konce, neni to napsane spatne, akorat ja ty filmy ani lidi neznam, takze to pro me nema to kouzlo. A pointu jsem nepochopil. Ta udalost, krome toho, ze se stala, nemela na vyvoj toho, cos pouzil pro vypraveni, vliv. Mozna jsem cekal nejake lepsi pojitko, ale takhle mi prijde trochu jako historka k dobru.
16.08.2012 16:03:01Keranis
Jedna věc: Jsou tam chyby.

Zbytečná čárka "než jsem pochopil, skutečný význam"
Nazpaměť se píše dohromady
Peníze se nevIdělávají, ale vYdělávají
A ještě několik dalších, nebudu sem vypisovat všechno.

Jsou to sice jen chyby v pravopise, ale zbytečně to sráží úroveň povídky. Co se týče obsahu, nebudu to hodnotit, protože to není psané pro mě :)
16.08.2012 10:07:14F9
/Srdce temnoty (bez Do) jsem čtla. Myslím, že není o šílené vůli tohoto druhu. To jen na okraj... Jinak to nechám na povolanějších; špatné to není, ale úplně mne to nenese, což může být mnou./

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.