Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+17 neviditelných
STÁŘÍ
datum / id06.09.2012 / 415276Vytisknout |
autortakjinak
kategoriePovídky
témaPsychologické
zobrazeno1073x
počet tipů7
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Vše jsem nechala jen plynout...
STÁŘÍ

STÁŘÍ

 

 

V pokoji bylo vlhko a dusno. Vzduch se zdál hustý; nasycený těžkým parfémem a prachem. Na tmavých, vyrudlých stěnách viselo několik starých, černobílých fotografií s několika vážnými tvářemi lidí v bílých pláštích. V celé místnosti byla jen dvě vysoká úzká okna hned vedle sebe, pod nimi úzká, pečlivě ustlaná postel. Naproti oknům byla jednoduchá ošuntělá kuchyňská linka. Po pravé straně stála vysoká knihovna zabírající celou jednu stěnu, plná letitých, potrhaných, ale i novějších, úhledně vyskládaných knih. Uprostřed místnosti stál pár tmavozelených sametových křesel s vysokými odřenými opěradly a na stolku před nimi byla velká televize.

Na stěně proti oknům v té chvíli tančila světla z ulice a tiskla na stěny vzor ze zažloutlé záclony, který se natahoval a světlal, až vymizel úplně. Jeden z šedavých stínů přeletěl po svraštělé tváři a světlo se na chvíli odrazilo ve sklech tlustých brýlí.

Třesoucí se, útlá vrásčitá ruka zajela do hebké husté srsti a v pravidelných intervalech hladila drobné zvíře po hřbetě. Na hlavě se pokaždé na chvilku zastavila a sjela až k huňatému ocasu, přičemž  se vořechovi pod tlakem dlaně vypoulily oči. On se však ani nehnul, ležel trpělivě na podpěrce křesla, jazyk vyplazený a vypadal, jako by balet v televizi bedlivě sledoval, jako by ho, stejně jako jeho paní, fascinovaly pomalé bezchybné pohyby tanečnice, jejíž ruka tápala v prázdnotě jeviště. Prsty jakoby četly, rozplétaly vlákna vzduchu, jako by každý neopatrný posun vpřed znamenal nepřekonatelnou bolest, ale v jejích očích byla zároveň nesmiřitelná touha a chtíč.

Hlazení ustalo. Vořech se vyčítavě ohlédl, ale jeho paní bez dechu sledovala i sebemenší pohyb, který se na jevišti udál. Poslední tón pomalu odezněl. Tělo tanečnice zůstalo naprosto nehybné, snad ani nedýchala, jen víčka zakryla toužící oči. Vteřina ohlušujícího ticha, a pak... Tma a ticho.

Stařenka položila ovladač zpátky do klína a pokračovala v hlazení tuhé zvířecí srsti. Najednou jí vořech z opěrky skočil rovnou do klína a nedočkavě vrtěl ocasem, hlavu otočenou ke dveřím.

„Máme návštěvu, drahoušku?“, zachraptěla málo používaným hlasem. Vořech seskočil na zem a motal se stařence pod nohama. Ta se jen s námahou zvedala z křesla a následovala vořecha ke dveřím. Otočila několikrát klíčem, posunula západku. Dveře se otevřely pouze na mezeru určovanou starým řetízkem.

Na chodbě stál muž a vesele na ní mávl. Odsunula řetízek a otevřela dveře dokořán.

„Dobrý večer Jaroslave,“ usmála se. „Myslela jsem, že dnes nedorazíte, když máte zítra tu ženitbu.“ Muž se kolem stařenky protáhl a rukou ji pohladil po paži. Prošel chodbou do bytu a na kuchyňské lince odložil velkou nákupní tašku, otočil se na stařenku, která mu šla v patách.

„Paní Bedřiško, kdo by Vám nakoupil, když ne já,“ řekl a zároveň naznačil ve znakovém jazyce.

„Však já bych to tu ještě týden vydržela, neměl jste si dělat starosti,“ zachraptěla.

Muž na to nijak nereagoval, jen pochybovačně zvedl obočí, když otevřel lednici a viděl, že v ní není skoro nic, jen kousek másla a dvě načaté zavařeniny. Vyndal z tašky nákup a skládal jej do volných polic. Mezitím na něj neustále dorážel huňatý vořech a dožadoval se jeho pozornosti. „Neboj Vořechu, i pro tebe něco mám,“ houkl na něj a zatřásl pytlem s granulemi. Nakonec vytáhl několik plastových misek. Postupně je stařence ukazoval.

„Tady máte rizoto s kuřecím masem. V tomhle, to si pochutnáte, je vynikající svíčková, vařila jí moje Anděla a ta dělá nejlepší svíčkovou na světě,“ usmál se a uložil misku do lednice.

„Tadyhle, to jsou nějaké zapečené brambory,“ znakoval. „V úterý za Vámi přijde moje kamarádka ze školy, nakoupí Vám a donese nějaké obědy. Jmenuje se Sandra, štíhlá drobná brunetka, tanečnice, bude se Vám určitě líbit, paní Bedřiško.“ Muž poskládal tašku na malý nepravidelný čtverec a strčil si ji do kapsy.

„Děkuji Vám, Jaroslave. Nedáte si se mnou ještě čaj? Venku je taková zima, dám Vám do něj kapku rumu, ano?“ mrkla na něj spiklenecky.

Muž viděl naději v jejích očích za tlustými skly brýlí. Věděl, že jeho návštěvy jsou jediné vykoupení z její samoty. Nikdy se neprovdala, děti neměla, ani žádné přátele a známé. Kdysi byla tak posedlá prací a budováním svého pohodlí, že když se jednou konečně zastavila a chtěla rodinu, zjistila, že vedle sebe nikoho nesnese a ostatní zase nemohli snést ji. Když se jí začaly třást ruce, musela odejít z laboratoře, i když byla vynikající biochemičkou, a když začala ztrácet sluch, nemohla už ani přednášet a vést mladší kolegy. V necelých pětapadesáti ji poslali do předčasného důchodu. Dům, který léta budovala musela po čase prodat. Teď žila v garsonce. Ven se dostala jednou za měsíc, když ji, spolu se svým kamarádem, vynesli ven a projeli s ní park kousek od domu na vypůjčeném kolečkovém křesle. Proto se také po čase rozhodl, že jí pořídí psa. Malého vořecha. Klidného a vděčného.

Nechtělo se mu, ale musel pozvání staré paní odmítnout.

„Dnes to nejde paní Bedřiško, ale za čtrnáct dní si uděláme výlet. Přivedu s sebou i Andělu a vyrazíme si někam do města, co vy na to?“

„Ale ovšem Jaroslave. Promiňte, vždyť Vy máte zítra svůj velký den a já, stará bába, bych Vás zdržovala čajem,“ během té chraptivé řeči se přišourala až k němu. „Hodně štěstí drahoušku,“ potřásla mu rukou, „A ten výlet, to je báječný nápad,“ usmála se a popleskala jej po ruce, kterou doposud svírala ve své.

Muž se usmál, políbil stařence ruku a zamířil ke dveřím. „Zamkněte se,“ naznačil ještě a vyrazil chodbou k východu.

 

 

         V úterý ráno se stařenka vzbudila brzy. Bolela ji hlava a tmělo před očima.  Poslední dobou nic nového. Co nejopatrněji se posadila na kraj postele, položila si hlavu na kolena a čekala, až tahle chvilková slabost přejde.  Nohy jí začal olizovat Vořech. Potřeboval ven. Těžce vstala, hlava ji bolela snad ještě víc, ale už rozeznávala obrysy v mlhavém světle. Cestou ke dveřím se přidržovala okolostojícího nábytku, aby neupadla.  Vypustila psa do chodby. Byl naučený vyběhnou si sám do malé zahrádky před domem, i když už několik let to byla spíše malá divočina než-li pěstěná zahrada, kterou bývala, když se stařenka nastěhovala.

Zatímco myslela na bohaté šeříkové keře, vořech se vrátil a divoce vrtěl chlupatým ocasem, jazyk vyplazený a poskakoval kolem své paničky.

„No ano drahoušku, ano. Hned to bude, hned ti udělám snídani.“ promluvila k němu šeptem, zatímco zavírala a zamykala dveře.

Bylo poledne, stařenka stále ještě v noční košili, seděla v křesle a jako obvykle měla u sebe na opěrce svého věrného přítele.  V hubených rukou držela objemnou starou knihu, kterou pomalu listovala.

„Vidíš, taková nádherná kniha a já nikdy neměla čas ji přečíst, vlastně žádnou z těch knih,“ pohlédla lítostivě na obrovskou knihovnu. Přetočila stránky knihy zpět na začátek a přejela hubenými prsty po vlastnoručním autorově podpisu.  Zikmund Winter

„Nádherná,“ vydechla zálibně.  Vořech to odsouhlasil několikerým veselým štěknutím.

Koukla na malé náramkové hodinky. „Propáníčka, to už je tolik hodin?“, zvolala překvapeně a pomalu se zvedala z křesla. Knihu odložila na stolek a došourala se k lednici odkud vytáhla poslední plastovou krabičku, svíčkovou. Měla na ni obrovskou chuť. Dala ji hřát. Pomalu přešla do chodby, kde ze skříně vytáhla teplé pletené šaty a punčochy.

Než se oblékla a upravila, svíčková už v hrnci pokojně pobublávala. Napařila knedlíky a pečlivě je rozprostřela na talíř, zalila omáčkou a neochudila se ani o plátek citronu, se šlehačkou a brusinkami.  Jaroslav myslel na všechno, anebo to byla ta jeho Anděla, usmála se pro sebe. Pokoj naplnila příjemná vůně. Jakmile si s talířem sedla do křesla, hned se jí u nohou objevil vořech. Sedl si jí na nohu, urputně vrtěl oháňkou a nepřestával svýma velkýma tmavýma očima sledovat pohyb vidličky s napíchnutým soustem.

Stařenka se na něj přes obroučky brýlí přísně zadívala, ale jeho výraz u ní hned vyvolal shovívavý úsměv. „Nedostaneš ani sousto, syčáku a ten tvůj kukuč ti nepomůže, takže toho nech.“  Vořech ale svůj výraz nezměnil, jen se trochu zavrtěl a vyplázl jazyk. Vypadal, jako by se usmíval.

 

 

            Pomalu se stmívalo, bylo zataženo a všechno mělo nádech zvláštně žluté barvy. V pokoji už byla tma. Stařenka seděla v křesle, hlavu opřenou o opěrku. Přivřenýma očima pozorovala, jak se venku rozsvěcují lampy. Sem tam se za oknem snesla velká sněhová vločka. Přes několik holých větví šeříku pozorovala lidi vystupující z tramvaje. Zaměřila se na pár mladých lidí. Děvče v dlouhém tmavém kabátě a mladíka ve zvláštním klobouku. Zůstali stát sami na zastávce. Pomalu se na ně snášel sníh. Ráda by slyšela, co si povídají. Na lásku a romantiku byla vždy až moc praktická. Samota jí vyhovovala, a když se náhodou někdy potřebovala rozptýlit, byla dost hezká na to, aby si našla ochotnou, a na čas nenáročnou, pánskou společnost.

Jediné, co milovala víc, jako svou práci byla hudba. Sama moc muzikální nebyla, zahrála na klavír snad čtyři, možná pět jednoduchých skladeb.

Všechen volný čas trávila na koncertech, operách nebo jen poslechem rádia. Moderní hudbě nerozuměla, ale tou klasickou doslova žila.

Když před rokem úplně ohluchla, myslela, že pro ni končí svět. Že to není pravda, zjistila jenom pár dní poté. Dívala se na televizní noviny a snažila se odezírat. Na závěr odvysílali ukázku z nového nastudování Labutího jezera. Když pozorovala pohyby tanečníků, rozezněla se jí v hlavě hudba. Nastudování bylo tak mimořádné, že díky pohybům tanečníků věděla, jaká hudba zrovna zní v sále. Byla přesvědčená, že ji skutečně slyší.

Díky Jaroslavovi, který ji pravidelně nosil baletní představení na videu, už měla skvělou sbírku. Nosil ji i nahrávky představení, která v životě neviděla ani neslyšela, ale i tak hudbu „viděla“. Líbilo se jí to, vlilo novou sílu do žil. Sice ohluchla, ale teď si mohla hudbu vychutnat jako nikdy v životě předtím. Hudba byla absolutně dokonalá, nerušená, čistá.

Ale, jako by ji skutečně slyšela. Slýchávala ji i potom, co přehrávač vypnula. Nejdřív jen útržky různých skladeb, ale časem si vychutnávala celé symfonie. Hudba přicházela a odcházela spolu s obrazy, aniž by stařenka chtěla.

 

Druhý den se probudila v křesle, se spícím Vořechem na klíně. Otevřela oči, ale byla ještě tma. Po paměti se pomalu došourala k vypínači. Točila se jí hlava a asi se trochu motala, protože vypínač úplně minula. Dlaní se přidržovala stěny a postupovala pomalu podle ní, až tam, kde tušila vypínač. Rozsvítila, ale tma neustoupila. Najednou si uvědomila, že ta tma je zvláštně hluboká, v Praze vlastně nikdy není taková tma. Opatrně došla zpátky ke křeslu, posadila se a dala hlavu mezi kolena. Závrať ji  tentokrát neopouštěla, snad se ještě zhoršila. Netušila jestli je noc nebo den, jen doufala, že se brzy objeví Jaroslav.

Musela usnout nebo omdlít, protože ji probralo až dorážení měkkých tlapek a vlhký jazyk, který jí rychle přejížděl po ruce.

Otevřela oči. Tentokrát už neviděla jenom černočernou tmu, ale i zvláštní světlé stíny, které by se jakoby přibližovaly. Najednou ji někdo chytil za ruku. Uvědomila si, že leží na zemi. Cítila, jak se jí do ruky zabodává jehla.

„Je mi dobře, jenom špatně vidím,“ vyslovila snad. Začala být malátná, zavírala se jí víčka, ale ještě cítila, že ji pár rukou uchopil za nohy. Uslyšela hudbu.

 

 

Jaroslav stál s Andělou u nemocniční postele a držel starou paní za ruku. Nemluvila, očima nevidomě těkala, jen si s úsměvem pobrukovala, zpívala a prsty jakoby dirigovala neviditelným hudebníkům. Tentokrát to byla píseň z opery La Traviata. Byla to nádhera, kterou bohužel nedoslechli do konce.

 

 

                                                                                                                                                             L.M. 6.9.2012

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

16.11.2012 09:33:34Edvin1

Poslední poznámka: David má recht s tím popisem, rozhodně v případě prvního odstavce.  Pokoj můžeš popsat tak, že necháš tu stařenku něco mezi těmi stěnami, okny, či nábytkem dělat  A zkrátit!  

Kdesi jsem četl takovouto větu: "Vešla do místnosti a odhodila klobouk na stůl." Tím je dokonale popsána osoba (je dáma), a také zmíněna jediná v té místnosti důležitá věc (stůl). Vše. co by autor ještě vyjmenoval, by bylo zbytečné, rušivé.

Držím Ti palce!

 

Ed

 

16.11.2012 09:04:00takjinak

Moc děkuji Edvine a doufám, že i v ostatních povídkách najdeš něco, co Tě zaujme.

Přihlížím ke kritikám a snažím se vyvarovat stejných chyb, ovšem, ne vždy se mi to daří. Text si několikrát po sobě přečtu, vyškrtávám, dopisuji, upravuji a opravuji, ale i tak se vždycky něco najde... Určité zlepšení vidím, ale ještě mám před sebou spoustu práce...

Ještě jednou děkuji a těším se na Tvé kritiky.

16.11.2012 08:42:56Edvin1

Tak to jsem překvapen, že se vlastně jedná o úplnou fikci. Jak asi napíšeš povídku, budeš-li čerpat ze skutečných zkušeností?

Lenko, já nikomu nemažu zadarmo med kolem úst. Máš talent na psaní, dokážeš najít dobré téma (což je ještě důležitější než talent, ale bez talentu to taky není nic). Vem si k srdci, co (dost nešikovně) napsali oba kritici. Budeš-li se sama kritizovat a přihlédneš i ke kritikám jiných (ale pozor, nežrat je i s navijákem! Oni se také často mýlí!), s časem ovládneš tu řemeslnou stránku věci, a prostě bude z Tebe literátka jako hrom.

Tenhle text byl super, podívám se i na jiné. Jestli tohle nebyla náhoda. Ale snad ne.

P.S. Ano, existuje něco jako akustická paměť. Projevuje se i jinde než u ohluchlých. Když čtu cizojazyčnou knihu, v hlavě mi "zní" melodie toho jazyka. Ve chvíli, kdy nevím, jak se dané slovo vyslovuje, cosi mne donutí přerušit četbu a zamyslet se nad výslovností, nebo ji pohledat ve slovníku, zeptat se kolegy atp.

 

15.11.2012 14:30:51takjinak

Páni, úplně mě zamrazilo potěšením... takové tetelení ve všech orgánech... že někdo pochopil...

Příběh se nikoho konkréního netýká, ale četla jsem knížku: Muzikophilia a tam autor popisuje, jak se některým lidem, kteří začínají hluchnout najednou v hlavě rozezní hudba... že jsou to nejprve jen otravné kousky jedné a té samé melodie, ale když je "postižený" hudebně nadaný - alespoň malinko, může si tyto své halucinace vycvičit a poslouhat celé skladby, chorály, opery... a při čtení mě napadl tenhle příběh...

Moc děkuji Edvine, velice si toho vážím!

15.11.2012 14:22:18Edvin1

Povídka je dokonalá.

Škrtání provedou editoři. :-)

Takjinak, tedy Lenko, umíš. Piš dál, naslouchej dobrým kritikům, ale máš na to, abys byla s časem sama sobě nejlepším kritikem.

Napsat povídku o hluché, chromé a nakonec i slepé bábě tak čtivě, jako jsi to dokázala Ty, je jedinečné! To nejsou jen popisy, kdepak. Máš tam výbornou, nosnou myšlenku, která dle mého vkusu nádherně vrcholí v závěrečné části. A nezapomněla jsi ani na to, že poslední věty (věta) by měly být samostatným literárním dílečkem. jsou výborné.

Dobrá práce, talent, a na mé straně obdiv, že někdo tak mladý dokáže o "posledních věcech člověka" psát s erudicí, zasvěceně. Odkud ten příběh máš? Vsadím se, že jsi pro něj měla jako vzor někoho konkrétního.

Jedna z nejlepších věcí, jaké jsem zde četl. Po tomhle si Tě dávám do oblíbených.

 

dědEd

13.09.2012 08:12:18takjinak
Děkuji za návštěvu DavidePetriku, a za kritiku. Plánuji úpravy více svých povídek, tak se, myslím, dostane i na tuto. Hezký den...
13.09.2012 06:52:28DavidPetrik
Povidka musi zaujmout hned z kraje. Nezabijejte zvedavost ctenaru vrstvenim popisu, ktere navic nejsou nosne. Takovehle psani patri budto do realismu 19. stoleti anebo do delsich zanru jako je noveleta apod.

Nechejte ctenari moznost predstavivosti. Malo sejde na tom, kde se co odehrava a jak protagoniste opravdu vypadaji. Staci upustit nekolik malo slo a kazdy si svou fantasii doplni adekvatni prostredi a postavy. Vyjimkou je pripad, kdy prostredi je hlavnim protagonistou, coz tady neplati. A jak napsal StvN: skrtat, skrtat, prepisovat.
09.09.2012 12:32:41takjinak
Děkuji Sebastiano...
09.09.2012 09:41:41Sebastiana
Líbí se mi to takhle. Chodím se starat o staré lidi, znám to...
08.09.2012 19:46:23takjinak
Díky StvN, zkusím to...

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.