Důvěra

Usedám na pevnou černou kůži sedadla v příjemně mrazivém očekávání. Tvářím se vážně, ale můj vnitřní dech rezonuje zurčivým napětím. Těžká masa pode mnou vzbuzuje úctu jako všemocný živel. Ticho před bouří. Přetíná ho ohlušující zaburácení. Už není cesty zpět. Zatínám svaly nohou a objímám ho. Závan vzduchu okolo mne nabývá na intenzitě a vtírá se mi bezohledně do očí. Od koutků k uchu maluje kaligrafickou linku našedlé barvy. Okolí prchavě uplývá do ztracena, jako bychom je nezajímali. Tisknu se silněji. Jedno malé zaváhání a vše by skončilo. Může se to stát? Možná. O tom ale nemá smysl přemýšlet. Musím důvěřovat. Proplétám své prsty mezi sebou. Společně přetínáme reliéf krajiny. Nohy mi chladnou, ale trup mi příjemně zahřívají jeho záda. Přitisknu se uchem a usmívám se navzdory větru. Tak euforický pocit splynutí, naprosté důvěry, slunečná stuha cesty, řev jeho motorky, který už přestávám vnímat. Rychlost, řev, smích, důvěra, palčivé slunce. Důvěra. Rychlost. Důvěra. Zatáčka.... Poslední myšlenka patří jen jemu. Věřím mu až do konce.