Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Na hranici světa

Výběr: Janina6
02. 10. 2012
6
26
2593
Autor
Alissa

Bára a ebenová flétna pošesté, zcela všedně... nebo že by?

Řeka přede mnou se slévá ze stínů. Stínů stromů, stínů hor a údolí, stínů země...
Stínů lidí.

Stojím na samém břehu řeky Styx a špičky bot mi omývají stříbřité vlny něčeho, co bývalo lidmi. Lidské duše se přede mnou spojují v proud, který padá do nekonečného vodopádu.

Jistá část mě by si docela ráda vyzkoušela házet na téhle hladině žabky.

Zatřepu hlavou, abych tu chuť zahnala, přece jen by to bylo něco jako zpívat odrhovačky na hřbitově, a ohlédnu se před rameno. Temné oči Smrti, mojí staré známé, si mě upřeně prohlíží. Pak krátce přikývne.

A teď zpátky,“ vybídne mě.

Přimhouřím oči, soustředím se a řeka u mých nohou zmizí.

 

No dobře, pořád mám před sebou řeku, ale teď už je to Orlice s poněkud zakalenou hladinou. Ve středu ráno se podél řeky kus za městem moc lidí nepromenáduje, proto to mojí průvodkyni přišlo jako ideální destinace na procházku do krajiny stínů. Teď už mám ale tréninku plné zuby; seberu z lavičky odložený batoh, hodím si ho na jedno rameno a kývnu hlavou k městu na znamení, že pro dnešek končíme. Neprotestuje a srovná se mnou krok.

„V pohodě?“ zeptá se stručně.

„Jo,“ přidržím se jejího stylu. Předvede náznak úsměvu, a to dokonce úsměvu pobaveného.

„Jsi docela dobrá, nečekala jsem to,“ prohodí jen tak mimochodem. Než jí stihnu poděkovat za kompliment, vyloží ho v můj neprospěch. „Normální lidi samozřejmě nepadají do Styxu náhodou, a pokud, tak rozhodně neprosí, aby je někdo naučil překračovat hranici úmyslně.“ Přimhouřené oči a soustředěný pohled k jemnému sarkasmu jaksi nepasujou.

„Chodím na kafe s bánší, vlastním flétnu schopnou psychomanipulace a dobrovolně jsem si zapsala patologii. Nikdy jsem netvrdila, že jsem normální. A to, co znáš, tě tolik neděsí, proto se to chci naučit,“ ušklíbnu se v odpověď. Pak se rozhodnu vyrukovat s otázkou, kterou si v souvislosti se svou společnicí už nějakou dobu kladu. „Že se tak ptám… používáš nějaký civilní jméno?“

„Jistě, několik, jaký by se ti líbilo? Už jsem měla doklady na jméno Griselda, Blake, Melanie…“

„Pracovalas dřív někde v Anglii nebo tak?“ Výběr jmen mě rozhodně zaujme. „Jaký máš v občance teď?“

„Anna,“ znechuceně ohrne rty. „Nemohla jsem najít žádný, který by se mi významově líbilo, takže jsem nakonec koukla na jmenovku pokladní v sámošce.“

„Taky způsob,“ uznám a nedokážu u toho zamaskovat pobavení.

 

Nemyslela jsem si, že jsem nějak přehnaně útlocitná, dokud jsem neabsolvovala první seminář z patologie. Od té doby se mi v liché pondělky a sudé středy usazuje pod bránicí podivný pocit, který nepřejde, dokud nemám za sebou hodinu a půl výkladu doprovázeného názornou fotodokumentací.

Čmářu si do sešitu poznámky, zaznamenávám výklad mladého postgraduanta málem slovo od slova, abych co možná nejvíc zredukovala nutnost podívat se na promítací plátno. Jednou se střetnu s doktorandovým nejistým pohledem, zřejmě kalkuluje nenulovou pravděpodobnost toho, že sebou na místě praštím. O to víc si pak hledím svých poznámek.

Plynulý a, uznávám, celkem poutavý výklad se ale najednou začne zadrhávat. Znovu po učiteli loupnu okem, jestli to náhodou není kvůli mně, ale dívá o dvě řady dopředu. Na židli pod oknem se tam choulí moje parťačka z laborky, Ester.

„Je vám dobře, kolegyně?“ ptá se doktorand nejistě. Já spolknu „ne“, které se mi už už cpe na jazyk, a upřeně na Ester zírám, až mi připadá, že na sobě můj pohled musí cítit.

„Jo, je mi fajn,“ zakňučí kamarádka tak zoufale, že jí nevěří ani mírně asociální vědátor v brejličkách, který otázku klade, natož já.

„Měla byste jít k lékaři,“ soudí postgraduant. „Doprovodil byste někdo kolegyni na kolej?“

V duchu napočítám do tří, než vstanu a jdu pro Esteřinu bundu. Nechci dát najevo, jak moc toužím z hodiny vypadnout. Ester si mezitím sklidí věci, přezuje se a doktorand nám na našem úprku od patologie dokonce podrží dveře.

Částečně čekám, že Ester nemoc jen simuluje, protože má k patologii podobně vřelý vztah jako já, to jest zcela ledový, ale pletu se. Ester je bledá, zpocená, třesou se jí ruce a čas od času v chůzi kolísá a tápe rukama kolem sebe.

„Nízkej tlak, snad neomdlím,“ komentuje to chabě.

„Zatraceně nízkej.“ Moc tomuhle vysvětlení nevěřím, ale před Ester to nekomentuju, mám plné ruce práce, abych ji udržela na nohou. Pomalu a nejistě se potácíme kolem školy přes několikero silnic až k budovám koleje. Kolemjdoucí jsou perfektní v předstírání, že malátnou Ester visící mi na rameni nevidí, jeden cyklista to dovede k takové dokonalosti, že nás málem srazí. Vážně si oddechnu, když projdeme kolem vrátnice a zamíříme podle směrovek k ordinaci. Z chodby proti nám vychází kdosi v tmavém oblečení.

Výstražná kontrolka mi nezabliká, nakonec, černou dneska nosí kde kdo.

Jenže je to ona. Na okamžik se na sebe podíváme a já ztuhnu leknutím. Co se stalo? Co se stane? Chci se za ní otočit, zavolat na ni, promluvit si s ní, jenže...

Zkoumám Esteřin obličej a snažím se z něj vyčíst, jestli holku v černém viděla taky. Nepoznám nic. Otočím se přes rameno a chci na ni houknout, ať na mě počká, ale ze všech jmen, kterými se mi dneska ráno představila, mi paměť nabídne jenom Blake. A to není zrovna oslovení pro spolužačku na české vejšce. Radši ho spolknu a dostrkám Ester do čekárny.

„Klidně běž,“ pokusí se o malátný úsměv. „Budu v pohodě.“

Odpustím si veškerou ironii pro případ, že by teď byla pro spolužačku příliš intelektuálně náročná. „Doprovodím tě do pokoje,“ ujistím ji jednoduše.

Pak si Ester zavolá doktorka a já mám chvilku klidu na přemýšlení.

Co tu dělala? Průvodkyně přes řeku Styx, bánší, kterou oslovuju Blake? Když jsem ji potkala naposledy, byla v potenciálním maléru půlka školy. Ta oslav a alkoholu chtivější půlka, sluší se dodat. Co za problém věstí její přítomnost teď? Mám chuť rozběhnout se chodbou, prohledat všechny budovy, ale je mi jasný, že ji pravděpodobně nenajdu. Ne, pokud ona nebude chtít.

Její dovednost nenechat se vidět, když nechci, bych se moc ráda naučila.

Ester se vypotácí z ordinace ven, v ruce recept a žádanku o vyšetření. Lejstro mě na první pohled vyděsí, ovšem jen než ho kamarádce opatrně uzmu a zjistím, že lékařka na tenhle formulář napsala omluvenku do školy. Recept zní na přípravek, v jehož jménu tuším betalaktamové antibiotikum.

„Cefalosporin,“ mrká na mě Ester.

„Betalaktam s přikondenzovaným šestičlenným heterocyklem,“ přikyvuju.

„Inhibuje tvorbu buněčný stěny,“ triumfuje spolužačka.

„Není nad to vypěstovat si pěknou profesionální deformaci,“ stihnu ještě říct, než se rozesměju. Trochu falešně, jelikož mi v hlavě pořád straší Blake.

 

Dovedu Ester do pokoje, dohlédnu, aby se uložila do postele a měla při ruce lahev vody, poprosím medičku odnaproti, aby občas zkontrolovala, jestli je Ester v pohodě, a zajdu do lékárny vyzvednout antibiotikum, přičemž ze sobeckých důvodů zaskočím i do potravin a naberu si zásobu čokolády. Co kdybych se náhodou v následujících hodinách dostala do stresu a musela si ukonejšit nervy, žejo.

A pak se zamknu ve vlastním pokoji, pustím soundtrack z nějakého dramatu, aby si kolembydlící pokud možno nevšimli, že mluvím sama se sebou, přivřu oči a celkem bez problémů si vybavím bleskotavou hladinu řeky Styx.

Pod nohama mi zavržou oblázky. Tiše a nejasně pořád slyším hudbu ze svého počítače, který je v jiném světě a zároveň nadosah. Rozhlédnu se kolem sebe, a jelikož nikoho nezahlédnu, konečně si dovolím na žádanou osobu zavolat.

Blake!“ zaječím, až se sama sebe leknu. Přece jen by si tohle místo zasloužilo jakousi pietu, ale co. Teď mi jde o víc, než o dobrý mravy. „Blake! Potřebuju s tebou mluvit!“

Kdo jsi?“ ozve se mi za zády tak nečekaně, že nadskočím metr dvacet. Za mnou stojí kdosi v černém rouchu, potud v pořádku, ale není to drobná postava mé bánší. Tenhle kluk má asi metr devadesát, skandinávské rysy v obličeji a výraz, který si nedokážu vyložit jinak, než jako znechucení.

Bára, a ty jsi?“ štěknu až moc nevrle. Zaskočil mě dokonale, nemůžu si honem vzpomenout, jak se správně jedná s neznámým maskulinem excelentního vzhledu. Nutím se soustředit na jeho odpověď, přemýšlím, na co se ho můžu zeptat a v čem by mohl být užitečný, a malá část mě nad ním nerušeně slintá.

Matti,“ nezklame Viking můj odhad. „Ty nejsi převaděčka,“ mumlá očividně zmateně, „tak kdo tě sem vzal? S kým jsi přišla?“

Záleží na tom?“ vyletí ze mě. Část mě, která se Mattim kochá, zaúpí hrůzou.

Jen převaděči mohou stanout na břehu řeky Styx,“ zadeklamuje jako herec, když má špatný den. „Ten, kdo tě sem vzal, porušil řád.“

Ale houby,“ vloží se do debaty další hlas. Blake konečně dorazila. „Je tu se mnou, ale procházet dovede sama. Odprejskni, Matti.“

Viking se zatváří ještě uraženěji, ale poslušně se otočí na patě a zmizí. Blake, o hlavu a kus menší než on, zazírá pro změnu na mě.

Co si promluvit u kafe?“ navrhne. „Za dvacet minut na nábřeží?“

Ale určitě,“ zapřísahám ji, a když přikývne, docela ráda se z kraje stínů vrátím do kolejního pokoje.

 

Do kavárny na nábřeží přiletím za čtvrt hodiny, krev pořádně říznutou adrenalinem. Mám strach. Nevím ani o koho, ale mám strach.

Nápojový lístek už v tomhle podniku znám zpaměti, bez problémů vyberu položku nejnáročnější na výrobu, čímž zaměstnám servírku a můžu přepadnout Blake s jednoduchou otázkou.

„Co se stane?“ zasyčím, zatímco u jejího stolku brzdím smykem a skládám se na židli.

„Ta tvoje spolužačka. Má boreliózu.“ Jednu věc mám na Blake ráda - řekne mi, na co se ptám, a nevede kolem toho čtyřiapadesát řečí.

„Borrelie... na tu by měly zabrat ty antibiotika,“ snažím se vzpomenout na přednášky z mikrobiologie. „Nějaká odolná forma? Nebo komplikace?“

„Co?“ zamrká zmateně Blake.

„To máš jedno. Ester má boreliózu a...“ další slova se mi zaseknou v krku, vyberu si radši neutrálnější formulaci, „a to je ten problém?“

„To je ten problém,“ potvrdí mi bánší.

V hlavě se mi chvilku mele imunologie s mikrobiologií, možnosti diagnostiky, ordinační hodiny a otevírací doba knihovny navrch.

„Máš objednaný kafe?“ zeptám se své společnice. Zavrtí hlavou. Jako na zavolání se objeví servírka s načančanou sklenicí určenou mně.

„Tady pro slečnu,“ ukážu před Blake, na stůl položím pár mincí vyšší hodnoty a vystřelím z kavárny poklusem. Čeká mě výzkum.

První zastávka, knihovna. Namířím si to rovnou k internetu a tak rychle, jak to počítač dokáže, stahuju a tisknu informace k Esteřině léku, borelióze, hledám v biomedicínské databázi a vybírám všechny studie, které by se mi mohly hodit. Knihovnice s nevěřícným úsměvem sleduje, jak tiskárna chrlí jeden papír za druhým, a nakonec mi za tisk předloží účet na třícifernou částku.

Ke koleji se marnotratně svezu trolejbusem, ani ne kvůli času jako proto, abych si mohla alespoň pár těch papírů přečíst. Se zbytkem si sednu na lavičku u recepce.

Z nasyslených materiálů vydedukuju všehovšudy jen to, že Ester potřebuje další vyšetření. Zaměřím tedy své uvažování na to, jak kolejní lékařku přimět k vypsání žádanky. Někde v těch papírech stojí, že borelióza se po zahájení léčby přechodně zhorší, takže na tohle to asi neuhraju, když je to normální. Možná přes nějaký vážný subjektivní příznak? Znovu prohrabávám hromadu lejster, když se na schodech ozvou kroky. Neminou mě, naopak, příchozí se zastaví přímo nade mnou a hlavu strčí až k papírům.

Viking Matti je asi dost krátkozrakej.

„Co to děláš?“ dožaduje se podrážděně.

„Jdu se učit,“ odseknu, vstanu a pokusím se odstrčit si ho z cesty. Uhne mi, ale vykročí se mnou, drží se mi po boku až patě schodiště.

„Nemůžeš změnit její osud.“ Mattiho hluboký hlas příjemně rezonuje a já zjišťuju, že si ho dokážu na poslech vychutnat a pak ho bez problémů ignorovat.

„No to bych se na to podívala,“ usměju se na něj se sebevědomím, jaké jsem ve skutečnosti neměla nikdy, natož teď, vyrazím do schodů a beru je po dvou.

„Nemůžeš se do toho plést! Nejsi převaděčka!“ Vyslanec smrti konečně opustí vznešenou mluvu, štěká na mě s důstojností mírně nalíznutého puberťáka.

„Převaděči jsou ti, kdo umí přecházet ke Styxu, ne? Já to umím, tedy jsem převaděčka, tedy se to toho plést můžu a budu,“ zasyčím na něj jedním dechem, potichu, pro případ, že by některý koleják vysedával na schodech s cigaretou a novinama. Až mě moje vlastní filipika překvapí, a Mattiho jakbysmet.

„Zahráváš si s něčím, čemu nerozumíš!“ zachrčí na mě jako závěrečný úder.

„No nepovídej,“ ušklíbnu se v odpověď a zmizím ve dveřích chodby, kde bydlí Ester. Tuším, že kdyby chtěl, obyčejné dveře ho nezastaví, ale jde o to gesto, žejo.

Ester leží v posteli a na pozdrav zakňučí, její spolubydlící Markéta zvedne oči od Čiháka a na okamžik udělá nesouhlasnou grimasu. Rozhodnu se věřit, že platí Esteřině stavu a ne mojí přítomnosti.

„Tak co, lepší?“ ptám se kamarádky, zatímco Markéta se vrátí k šprtání hlavových nervů.

„Nijak zvlášť,“ zamumlá Ester a natáhne se po hrnku čaje.

„Bude líp,“ ujistím ji, „dej šanci betalaktamu. Musím letět, na zejtra mám referát na angličtinu. Můžu se stavit ráno?“ Ester přisvědčí, Markéta mi kývne na pozdrav a dokonce se mírně pousměje a já zamířím ještě o dvě patra výš.

Matti čeká přede dveřmi mého pokoje. Jsem mu tiše vděčná za to, že nevtrhnul až dovnitř, ale nemíním to dát najevo.

„Odprejskni, Matti,“ požádám ho po vzoru Blake. Asi ale nemám její autoritu, protože mě Viking v tomto směru ignoruje. Nemám nejmenší zájem na tom, aby spoluobyvatelé zblejskli tenhle zjev u mých dveří, takže změním strategii. „A nebo pojď dovnitř.“

Mám v plánu najít nějakou vhodnou hudbu, zpracovat ji za pomoci ebenové flétny a ráno s její pomocí dostat Ester na patřičná vyšetření, jenže s Vikingem za zády to jaksi nejde. No co, mám celou noc.

„Tak povídej,“ vybídnu ho, obrátím se k němu zády a otevřu skříň.

Matti si to chvíli rovná v hlavě, ale nakonec se přece jen dobere ke zdárnému začátku konverzace.

„Ještě jsem neviděl nikoho, kdo by se do převádění tak hrnul,“ pronese nakonec. Vrátí mi tím všechny šoky a překvapení, které jsem se mu kdy pokusila uštědřit.

„Hrnul? Do převádění?“ zamumlám na pokraji mdlob, třesoucí se ruce naštěstí bezpečně ukryté v hromádce triček, za kterými schovávám ebenovou flétnu.

„Jistě,“ přisvědčí Matti důstojně. „Proč se divíš? Copak ti to Blake neřekla?“ Teď už je jasně slyšet uspokojení nad tím, že mi roztřásl kolena.

„Zatím se nezmínila. Byl bys ty tak laskav?“ Nutím svůj hlas do obvyklé lehkovážnosti a v dlaních žmoulám krajkovou aplikaci oblíbeného tílka.

Vikingovy rty prohnou samolibým úsměvem. „Umíš přecházet hranici mezi světy. Myslíš si, že tak to zůstane, ale mýlíš se... strašně se mýlíš.“ Mattiho hlas klesá do chraplavého šepotu, jaký používají vypravěči hororů. Jedna půlka mě ho poslouchá jak děcko školou povinné, druhá pění a chce teatrálního Skandinávce něčím praštit. „Jak jednou vstoupíš do kraje stínů, už nikdy se nedostaneš ven, ne úplně. Styx tě volá, převaděčko. Teď ještě zavíráš oči, abys ji před sebou viděla, ale nebudeš muset, uvidíš ji pořád. Budeš chodit oběma světy, uvidíš duše... a tehdy pochopíš, že nemáš jinou možnost, než je odvést dál. Bude tě to děsit, bude tě to mást. Budeš potřebovat pomoc...“ prorokuje Viking temně. A ve mně získá vrch cholerická polovina.

„Si ještě povíme,“ ohrnu rty, nebýt ve vlastním pokoji, s gustem bych si odplivla. „Hubu si namlátím sama, dík moc, vypadni.“

„Přijdeš, převaděčko,“ šeptne Matti hypnoticky, jak couvá ke dveřím.

„Říkej mi krysařko, když už musíš,“ zabrblám a pro jistotu otočím klíčem v zámku.

Načež zase hned odemknu a vyrazím do kuchyňky pro vodu na extra silný kafe.

 

V krevním oběhu už musím mít víc kávy než krve, když v půl třetí v noci vypínám počítač a odpojuju od něj svůj telefon. Pro pocit strachu a nebezpečí jsem si zvolila motiv z Requiem za sen, s čímž je ovšem práce jak na kostele. Zahájím půlhodinkou s notovým papírem, naštěstí je skladba tak nesmyslně vysoko, že ji prostě posunu o oktávu níž. Pak se snažím zvyknout prsty na zběsilé šestnáctinky, jde mi to jak psovi pastva, měla bych víc cvičit. Co mám ebenovou flétnu, na hraní dost kašlu. Trochu paradox.

Nechci riskovat, že někoho z kolegů uvedu do nepříjemného stavu mysli, takže svůj trénink překřikuju hudbou chlapců z Liverpoolu. Stopnu je jen na chvíli, abych si s Requiem v uších nahrála flétnu přes mikrofon, a pak osolím Imagine jako ukolébavku celému patru. Celému patru až na mě samotnou, protože mě ještě čeká sesadit dohromady původní nahrávku s flétnou a celé si to uložit jako vyzvánění do telefonu.

Průběžně do sebe liju tolik kafe, že když je konečně hotovo a já bych mohla na pár hodin usnout, dokonale bdělá zírám do stropu a v hlavě se mi motají Mattiho esoterické výhrůžky. Kolem šesté to vzdám a místo spánku si dopřeju alespoň dlouhou horkou sprchu. Po chodbě se už začínají trousit druháci, kteří mají laborky od sedmi. Mátoží se sem a tam, nezřízeně jim závidím, protože oni se časem proberou, já budu dneska už jenom usínat.

K Ester si nedovolím vtrhnout dřív než ve tři čtvrtě na osm. Kamarádka vypadá hrozně; nepřítomný pohled, kruhy pod očima, roztřesené ruce. Když o tom tak přemýšlím, takhle nějak se já cítím.

„Ty vypadáš,“ vzdechnu a tentokrát se nijak nesnažím maskovat starosti. „Ty, Ester, já myslím, že bys měla ještě zajít za doktorkou. Jenom pro jistotu. Přece tu nebudeš takhle trpět,“ přemlouvám ji a na chvíli zalituju, že jsem nějakou skladbičku nenahrála i pro ni. No co, ukecávání mi jde skoro tak dobře jako hraní. „Pojď, já půjdu s tebou.“

Ester na mě unaveně mžourá a je mi jasný, že se jí z postele vůbec nechce, ale z nemoci je tak mimo, že neodporuje. Bez problémů ji domanévruju k výtahu, chodbou do vedlejší budovy a ke dveřím ordinace.

„Ester, nehraj si na hrdinku, to fakt není v pohodě, aby ti bylo takhle mizerně,“ napomenu ji ještě, načež ji postrčím dovnitř, vytasím z kapsy telefon a honem nalistuju remixovaný opus.

Účinek na sebe nechá chvíli čekat, pak ale předčí moje očekávání.

Z ordinace se ozve tupá rána, lékařka několikrát se stoupající naléhavostí vykřikne „slečno!“ a pak zřejmě volá záchranku. Reflex velí běžet kamarádce na pomoc všemi možnými i nemožnými způsoby, ale je u ní doktorka a sanitka to sem má z nemocnice asi devadesát vteřin. Pro jednou poslechnu radši své sobectví a vytratím se z čekárny ven. Cestou se vyhnu dvojici záchranářů v červeném, kteří najisto míří za Ester. Uklidní mě to, následkem čehož se mi začnou podlamovat kolena a ještě vděčně se složím na lavičku u recepce. Strach a nedostatek spánku na mě dolehnou a před očima mi mžitky zatančí úplné muzikálové finále...

...až na to, že to vůbec nejsou mžitky, ale odlesky hladiny Styx.

A do háje,“ řeknu nahlas, jelikož mě nic lepšího nenapadne. Točím se jak na obrtlíku a hledám někoho, kdo by mi prozradil, proč tu jsem. Brala bych celkem kohokoliv kromě Vikinga, bohužel je to právě Matti, koho nakonec zmerčím opodál.

Přišlas,“ zkonstatuje se samolibým úsměvem.

Kušuj,“ odvětím důstojně, jelikož mám svoji hrdost. Mattiho se to kupodivu ani v nejmenším nedotkne, zírá někam za mě a tváří se jako natěšenej divák v kině. Provedu rychlou otočku, abych zjistila, na co to čučí-

Na Ester.

Ke břehu řeky Styx se s nejistým výrazem blíží moje kamarádka.

Strašně se mi chce něco po Vikingovi hodit. Za ty řeči, za jeho samolibost, za radost ze situace, do jaký mě dostal. Jenže teď je úplně jedno, co chci, musím se postarat o Ester – nikdo jiný tady to evidentně neudělá.

Třemi kroky jsem u ní, jednu ruku jí položím na ramena a přiměju ji obrátit se k řece zády. Druhou rukou ji pevně drapnu za zápěstí a zadoufám, že to vyjde.

Neblbni, Ester. Pojď,“ brouknu konejšivě, zavřu oči a vší silou si představím lavičku u recepce.

Já se na ní taky okamžitě ocitnu. Ester kolem mě vezou záchranáři na nosítkách, ale já jsem si úplně jistá, že ještě okamžik potom, co se kolem mě objevily bezpečné prostory recepce, jsem svírala Esteřinu ruku.

Zírám za sanitkou dlouho potom, co mi zmizí z dohledu. Tak dlouho, až se mě opatrně dotkne něčí dlaň.

„Báro? Jdeš na anglinu?“

Pracně se na spolužačku usměju. „Jasně.“

V jejím doprovodu se doploužím do učebny, složím se do lavice a jen matně vnímám, že vešel učitel.

„Barbora, are you all right?“ táže se starostlivě, jakmile mě zblejskne. Uvědomím si, že stejně se ptal včera patolog Ester.

„Yeah, I´m fine,“ vypravím ze sebe pracně. „I´m just terribly tired.“

 


26 názorů

ILLIEN
24. 11. 2013
Dát tip

Už se na "novou" Aisling těším. :-)


Alissa
22. 11. 2013
Dát tip

Ahoj Illien,

ty jsi prostě moje krevní literární skupina :-) Tedy ne že bych psala něco, co se mi nelíbí, ale většinu času jsem nalazená na Aislingin svět. (Pokračování přibývá tempem deset řádek týdně. Ale přibývá.)

Díky moc za přečtení a milé komentáře :-)


ILLIEN
21. 11. 2013
Dát tip

Ahoj,

tak Krysařku jsem úspěšně dočetla. Sluší se tedy nějaké závěrečné hodnocení. :-) Je pěkná, ale Aisling se mi líbí o dost víc.

Měj se krásně.


Alissa
26. 03. 2013
Dát tip

Musím nějak vybalancovat tu hranici mezi absencí termínů, což na mě působí amatérsky, a jejich přemírou, z čehož pak nebohý čtenář houby rozumí...

Vidíš, vynechat kavárnu mě ani nenapadlo. Důvodem je fakt, že Báře se mezi světy nijak zvlášť nelíbí a nemá v úmyslu tam zůstávat déle, než je nutné, ale tuším, že jsem se to nikdy neobtěžovala vysvětlit. A samozřejmě by taky mohla tuhle nelibost opominout, vzhledem k její snaze zachránit komusi život. Díky za připomínku, hlodá mi v hlavě :-)


Anator
26. 03. 2013
Dát tip

S ich formou nemám v praxi příliš zkušeností, ale povídka se mi četla příjemně, se spádem a nápaditým příběhem. Odborná terminologie jde mimo mě, takže kolikrát nevím přesný význam, což mi přijde na škodu.

Některé vysvětlování  zbytečně zdlouhové a prostředí nic neříkající a do příběhu nezapadající (část v kavárně, která by se klidně dala odříkat u řeky Styx a nemuselo se běhat do kavárny, navíc by to pro mě přišlo více mystické, dozvědět se důležitý zvrat v povídce na hranici mezi životem a smrtí)

 

 


Alissa
12. 02. 2013
Dát tip

Aj, zase to vyznělo špatně :-) Patola je povinná i v některých jiných oborech, já to myslela tak, že si Bára dobrovolně vybrala dotyčný obor i s patologií.


Zordon
12. 02. 2013
Dát tip

Je pravda, že ta dobrovolně zapsaná patologie ukazuje na to, že nejde o medicínu, nicméně vše ostatní mě jako laika strhlo k této představě.


Alissa
08. 02. 2013
Dát tip

Neměla to být přímo medicína, ale co už, to je nedůležité.

Chybu opravím.

Díky moc, Zordone!


Zordon
07. 02. 2013
Dát tip

Líbí se mi tvé prolínání světů a jistá zemitost hlavní hrdinky (třeba to jak se jakoby mimochodem potýká s přitažlivostí mužské postavy).Co se týká odborného jargonu, tak mě tam docela sedí. Vytváří kulisu autentického prostředí studentů medicíny.


alcap on e
08. 01. 2013
Dát tip

tip


Alissa
29. 12. 2012
Dát tip

Oldrichu, díky za přečtení a kritiku začátku.

Zatím jsem lepší slovo než psychomanipulace nevymyslela. (Fakt, že řada medicínských termínů mi připadá podobně pitomá, není omluvou, vím.)

Ohledně Smrti jsi mě tímhle upozornil na to, že neumím postavy správně a výstižně popsat. Do mého vidění téhle postavy to zapadá, poněkud otupělá, bez nálady dlouze řešit něco, co považuje za nepodstatné.

Ještě jednou děkuji.


Oldrich
29. 12. 2012
Dát tip

První dva úseky po: zamaskovat pobavení. Dál jsem nečetl, ale pár poznámek k tomu.

Nápad házet žabky po duší - to je skvělé - ale obraz té řeky a věci okolo by rozhodně na prostoru, kterýs tomu vyhradila šel vylíčit silněji, výrazněji.

Psychomanipulace - to slovo je naprosto pitomý. Taková hra na rádoby odbornost vyjádření, ale písobící komicky.

Znáš svoje postavy? Jestli jsem správně pochopil, tak ta druhá je Smrt a to jak mám pocit, že chceš, aby si vybrala jméno (Anna) na ni nefunguje. Chová se mi v logickém rozporu proti tomu, jaks mi tu postavu vylíčila i za tu krátkou chvíli. Třeba je to jen můj dojem, ale měl jsem potřebu ho sdělit. Je to tvůj nápad - cedulka v sámošce  - ne její jako postavy.

A pak už jen piš, piš. Protože psát se člověk naučí jen psaní. Jistou nevypsanost u tebe jsem taky pozoroval...


Alissa
28. 12. 2012
Dát tip

Děkuji moc, Sebastiano :-)


Sebastiana
28. 12. 2012
Dát tip

Alliso, super, přečetla jedním dechem.*


Alissa
19. 10. 2012
Dát tip

Díky za tip, ráda se poučím a když je to formou dobré knihy, tím líp :-)


Edvin1
19. 10. 2012
Dát tip

Pak Ti ovšem srdečně doporučuji četbu historických románů Noaha Gordona Šaman a Medikus. Zvláště tu druhou knihu považují zdravotníci v některých zemích za povinnou nepovinnou četbu. Fascinující čtení, se spoustou informací z oblasti dějin medicíny. BTW? Četl jsem, a nic mne tam nemátlo. A medicína je pro mne španělská vesnice.


Alissa
15. 10. 2012
Dát tip

Díky za připomínku.

Medička nejsem, ale mířím velice blízkým směrem :-) Odborné narážky mě baví, i když se snažím mírnit. Já osobně mám ráda, když mám z knížky pocit, že autor se vyzná v oboru, o kterém píše - odborný slang v míře ještě nematoucí.

Zapracuju na tom, abych čtenáře nepostižené mým oborem nemátla.


Edvin1
15. 10. 2012
Dát tip

Ještě: I když jsi očividně medička, rád bych poukázal na skutečnost, že početní lékaři-spisovatelé, hlavně ti světoví, lék. povolání a slang do své lit. tvorby nemíchali.

To samé se ovšem týká všech jiných oborů. Jazyk literatury by měl být všeobecný, ne blízký jen určité menšině. A to i v případech, kdy píší o něčem ze svého písečku. Leda že chceš psát jen pro tuto menšinu.

 

Ed


Alissa
15. 10. 2012
Dát tip

Moc děkuji za přečtení a kritiku.

Tvůj názor na psaní a úpravy textu je velice podobný mému, Rozhodně nemám v úmyslu měnit cokoliv, co by pak nezapadalo do mé vize příběhu.

Druhá věc je, že když se nechám unést, jsem taky schopná vršit hloupost na hloupost a jsem ráda, když mě někdo upozorní.

Ještě jednou díky!


Edvin1
15. 10. 2012
Dát tip

Bohatá slovní zásoba, říznutá regionalismy, žargonem, snad i novotvary, plynule stavěné věty, a v neposlední řadě předem určené téma (současnost a bájný druhý svět, pendlováni mezi nimi, snaha ovlivnit osud, atd.)...

A hlavně odhodlání psát tak, jak mi zobák narost'.

Pokud si dle kritiků opravíš víc než opravdové jazykové chyby, možná text vyhladíš do líbivé podoby, ale pak se musíš smířit s tím, že můžeš ztratit, někdy hodně, až tak hodně, že ten text pozbude "duši" a už nebude Tvůj.

Myslím, že ve Tvém případě se vyplatí držet se slov Umberta Eca, jenž napsal něco v tom smyslu, že nejlepšími kritiky jsme si sami. Máš-li dar od Pánaboha, piš a čti vše po sobě. A jen to, co nesedne Tobě, změňuj. To je jediné, co bych na Tvém míště s tímto textem dělal - přičemž přiznávám, že i mně na něm leccos nesedlo. Ale zlepšit jej můžeš jenom Ty. 

 

Ed

 


Alissa
06. 10. 2012
Dát tip

Díky za přečtení a kritiku :-)

Dám na tebe a pokusím se ten plevel vyplít, to vzniká, když někdo píše až moc tak, jak mu zobák narost. To samé ty šroubované výrazy, já jsem schopná takové věci celkem běžně použít, takže mi ani nepřijde, když to frknu do textu.

A že na to opakování upozorňuju ostatní a mně tam toho tolik zůstane, což? :-)

Můj hlavní problém je to, že na získání odstupu od textu mi nestačí den nebo týden, já ho fakt musím zapomenout, abych se na něj dokázala podívat objektivně a patřičně ho upravit. Ale až na to dojde, kritiky vezmu v úvahu :-)


Janina6
06. 10. 2012
Dát tip
Četla jsem zatím všechny díly „Krysařky“ a myslím, že si tenhle cyklus zaslouží podpořit výběrem. Jsi opravdu dobrá vypravěčka a líbí se mi „modernost“ tvojí fantasy. Vysokoškolské prostředí a postavy působí reálně, příběh je napínavý a místy zavane kouzlem fantazie a snové atmosféry… zkrátka působivá fantasy, která se dobře čte. Zapracovat by se ještě dalo na jazykové stránce. Místy se plynulost textu trochu zasekne, zatížíš stavbu věty nahromaděním „plevelných slov“, například zájmen: „někde na těch všech…(papírech)“ – „všech“ by se dalo vyškrtnout. Nebo tady: „Přece jenom by si asi tohle místo zasloužilo…“ – příliš to trvá, než než se čtenář dostane k podmětu. Tady bych změnila slovosled: Tohle místo by si asi přece jen zasloužilo… Akademicky šroubované vyjádření „abych co možná nejvíc zredukovala nutnost“ nebo „kalkuluje nenulovou pravděpodobnost“ taky na požitku ze čtení nepřidá. A staré známé opakování výrazů: „na hraní tak trochu kašlu. Tak trochu paradox“, „se začínají trousit druháci, kterým začínají…“, „Já se na ní taky okamžitě ocitnu. … ještě okamžik potom… ještě dlouho potom…“. Nebudu samozřejmě vypisovat všechno, je to jen pár příkladů, na co by bylo dobré dát si pozor. Pak se tvoje příběhy budou číst ještě líp.

Alissa
03. 10. 2012
Dát tip
Díky za kritiku. Máš pravdu, nespisovnost mi tam ujela, opravím.

Lakrov
03. 10. 2012
Dát tip
První odstavce (až po pasáž týkající se výběru jmen) mě celkem zaujaly. Po nich (s příchodem jména Ester) se zaujetí začíná poněkud rozplývat. Dočtu později, posílám si avízo (nebo se připomeň). V úvodním "mýtyckém" odstavci (věta o házení žabek) mě rušilo nějaké nespisové slovo, v kontextu se spisovným zbytekem textu. Dál, po přechodu do "reálu", by už takové slovo nerušilo.

Alissa
03. 10. 2012
Dát tip
Děkuji za přečtení a kritiku. Kurzíva neodděluje skutečné a smyšlené, ale dva pro účely tohoto textu stejně skutečné světy, totiž ten běžný a onu starořeckou řeku Styx (na ja, fantasy). V tomto smyslu je označení v pořádku (samozřejmě, mohla jsem něco přehlédnout). Afektovanost byla v plánu, teatrálnost ne, popřemýšlím o tom. Boreliózu jsem si vybrala dost blbě, to naprosto uznávám. Ale o nevolnosti jsem myslím nemluvila. K míchání starého Řecka a Vikingů - řeku Styx už jsem použila tuším ve čtyřech povídkách s podobným námětem, Viking je místní novinka, takže jsem si míchání pořádně neuvědomila. Ještě jednou děkuji :-)

DavidPetrik
03. 10. 2012
Dát tip
Mytologicky uvod pusobi prilis povsechne, temer banalne: navic dany eklektismus rusi - starorecky Styx michany s "nordickym Vikingem". Nastesti nasoupi rozhovor dvou postav, ktery zaujme svou nevsednosti. Nasledne text ubiha celkem plynule, ale obcas se hlti zbytecnymi popisy (napriklad odstavec popisujici cestu do ordinace - situace s cyklistou naprosto zbytecne uvedena, nenosna; anebo rozhovor o cefalosporinu; anebo o pristupu k analyze boreliozy: opet zbytecne, nenosne) anebo krkolomnymi obraty ("neznamym maskulinem excelentniho vzhledu"). Podobne rusive pusobi prilisna afektovanost, az teatralnost reakci postav ("reflex veli bezet na pomoc"). Oddelovani skutecneho a smysleneho kurzivou v pulce textu selze: smysleny svet je uveden beznym fontem. Zaver je nijaky: misto aby kulminoval pointou cerpajici ze stretu dvou svetu, ctenar je odbity nicnerikajicim koncem, s nimz se je tezke identifikovat nebo v nem nalezt katarzi. Jestlize text zbavite balastu, teatralnosti, zapracujete na konci a ujasnite si, co vlastne chcete rici, bude z toho zajimavejsi kousek. Profesionalni poznamka: borelioza se neprojevuje akutni nevolnosti (snad dokonce ani v tercialnim stadiu choroby, tj. inflamaci endokardia nebo encefalitide) a umira se na ni - pokud vubec pozvolna a nikoliv nahle.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru