Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+12 neviditelných
Chlapec ve žluté mikině
datum / id10.10.2012 / 417070Vytisknout |
autorEdvin1
kategoriePovídky
zobrazeno1696x
počet tipů8
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Nechápu, proč občas musí jeden člověk zemřít, aby mohl žít jiný.



Hürth a Kolín nad Rýnem dne 10. října 2012

Chlapec ve žluté mikině

Když jsem na kole přijížděl k železničnímu přechodu, do uší mne udeřilo výstražné zvonění a současně mne oslepila oranžová světla. Zaklel jsem a seskočil z kola. Závora se zavřela a mezi čekajícími proklouzl štíhlý mladík asi tak osmnáctiletý, v nápadné žluté mikině. Než jej stačil někdo napomenout, podlezl závoru a rozběhl se přes koleje.

Z ranní mlhy na kolejích zamrkalo Kyklopovo oko a rozezvučel se klakson. 

Ten přechod je hned vedle zastávky linky číslo 18, co nejdříve projíždí podzemím Kolína, na náměstí Barbarossy se z těch tunelů vynořuje, proměňuje se z vagónů metra v tramvaj, která po pár kilometrech opouští město a vydává se přes pole a malá městečka, jako to mé, do Bonnu. Mladík doběhl na nástupiště, osmnáctka jej dohonila a přijela téměř současně s ním. Řidič zastavil se svou kabinkou vedle něj, otevřel okénko a zřejmě mu domlouval. Mladík energicky gestikuloval, a nakonec řidiči  mávl do tváře, že ho má pustit dovnitř a jet, že spěchá na přednášky na univerzitě nebo kam.

 

Řidič sice okénko zavřel, ale dveře neotevřel a ještě chvíli počkal, než se rozjel. Bez mladíka. Mohl to udělat - tou dobou zde nikdo nevystupuje. Kluk sebral z lavičky poloprázdnou plechovku od piva a velkým obloukem ji za tramvají hodil. Plechovka se od vagónu odrazila a upadla někam mezi koleje. Na zadním okně po ní zůstal nažloutlý cákanec.

 

V Kolíně a okolí je pár takových přechodů. Ale ve městě, třeba nedaleko Unicenter, kam filmaři umístili příběh Kateřiny Blumové, závory nejsou. Zato na chodníku před přechodem k ostrůvkům uprostřed ulice, a ještě jednou u samotných kolejí tramvaje, stojí semafory jak na dálnici. Obrovské talíře, pulsující svou krvavě červenou výstrahu. Ty nikdo přehlédnout nemůže, snad ani barvoslepý. Ledaže je vidět nechce. Tam jsem nedávno jel v autě a před chladičem se mi zase mihla žlutá mikina. Radši jsem se za ní nedíval. Ani manželka; ta jen sykla a hleděla strnule před sebe.

„Nejradši bych tomu usmrkanci nařezal,“ ulevil jsem si po chvíli.

„V téhle zemi se děti bít nesmí,“ poznamenala žena.

„Vždyť by tohle mohl být náš syn!“

„Vlastní taky ne,“ doplnila.

„Škoda.“

 

Včera večer jsem se vracel z obchodu, co je po druhé straně trati. Nakoupil jsem tam nějaké desky a vezl je na kole domů. Dotlačil jsem náklad ke kolejím. Normálně bych to ještě pohodlně stihl - signál nezněl, závory otevřené, jen oranžová světla ožila a naznačovala, že se tramvaj někde v nedohlednu blíží. Bál jsem se, že mi náklad ze sedla sklouzne zrovna uprostřed kolejiště, a tak jsem zůstal stát.

 

Mžourám do šera večera. Nedaleko u zábradlí blikají jakési lampičky, stojí tam sklenice po marmeládě a v nich kytice květin. Nad nimi poletuje červený balónek ve tvaru srdce, a ještě jeden růžový, oba přivázané k zábradlí. Visí tam velká, do fólie zabalená fotografie urostlého chlapce. Napínám zrak, ale chlapec na fotce je silnější postavy a jeho bunda není žlutá. Stojí vzpřímeně a sebejistě se do fotoaparátu usmívá.

 

Přibývá lidí, závory se zavírají a signál řinčí. Kus dál se o mokré zábradlí opírá vysoký, štíhlý muž, v rozepnutém balonovém plášti. Jeho tvář je obrácena někam ke křoví po druhé straně kolejí, na hlavě bez pokrývky mu vítr cuchá řídké, prošedivělé vlasy a jeho doširoka otevřená ústa se chvějí v němém pláči.

„Kto eto?“ ptá se nahlas Ruska po mé pravé ruce. Na hlavě má vysoký drdol, propíchnutý zlatou jehlicí.

„Jevo papa,“ odpovídá kamarádka v pletené čepici, ale na muže se nedívá.

„Užas,“ říká ta s tím drdolem.

Otáčím se k nim. Ženská zírá a drdol se jí vzrušením třese.

 

O krok zpět, jako by se chtěl ukrýt za mými zády, stojí chlapec ve žluté mikině. Hledím na něj. On uhýbá očima a dívá se do země.

 

Osmnáctka přijíždí, závory se zvedají a signalizace utichá. Z dáli je slyšet táhlé houkání lodí plujících v mlze po Rýnu.

 

Lidé se dávají do pohybu. Chlapec ještě chvíli stojí a oni jej obcházejí.

A pak se šourá přes koleje k nástupišti.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

20.11.2017 06:07:06upupa

Neuveríš, ale tam sú aj ženy celkom slušné vodičky. Stále ako na pretekoch, preto v strehu.

19.11.2017 21:36:14Edvin1

No, Italy jsem jako řidiče taky zažil. A divím se, že jich je pořád tolik. :-O

19.11.2017 13:50:22upupa

Príbehy z cudziny... chápem ten záujem priblížiť neznalým, ako to tam chodí. O tvojom seniorskom veku vypovedá skôr prílišný záujem popisovať detaily (kvetiny). Ale aj samo posolstvo - nebezpečenstvo smrti, dajte si bacha!

V Taliansku sme mali pri dome železnicu a závory. Bavili sme sa tipovaním, ktorý vodič ešte prejde pod závorami a ktorý to už vzdá. Že bliká červená, to nikoho príliš nevzrušovalo. Možno neveríš, ale v Taliansku je asi najmenej nehôd, je to presne opačný prístup ku problému: Ži v strehu, aby si bol vždy pohotový! A Taliani sú. Na rozdiel od Germánov. (V Rakúsku som za 10r. bol už pri troch smrťákoch na ceste a zabili mi kamaráta so stromom.) Som myslením a konaním jednoznačne Talian.

13.11.2012 12:13:43takjinak

Příběh se mi moc líbil... až mě mrazilo *

28.10.2012 17:31:33Edvin1

Patrik: Zastav se častěji! Díky za koment. 

 

VH64: Jsem rád, že to takhle dopadlo!  Měj se fajn!

 

Ed :-)

27.10.2012 22:38:15Patrik von Oberklee

Priamočiare a s peknou pointou. Na prvý pohľad zo všedného námetu sa ti podarilo "vydolovať" vydarené dielo.

26.10.2012 12:34:40VH64

Aha! Teď je to jasné a zřejmé, ale fakt mi to nedošlo. Asi jsem se moc upnul na to první, co mne napadlo hned při čtení prologu, na použití orgánů zdravých lidí zabitých při nehodách.

Umírat nechci - zbytečně brzy, ani nechci, aby se cokoli stalo někomu z mých blízkých, ale smrt je v současnosti tak vytěsněná z našich životů kamsi mimo akceptovanou realitu, jako nikdy předtím. Takže jí možná nezbývá nic jiného, než se takhle sama připomínat.

 

26.10.2012 10:11:28Edvin1

VH64: Tak ten Tvůj dotaz na vztah mezi prologem a příběhem mne překvapil. Opravdu není poznat ani po Tvých třech přečteních, o co šlo?

U přechodů v Hürthu i Kolíně sleduju chlapce v nápadné žluté mikině, jenž přebíhá přes koleje, navzdory výstražné optické a zvukové signalizaci. V Hürthu jsou navíc spuštěné závory. Pár dní později zde za stejných okolností umírá jiný mladý hazardér. Ten ve žluté mikině je tím otřesen a tentokrát přechází přes koleje tak, jak má. Aby přišel k rozumu, musel někdo jiný zemřít (všimni si závěrečných vět).

Myslel jsem, že text je v tomto smyslu jasný. A přesto jsem asi něco zvrzal. Hm - už nevím, jak bych jej vylepšil. 

P.S. Dnes ráno jsem na stejném místě  zase viděl mladého muže podlézat závory. Hned vedle pomníčku. Lidé jsou fakt idioti. Jo a na stejné lince v Kolíně před třemi dny zase zahynul muž.

O dva kilometry dál, kde na jiné lince jezdí tramvaj starého typu, se před týdnem jedné mladé ženě nechtělo obejít přední vagón a přejít po přechodu. Pokoušela se prolézt mezi vagóny. Tramvaj se pohnula...

Nikomu z nich nepomohla ani blízkost vyhlášené univerzitní kliniky, ani tým záchranářů v helikoptéře.

Už tomu přestávám rozumět. A bojím se o má vnoučata.

24.10.2012 22:05:34VH64

Buď se nedokážu soustředit, nebo už úpravy leccos odstaranily - dívám se obvykle na to, co komentují jiní, tady teď nenacházím. Tak jen tak "na sucho" obecně poznamenám, že v češtině možná není vždycky nutné specifikovat, na co je troubeno. Prostě někdo nebo něco zatroubí. Jen tak.

 

I přes ty už provedené úpravy jsem se - ale možná je na mě jen už pozdě - na první čtení nezorientoval.  Na druhé třetí už je to stará dobrá edvinovina.

P.S. Jaký je vztah mezi prologem a samotným příběhem?

15.10.2012 12:56:40Eza

Edvin: Nikdy jsem netvrdila, že píšeš o otřesných událostech z populistických důvodů. Ba naopak, v mém prvním komentáři jsem psala, že tě k těmto typům neřadím.

Chtěla jsem Ti pouze sdělit, že patřím k těm čtenářům, kteří se docela dobře o popisy otřesných události obejdou. Stejně tak se vyhýbám takovým rozhovorům.

Děkuji, že jsi mně varoval a napsal, co chystáš napsat jako další povídku.

 


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.