Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+5 neviditelných
Pan psychiatr Max Kašparů o metanolové aféře
datum / id12.10.2012 / 417160Vytisknout |
autorMatěj Dovala
kategorieÚvahy
témaFilosofické
upřesnění kategoriePříležitostný text
zobrazeno1891x
počet tipů3
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Pan psychiatr Max Kašparů o metanolové aféře

Pan psychiatr Max Kašparů o metanolové aféře

1. Podstata kauzy „metanol v lihovinách“ je prostá. Někdo vyrobil a prodal jedovatou látku, která zabila a zmrzačila spoustu lidí. Že k tomu došlo, není vina jen oněch výrobců a prodejců, ale také určitého množství agentur, které nazýváme STÁT. Úkolem státu, který nikdo nezpochybňuje, je totiž chránit OBČANA před násilím a podvodem od druhých lidí. Stát tedy měl zabránit tomu, aby jedovatý líh byl vůbec vyroben, případně tomu, aby se dostal ke spotřebiteli.

Takže existuje státní zájem na nejedovatosti lihovin na trhu a jen dvě možností, jak tento zájem skutečně prosadit. A) lze snížit spotřební daň na lihoviny. Čím nižší spotřební daň na líh, tím nevýnosnější jeho nelegální výroba. Takto by rizikový alkohol nebyl vůbec vyroben. Nebo B) lze prodej alkoholu více kontrolovat. Pokušení nelegálně si nahrabat zůstane, ale takový alkohol prostě nebude mít šanci dostat se na trh. (říkají politici) O třetí, čistě policejní cestě, nechat vše při starém a jen jít víc po krku nelegálním výrobcům, případně je i víc trestat, neuvažuje nikdo, kdo ví, jak zkorumpovaný tento svět je.

Tyto dvě cesty jak nejlépe ošetřit trh s lihovinami se běžně označují jako liberální a socialistická. Ale o nejlepších způsobech regulace lidského chování tento text nebude. V bodě 1 jsem načrtl, o čem má smysl vzhledem k metanolové aféře (m. a.) argumentovat proto, že se nadále budu zamýšlet nad tím, k čemu m. a. inspirovala pana psychiatra Maxe Kašparů, který na toto téma napsal text a publikoval ho 22. 9. v MF Dnes.

2. Kdykoliv se v novinách objeví text od psychiatra, jásám a těším se, že si přečtu něco zcela unikátně slabomyslného, a nebývám zklamán. Ať už se jednalo o kauzu Fritzl, sebevraždy pánů Muka a Svobody („léčených“ psychiatrickými „léky“), kauzu Breivik či boj proti kouření- všechny tyto události přiměly psychiatry, aby zasedli k počítačům a primitivní češtinou pospojovali několik psychiatrických dogmat, a vyprodukovali text bez hlavy a paty, tak na úrovni jedničkářky z gymnázia. Ty nejstupidnější texty, které se v novinách objeví, jsou texty od psychiatrů.

3. Základní stupidita textu pana psychiatra Kašparů spočívá v tom, že se text nezabývá problematikou, na kterou m. a. upozornila.  Pan psychiatr sice je pro větší kontrolu trhu s lihovinami, ale toto tvoří jen malou část textu a jedná se jen o návrh toho, co by měl stát udělat nepodepřený žádnými argumenty. Většina jeho textu je přehlídka toho, co z psychiatra vypadne, zadáte-li heslo „alkohol“. Nemá to žádnou souvislost s m. a., která je pro pana psychiatra jen příležitostí napsat text o špatném státu, který dovoluje „nemocným alkoholikům“ dál pít.

Z pana psychiatra vypadává především to, že alkohol má negativní vliv na celou společnost, což demonstruje takto: Denně se setkávám v psychiatrické ordinaci nejen s alkoholiky, ale i s jejich oběťmi, kterými jsou manželky a děti. Rodina zdecimovaná otcem, který ji zadlužil, který nepracuje, nezřízeně se opíjí, tropí výtržnosti, zanedbává rodičovské povinnosti, tělesně i psychicky díky alkoholu postupně degraduje a na dveře klepe exekutor.

Paragraf nařízené ústavní léčby byl v rámci práv a svobod zrušen. Na léčení ho nedostane nic a nikdo. Všichni kolem jen bezmocně sledují krach celé rodiny.

Síla zákona, která by zasáhla a pomohla všem, už neexistuje. Byla to opět práva člověka, která zvítězila nad jeho životními potřebami.

K tomu lze říct toto:

3.1. Pan psychiatr líčí „alkoholiky“ jako pasivní oběti čehosi a zcela opomíjí jejich hodnoty a iniciativu. Toto psychiatrické dogma, které se týká všech závislostí, přetrvává, třebaže je v rozporu mj. s vědeckými studiemi, které jasně ukazují, že lidé jsou schopni s braním drog přestat, pokud k tomu mají důvod. Už jen to, že všichni pijí alkohol, ale jen někteří se stanou závislí, by mělo pana psychiatra „trknout“. Toto ovšem lze „vědecky vysvětlit“ genetickou predispozicí.

Že toto dogma, které lze poeticky vyjádřit parafrází Nohavici: „člověk to JE páčka, kterou si kdo chce, jak chce, mačká“ rozšiřuje katolický teolog, svědčí o tom, že i pevnost katolické církve už je rozežrána vědeckými bludy. Psychiatrická a katolická věrouka jsou přece v naprostém rozporu.

Je zřejmé, že za životní styl onoho muže nemůže volný trh s lihovinami, ale jeho hodnoty a sebekázeň. A mít špatné hodnoty nebo nedostatek sebekázně, není samozřejmě něco, co by se dalo léčit.

3.2. Z textu je patrné, že pan psychiatr je přesvědčen, že manželka má jakési „právo“ na kvalitního manžela, že dítě má jakési „právo“ na kvalitního otce, a že manželka může i v zájmu dětí požadovat opravu vadného manžela a otce. (ve skutečnosti zde pan psychiatr zájmem manželky a dětí odůvodňuje své parazitování na onom muži) To je velmi psychiatrické. Násilné hospitalizace mladých „psychotiků“ (rozuměj: plnoletých a svéprávných lidí, kteří se nechovali tak, jak by se chovat MĚLI) iniciované jejich rodiči, psychiatři páchají nejen ze ziskuchtivosti, ale také proto, že jsou přesvědčeni, že rodiče mají jakési „právo“ na normální dítě. (byť už dávno dospělé)

Podobně když psychiatr prohlásí „nespravedlivou“ závěť starého člověka za neplatnou, je za tím představa, že děti mají jakési „právo“ na normálního starého rodiče- a pokud tento odkáže svůj majetek kočce nebo udělá cokoliv jiného „nenormálního“ vůči svým potomkům, je prohlášen za „duševně nemocného“, jeho vůle je ignorována a jeho majetek je „správně“ rozdělen.

My si myslíme, že takováto „práva“ na druhého člověka jsou neobhajitelná a že současné zákony věc ošetřují dostatečně. Žena se může rozvést, může mít děti ve své péči, muž může být zákonem přinucen své děti živit- ostatně kdo ženu nutil si takového muže brát?

Dále lze říct toto:

4. Pan psychiatr tvrdí, že tento stát psychiatrům neumožňuje léčit takového „alkoholika“ proti jeho vůli: Paragraf nařízené ústavní léčby byl v rámci práv a svobod zrušen. Na léčení ho nedostane nic a nikdo. Síla zákona, která by zasáhla a pomohla všem, už neexistuje.

 Je to pravda? „Pravidla“ pro násilné hospitalizace „alkoholiků“ se neliší od „pravidel“ pro násilné hospitalizace jiných „duševně nemocných“- „kritériem“ je „nebezpečnost sobě nebo okolí“. Co toto „kritérium“ psychiatrům umožňuje nebo neumožňuje je téma na samostatný text.

Důležité je zde ale ještě něco jiného. Pan psychiatr tvrdí, že násilná léčba by prospěla alkoholikovi, jeho rodině, státu- tedy vlastně všem. Přesto jediné co navrhuje je, aby psychiatr měl možnost uvěznit „alkoholika“ prostě proto, že to je V JEHO ZÁJMU, přičemž toto dle pana psychiatra žádoucí rozšíření „kritéria“ ON SÁM považuje za řekněme „politicky neprůchozí“ vzhledem k údajným stále dokola opakovaným mantrám o lidských právech a občanských svobodách.

Pokud panu psychiatrovi tolik záleží na blahu „alkoholika“ a jeho rodiny, proč neprosazuje řešení, které by s výše citovanými mantrami nebylo v rozporu? Je mnoho variant kterak našeho muže přinutit k léčbě V SOULADU s principy svobodné společnosti. Kritériem může být např. xkrát opakovaná opilost, xkrát opakovaná výtržnost pod vlivem alkoholu, xkrát opakovaná opilost nezaměstnaného člověka, xkrát opakovaná opilost nezaměstnaného člověka s nezletilými dětmi, xkrát opakovaná opilost zadluženého člověka, xkrát opakovaná opilost člověka, který zanedbává rodičovské povinnosti, xkrát opakovaná opilost člověka, který tělesně i psychicky degraduje- tolik kritérií lze vyvodit z příkladu pana psychiatra.

Proč tedy pan psychiatr trvá na „kritériu“, které těm několika svobodomilným lidem, kteří (snad) v Česku žijí, musí připadat přece jen poněkud totalitní? Je to proto, že mnou vyvozená kritéria jsou OBJEKTIVNÍ, kdežto jím prosazované „kritérium“ je SUBJEKTIVNÍ. „Xkrát opakovaná opilost nezaměstnaného člověka“ je kritérium objektivní- pokud si za x dosadíme nějaké číslo a pokud si definujeme nezaměstnanost (což není těžké). To platí o všech mnou zmíněných kritériích. „Vlastní zájem“ je kritérium tak beznadějně subjektivní, že slovo „kritérium“ zde právem patří do uvozovek.

Psychiatři se bojí objektivních kritérií z jednoho prostého důvodu. Naprostá většina jimi vymyšlených „duševních nemocí“ žádné objektivní kritérium nemá (na rozdíl od VŠECH skutečných, tělesných nemocí). Takže kdyby psychiatři prosazovali násilné hospitalizace „alkoholiků“ podle nějakého objektivního kritéria (což by bylo možné), byli by sami proti sobě, protože by to mohlo vyvolat poptávku po analogickém kritériu pro násilné hospitalizace „schizofreniků“, „psychotiků“, či prostě „závažně duševně nemocných“. Psychiatři by žádné takové kritérium nebyli schopni nabídnout. Kdyby nějaké nabídli, znamenalo by to každopádně konec psychiatrie, a kdyby žádné nenabídli, přiznali by tak, že tam žádné objektivní kritérium není.

Psychiatři se proto vyhýbají objektivnímu kritériu jako čert kříži- v neprospěch „alkoholiků“, kterým by uvěznění a detoxikace skutečně mohly prospět. A takto psychiatři ubližují nejen alkoholikům, ale také např. extrémně tlustým lidem, kteří by z násilné „léčby“ mohli mít prospěch také.

Je snad zřejmé, jak křivý pan psychiatr Kašparů je, když říká: Síla zákona, která by zasáhla a pomohla všem, už neexistuje. Byla to opět práva člověka, která zvítězila nad jeho životními potřebami. Ve skutečnosti je to tak, že psychiatři sice CHTĚJÍ „alkoholiky“ násilně „léčit“- ale jen V ROZPORU s principy svobodné společnosti. Jde to také uskutečnit V SOULADU s principy svobodné společnosti- to ale psychiatři nechtějí. Za podobou legislativy, na kterou si pan psychiatr Kašparů stěžuje, je EXISTENČNÍ ZÁJEM psychiatrů.

Takže „síla zákona už neexistuje“ kvůli psychiatrům, kteří nechtějí (a ve vlastním zájmu nemůžou) přijít s řešením, proti kterému by žádný rozumný člověk nemohl nic namítnout. Nicméně pan psychiatr Kašparů to vidí jinak. Kdože může za to, že psychiatři nemůžou páchat dobro? Společnost prosáklá neoliberalismem, samozřejmě!

5. Ano je to tak.  M. a. inspirovala pana psychiatra také k podivuhodné analýze obsahu sdíleného vědomí obyvatel Česka.

Pan psychiatr Kašparů to vidí takto: Češi hovoří do omrzení a stále dokola o nezadatelných lidských právech nebo o nezcizitelných občanských svobodách. A je už toho moc! Protože i zdánlivé dobro, které je puštěno ze řetězu, může škodit. Pan psychiatr dokonce naznačuje, že ti, kdo myšlenky výše zmíněného obsahu neopakují jako mantry, jsou v pozici disidentů: Kdo (je) kritizuje, je označen za nepřítele tolerance, liberalismu a politické korektnosti. Výše zmíněné ideje jsou prohlášeny za nedotknutelná a posvátná tabu.

V Česku též někde působí zastánci legalizace drog, kteří tyto posvátné mantry dlouhodobě recitují. Předpokládám, že jejich dlouhodobá recitace nebude marná, uzavírá pochmurně pan psychiatr.

Tak v takovéto zemi žijeme. To jste nevěděli, nebo ano?

Osnova: 1. Metanolová aféra 3.4. Kritika myšlenek pana psychiatra 5. Česko psychiatrickýma očima

 7. 10. 2012

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

07.01.2013 16:52:38alcap on e

na mě moc dlouhý, ale ujde to-tip

10.11.2012 19:13:38aradiss

nič proti obsahu, súhlasím - ale nemalo by to byť skôr v novinách?


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.