Kroky v temné kobce

 Zapadla vrata, zahodili klíče
od zatuchlé cely kdesi pod zemí.
Odbila pátá, vězeň marně křičel,
jenom zdi mu sdělí k jeho touze mít
jedinou šanci, naposledy začít
v nepopsaných listech novým perem psát,
prolomit pancíř, že už v květináči
při všech antikristech, kteří dali mat,
nevzejde život, nadarmo tam hlínu
se zoufalým gestem kdosi přidává.
Plesnivé zdivo, další týden minul,
ctnost se stala trestem. Chmurná výbava

 Uslyšel kroky, prolomily tíži
promarněných hodin v krutém blouznění,
chtěl jenom pokyn, vědět, že se blíží
někdo, kdo mu hodí kruh, jenž pozmění
marnost a osud, jimiž si dal svázat
nespoutanou duši. Teď však bolestí
jak nikdy dosud trpí, jeho zkáza,
jak sám dobře tuší na svém rozcestí,
dopsala slovo, ne, tak ještě píše
ve tmě stojí kdosi, smrt, či přežití.
Ve světě novot zacinkaly číše
těch, jichž ti, kdo prosí, se již neštítí