Vlaštovka druhá

Napsala jsem ten e-mail. Neodeslala. Snažila jsem se o ten lehký tón kterým, spolu komunikujeme (o sbírkách motýlů?), jenže mám na to teď nějak strašně těžký ruce. Stejně jako vždycky, když něco zoufale chci i přes fakt, že vím, že to nesmím dostat.

Naučil jsi mne odcházet od věcí, ve kterých ještě cosi zbývá. Naučil jsi mne přiklápět bílé myšky delíria z lásky pod vzduchotěsné skleněné poklopy a čekat až zdechnou. Ta naše má tuhý kořínek. Té druhé, méně zdatné, čas od času ten poklop na okamžik přizvednu, aby nechcípla docela. Abych se k ní snad mohla vrátit, abych od ní nemohla odejít. Pozoruju ji a zdálky slyším vzpomínkami nabobtnalého krysáka šoupat poklopem po pokoji a šťouchat mě jím do zad tak vehementně, že místy ztrácím dech. 

Poslední šťouchanec byl zákeřný. Paříž. Chci se tě zeptat na zastrčené hřbitovy, o kterých nikdo neví. Chci se tě vyptat na Obrázky na tu společnou lásku, vášeň, na můj osud... Snad bych tě požádala o vyložení karet, aby ses v nich viděl, o projížďku lodí po Seině. Slíbil jsi ji. Jenže já zůstala v Londýně. Na tom hrozně krutém místě, které miluju spíš masochisticky, než romanticky. Na místě, které budu muset o své lásce přesvedčit, aby mě přijalo, odměnilo, objalo... Jako jsem musela přesvedčit tebe. A nikdy se mi to nepodařilo zcela. Vždycky jsi kladl odpor a otázky.