Brněnské letmé uliční

Brno, 31.10. 2012

Tvé oči, na mě pohlédly zprostřed davu,

a pavučiny stříbřenek se stahovaly dolů.

Jen pouhá dvě slova a pak jsi zmizela.
 

Tvá ústa a dvě jemná slova,

má neotřelá huba, ani neodpověděla.

zmizela jsi a já jsem zmizel,

naše dny jsou asi zkratka jen.

 

Už zase jen ta pouhá myšlenka,

už zase jen ta letmá vzpomínka

jako stigma a duše z ní lační

provokují a provokují

a říct si nedají.

 

Jsou během a odvahou,

smíchem i nádherou;

je to skoro jako dech

je to téměř na příběh,

o milé paní a jednom letmém dnu,

o smýšlení lidí a načančanem trnu,

který je jeden, někdy jsou i dva,

přesto však v podstatě přetrvává válka.
 

Byl to snad den, který bývá jeden,

zítra budou takové dva,

stejnak ti chlápek v kápi předává

jednoduchý nonsens, možná nepravdu či lež

o tom, jak člověk dává mrtvým milosrdenství jak věž.
 

Já však stále držím si tu svou

a trudně procházím hlavu svou

a tvrdím, že den jako den, noc jako noc

a lidské milosrdenství?

tak to už snad je i na jednoho moc.
 

---