Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+14 neviditelných
Kladivo na primitivy
datum / id05.11.2012 / 418293Vytisknout |
autorMovsar
kategorieMiniatury prozaické
zobrazeno1171x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Kladivo na primitivy

Žili byli dva dominikáni. Hodně vody od těch dob proteklo Sprévou, mnohé se změnilo a jejich jména byla mnohokrát prokleta.

Nevíme pořádně, čím vším vlastně Jakob Sprenger a Heinrich Kramer byli. Snad muži se zájmem o svět. Zájmem podivně nefalšovaným, vytrvalým a horečnatým. Chtěli dělat svět lepší. A protože jejich mysl ve chvílích práce neznala hranic, nebyl to konečně jen tento svět, ale i jeho zásvětí, které oba bratři strážili.

Přestože historie se snaží připomínat daleko spíše jednolitou malbu než mozaiku, nemůže pozorovateli uniknout jistý rozpor mezi přáním obou řádových bratrů a jejich životem: rozhodli se před společností ukrýt za vysokými zdmi kláštera, a přestože jejich společenství nepatří k přísně kontemplativním řádům, tuto svou vůli nemohli zastřít. Ani jejich závazek kázat veřejně nemohl překrýt ten rozpor. Jakob i Heinrich byli společností iritováni i přitahováni. Možná nejde jen o dialektickou hříčku, možná je ten rozpor hluboce přirozený.

Patnácté století bylo ještě skoupé na příručky a na knihy vůbec. Tak jako malíři zátiší často do jednotvárných a opakujících se košů ovoce a svazků kytic vetkli vybočující motiv, aby ukázali, že umějí malovat dobře cokoli, je možné, že Jakob a Heinrich byli poháněni podobnou touhou: napsat knihu proto, aby světu ukázali, že to dokáží. Jak dnes zjistíme pohnutky dávno mrtvých spisovatelů? Museli bychom znát mnohem víc než jen klíč k nukleovým bázím DNA.

Ať je to jak je to, co pohánělo touhou schvácenou mysl obou bratrů autorů, můžeme pro teď nechat stranou. Výsledek byl jasný a v době doznívajícího středověku dokázal zaujmout. Kniha Malleus maleficarum se stala součástí kánonu. Zlé jazyky později vliv knihy umenšovaly a kladly ji do řady za v té době již známé svazky podobného ražení, nicméně my přijměme fakt, že šlo o knihu výjimečnou.

A tak se společnost měla čemu učit: jak rozpoznat ty, kteří společnosti a světu škodí; jak s nimi jednat; a konečně jak s nimi naložit definitivně. Společnost té doby ještě byla citlivá k výuce, ještě měla své elity a věděla o svých povinnostech. Knihy ještě něco znamenaly, stejně jako jejich interpreti.

Je pátek podvečer a já sedím v kavárně pod velkým skleněným domem připomínajícím anděla. Prostředí šumí provozem, uvnitř i venku. U protějšího stolu sedí žena připomínající osamělou postavu z Hopperova obrazu Automat. Nebýt ruchu okolo, samozřejmě. Ale co na tom vystřihnout ji. Vystřihnout si ji z pátečního šumu, z těch nepříliš povedených kulis kavárny pod skleněným domem. Je středního věku a má neobyčejně krásnou tvář. Tak krásnou, že možná ani askezi přísahající řeholník by nevydržel a zahleděl se do ní. Svět tedy, byť s prostříhanými kulisami, byl na chvíli jako obraz. Jako meditace. Jako hvězda svítící uprostřed konce týdne.

Chvíle, to je to slovo, které je výstrahou předchozích vět. Slovo blikající do tmy jako červené světlo železničního přejezdu. Když ostří nože projede kůží, je to chvíle. I nejlíbeznější věta si nese znamení konce.

Chvíle, kdy promluvila do telefonu na přítelkyni, kterou očekávala, byla ohlušující. Už gesto, se kterým se obracela, naznačovalo. A pak ta řeč. Vulgární, primitivní, hlučná.

Zanedlouho její přítelkyně přišla. Obě si začaly vyměňovat vulgarity. Jen tak, mezi řečí, oslovovaly se tak, oslovovaly tak ostatní, bylo to jako společně sdílené pravidlo. Mluvily o svých životech. Ta vystřižená z šumu mluvila o tom, jak potkala mladého trenéra boxu. Jak s ním byla seznámena jakýmsi hovadem a jak se jí to s ním líbí. Když mluvila o sexu, který je pro ně prý zábavou, nebylo v jejím hlase nic. Téměř křičela do rámusu kavárny, ale v tom hlase nebylo nic. A pak opět kolotoč vulgárních výrazů.

Iluze ženy z obrazu se vytratila už při prvním slově, už zmiňované gesto ohlašovalo její konec. Nic nemohlo být v tu chvíli jistější než hnus, který náhle obklopil na chvíli krásnou tvář.

Dikce těch žen, témata jejich řečí a role, kterou si dávaly ve svých příbězích se mi ale zdály povědomé. Jako bych to vše už někde zaslechl, pozoroval. Televize, seriály, reklamy, filmy, časopisy. Změť všech těch Blesků, Románů pro ženy, Rodinných pout, Vieweghů, Poledňákových, Hřebejků a reklam na mobilní telefony. Přesně tak obě mluvily. Reklamní agentura, ve které pracuje, mladší trenér z posilovny, spásný rozvod, luxusní dovolená. To vše v drobném, krátkém živém a odporném balení.

Na mysl mi přišli dva dominikáni z dávných dob a jejich touha udělat svět lepší. Ukázat na to špatné a navrhnout řešení. Nevešli do kavárny, to ne, bylo by troufalé vystřihnout ty dvě odpíráním vyhublé postavy v bílých šatech a vložit je sem.

Jenže proč? I Jakob a Heinrich se někde museli seznámit s tím, jak a proč se souloží s kozlem o Valpuržině noci. Buď jim to pověděl slabomyslný pasáček při zpovědi nebo to zaslechli od sprostých trhovců na některém norimberském náměstí.            

I oni se nechali děsit. Řeči v té době ještě neuměly obíhat rychlostí světla, ještě neznaly pohodlí ozvěny, jakou dnes vytvářejí elektronická média. Nepochybně šlo o řeči okrajové, ale oba budoucí autoři velké knihy v nich zaslechli určité rysy, které jsou společné všem řečem a tak vzdálené řeči. Sprostotu. Hloupost. Hluk.

A tak tam seděli. U okna, aby mohli v tiché kontemplaci hledět k horizontu ulice, domů a cesty končící kdesi v Košířích. Aby mohli nad silnou kávou promýšlet, jak učinit svět lepší. Inspirace se jim nabízela sama, nemusel jsem upozorňovat pohledem.

Ani bych to dělat nechtěl. Svůj vztek jsem delegoval na bratry. Od čeho taky má člověk rodinu. Zaplatil jsem tu poctivou italskou kávu a odešel.    

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

05.11.2012 00:13:28brackenridge

movsare, prece si nebudes kazit naladu kvuli nejakym kachnam... :-)

T


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.