Převozníkovo veslo

                                                                              PŘEVOZNÍKOVO VESLO
     
     Tahle epizodka se začala rozvíjet, když se asi tak po roce potkali dva kamarádi, Pavel s Jirkou, a na kus řeči si sedli k pivku. My si z jejich hovoru všimneme jen toho, co se týká našeho příběhu. Přijdeme tím sice o spoustu moudrých úvah, jaké muži při takových příležitostech pronášejí, a zbude nám jen pár suchých nezáživných údajů. Na druhé straně ušetříme čas.
     Tak tedy mimo jiné se Jirka nechal slyšet, že onehdy neměl v úmyslu přebrat Pavlovi dívku. „Vždyť já jsem ani nevěděl, že spolu chodíte, tys tak nějak tenkrát odešel... My jsme si spolu začli jen tak povídat, a já ti najednou koukám, že mám známost.“
     „Nevídáno, vždyť my už jsme spolu stejně končili,“ odbyl Pavel věc mávnutím ruky a řekl, že už se jen hádali, vydržet se s ní nedalo a Jirka že ho té svízelné dámy vlastně zbavil. „Nebo se tak ona zbavila mne, to je taky možný,“ dodal a zeptal se, jak se jí teď vede. Dozvěděl se, že Jirka už s ní také nechodí. Tak nějak přešla na Jirkova kamaráda Láďu, však že ho Pavel možná bude znát, bydlí naproti.
     „A člověče, zmizel jsem od ní zrovna jako ty. Zatáhla mě na kafe, přestože ho nepiju, tam seděl Láďa, on tam chodívá, a sedli jsme si k němu. Na mne pořád už jen vrčela, na něj koukala jak milius, tak jsem řek, že už musím jít a byl jsem v čoudu.“
     „No tak to je dobrý, dějiny se opakují. Víš, že já jsem k ní přišel podobně? V bufiku u ovaru. A taky vím, s kým přišla, jenže ten zmizel, ani si nesed. To by mě zajímalo, jestli k ní přišel taky tak. Ale já ho občas potkám, schválně se ho zeptám.
     „A to já můžu Láďovi zavolat třeba hned, jak s ní vychází, já na něj mám mobil. Tak schválně!“ A Jirka zaťukal na klávesnici telefonu. Po pár slovech ho zaklapl a strčil do kapsy.
     „Tak Láďa už s ní taky nechodí. Ale jak slyšel, že by si měl s kým posedět, tak se sebral a už sem maže. Do dvaceti minut je tu, povídal.“
     Láďa dodržel slíbený termín a za chvíli blaženě usedal za stůl, pěnu před sebou.
     „Já se s ní rozešel, je to tak dva měsíce. Ona se chytla toho Vildy, toho elektrikáře, on nám dělal doma melouch. Já se pro něj schválně teďka stavil, jestli by si taky nešel posedět, a víte co mi řekl? Že by rád, ale nemá čas, že by to musel vědět předem. Kdybysme se prej zase někdy chtěli sejít, ať mu vzkážem, nejlíp za tejden touhle dobou.“
     Na tom nemůže být nic špatného, usoudili hoši, a tak se také dohodli.
     Tolik tedy schematicky podaný rozhovor, suchý a podle slibu nezáživný, zato časově úsporný.
     Jen Pavel se ještě zmínil, že nebude čekat, až svého předchůdce potká, ale aktivně ho vyhledá. Ví, kudy chodí z práce a že se jmenuje Franta, tak se k němu prostě připojí a dá se do řeči. Žádný problém.
     Dotyčného Frantu nastíněná situace přímo nadchla. Na to, že s tou dívkou někdy chodil, byl patřičně hrdý. Dala mu totiž přednost před velmi úspěšným mladým mužem, nápadně pohledným a dobře situovaným. Přebrat holku takovému esu, to už člověku zvedne sebevědomí. A protože je Franta pro každou srandu, klidně za tím seladonem zajde, když půjde Pavel s ním, a pohovoří o společné lásce, vždyť co se může stát. A na toho spicha také přijde, u piva se nic nezkazí.
     Zmíněného seladona hoši trochu překvapili, nicméně krátkou audienci jim přece jenom udělil. Na pivo s nimi rozhodně nepůjde, protože při své úrovni se nemůže ukázat s lidmi na jejich úrovni, zejména ne na místě, které žádnou úroveň nemá. S dotyčnou slečnou skutečně měl poměr, protože se zdálo, že má přiměřenou úroveň. Později se ukázalo, že se to opravdu jen zdálo, a tak ho Franta zbavil nepříjemného problému, jak ji nějak na úrovni odkázat do patřičných mezí. Jenom ho mrzí, že jí jako odborník na vysoké úrovni neuváženě pomohl vyřešit nějaké nepříjemné vlastnické záležitosti okolo jejich domku. Hochům může pomoci jen tak, že jim řekne, s kým se ta dívka předtím stýkala, ovšem pak už hoši vypadnou, protože rozhovor s nimi je mimo jeho úroveň. Hochům o nic jiného nešlo a opravdu pak bez váhání vypadli.
     Tip dostali na mladíka jménem Karel. To už zcela propadli detektivní vášni a tak se za ním vydali bez jakýchkoliv okolků. Karel jejich vylíčení situace vyslechl bez mrknutí oka. Pak prohlásil, že Láďa a Jirka jsou jeho někdejší kamarádi a on si s nimi zase jednou rád posedí. Pokud jde o tu čipernou dívenku, je to pro něj už šerý dávnověk. Nic neví ani o svém případném předchůdci, protože se s ní seznámil v šatně divadla a nikoho s ní neviděl. Jak později vylíčil na domluveném sezení u piva, tehdy ho docela neomaleně předběhla ve frontě na kabáty. Vrazila ruku mezi něj a nějakou paní před ním a pak se tam vedrala celá. On se do ní samozřejmě tvrdě pustil, ona také nemlčela a tak se hádali ještě před divadlem. Tam postřehl, že ji to upřímně baví, že se jiskrně směje jeho vtipným výpadům a že na něj hledí s neskrývaným obdivem. Vzhledem k výše uvedenému si uvědomil, že je to příjemná a roztomilá osůbka. Po nějakém čase si uvědomil pravý opak a tak s úlevou kvitoval, když se stejným obdivem začala hledět k někomu jinému, konkrétně ke zde nepřítomnému článku řetězu, onomu mimoúrovňovému seladonovi.
     My se při líčení pivních řečí přidržíme osvědčeného modelu a všimneme si jen toho, co se týká naší známé neposedy. Opět tím sice přijdeme o spoustu hodnotného materiálu – vždyť jen například Pavlova opakovaná zmínka, že dějiny se opakují, vyvolala diskusi o spirále vývoje – ale to se nedá nic dělat.
     S neskrývaným obdivem v pohledu té dívky měl každý z nich svou zkušenost. Zřejmě to byl hlavní bod programu v jejím vystoupení při navazování známosti. Takové mínění alespoň zaujala naše stolní společnost. Ona zase asi měla svou zkušenost s mužskou ješitností, proto tu svou obdivovací taktiku uplatňovala tak přesvědčivě. I tento názor u stolu zavládl.
     „Mně to tenkrát ani nijak nepřišlo,“ nechal se slyšet jeden z našich přátel, „ale jak na to teď myslím, tak mi to připadá, jako že jsem byl tak nějak normálně automaticky sbalenej.“
     Tato formulace sklidila všeobecné uznání a vyvolala filozoficko – lingvistickou debatu, jde-li o balicí automat, nebo o automatickou baličku. Moc se u toho nasmáli, protože se jim to zdálo být velmi vtipné a duchaplné. Pivo je mocný elixír.
     „Je jako motýl, který přelétá z květu na květ...,“ zabásnil si pak někdo.
     „Že bych si teda připadal jako ňákej květ, to se mi nezdá.“
     „Jakej motýl? Štafeta je to! Nic jinýho než obyčejná štafeta, pánové, nemám pravdu?“
     „Kdepak štafeta, převozníkovo veslo je to, znáte to z tý pohádky, když už toho má převozník plný zuby, tak vrazí veslo tomu, kdo se namane, a uteče, to je přece náš případ!“
     Proti tomu se nedá nic namítat. Jak se naše malá sešlost usnesla, převozníkovo veslo nejlépe vystihuje společenské postavení té jejich společné známé. Oni sami se tím ovšem také stávají pohádkovými postavami a jistě si zaslouží být nositeli titulu převozník. A máme to podle pořadí: převozník první, druhý...
     „To se přece nedá brát podle pořadí! Jednička je ten, kdo s ní vydržel nejdýl!“
     „Ale kdepak, naopak. Kdo to zabalil nejdřív, ten je nejlepší, protože se bystře zachoval v duchu pohádky – předat, utéct. A číslování přenecháme zdegenerovaný šlechtě; navrhuju převozník á, převozník bé...“
     A co převozník vé, jako Vilda, v jakémpak je stadiu? Ještě sklízí obdivné pohledy, nebo už se na něj vrčí až štěká; „Co nám k tomu povíš, Viléme?“
      „Ale pánové, já už s ní taky nechodím! Copak bych to jinak mohl takhle poslouchat? Ona teď má mýho kolegu od nás z práce. Vždyť já si ten hrdý titul snad ani nezasloužím. Vy tu házíte termínama jako čtvrt roku, půl roku, já s tím byl hotovej do pěti neděl!“
     „Ale to ti náleží titul nejhrdější! Takhle rychle už jistě nikdo jiný nezareagoval.“
     „A copak že jste spolu skoncovali tak záhy?“
     „Protože si tak záhy vzpomněla, že bych jim tam měl udělat elektriku, v baráku, jako by nestačilo, co jsem jim tam za těch pár dní pospravoval. Kolegáček už tam možná někde natahuje kabely.“
     Chvilku bylo rozpačité ticho.
     „Já jsem tam dělal okapy,“ ozvalo se potom stísněně.
     „Já střechu.“
      Komín.“
     „Okna.“
     Trámy, vodovod, plyn. Podezdil, obezdil, vyštukoval. Schody vyspravil, vrzavou podlahu vypodložil.
     „No, pánové, chaloupka je jako ze škatulky.“ Zdá se, že převozník vé umí ocenit dobrou práci. „Jenom s tou pohádkou mi to tak nějak najednou nejde dohromady.“
     „Mně už to taky moc jako pohádka nepřipadá.“
     „Ona to taky asi žádná pohádka není.“
     „Jak to, že ne?! Taková ta pohádka naruby, co se s nima roztrh pytel – hodně vesel a jeden převozník, to je ono! Když toho má převozník plný zuby, tak vymění veslo.“
     Hoši pokyvují hlavami, jinak že to nebude. Skutečnost, že tím převozníkovým veslem je vlastně každý z nich, přijali statečně. Jenom ty hrdé tituly budou muset vrátit; kdo ví, co může způsobit jejich neoprávněné užívání. Ale je to možné takhle, hned po jejich udělení? Aby, nedej pánbůh, nepřekročili nějaké stanovy, předpis, či dokonce zákon! Nedá se nic dělat, budou se muset zase sejít. Ať chtějí nebo ne, pocit zodpovědnosti velí co nevidět zase jít na pivo.
     A co ona zdatná převoznice, jak asi vymění veslo, až bude elektrika hotova, kohopak si najde potom? Zahradníka? Studnaře? Dala by se vyhlásit tipovací soutěž – kdo uhodne řemeslo, kdo přímo osobu...
     Ale to už by bylo zase jiné povídání – a takových pohádek, kde se má něco uhodnout, je také dost. I nějaká ta moderní by se jistě našla; tahle by byla nejspíš o sázkové kanceláři.