Hádova kněžka

Sliboval jsi mi lásku,

sliboval jsi mi líbání,

já dlouho věřila,

snila, doufala,

však stále čekám

a žiji v ústraní.

Má duše je plná nejistoty

a stále hledá pevný bod,

tu ve snu se mi zjevil posel smrti,

posel krále Háda....

Zprvu jsem se lekla,

mráz mi přejel záda.

Však ten posel pravil mi,

jediná jistota na tomto světě,

ty vílo zasněná,jediná je smrt.

Já nechci žít v planém snění,

v nejistotě, v pochybení...

Tak oblékám si černý šat

a přijmu od posla číši s jedem,

král Hádes bude mít svou kněžku rád.

Pak na pár minut usnu po tom jedu,

co mi poslal Hádes sám,

svůj sen poslední si budu snít,

poslední, co v žití mám.

Ať aspoň ve snu,

v tom posledním,

uslyším zas a znova,

Tvá lásky krásná slova.

Pak nastoupím ,

a odveze mě bárka Cháronova,

do království Hádova,

kde budu jen stín.

Budu jak z mlhy utkaná,

až opustím tento svět,

Duše mrtvých mě vezmou mezi sebe,

já nevrátím se nikdy zpět.

Já bude kněžka krále Háda,

vládce temtoty a smrti,

budu sloužit věrně a ráda,

snad pochopí, cos nechtěl chápat Ty.