PÍSMÁCKÁ LOVESTORY

“Hele a jak se vlastně jmenuješ?” Byla první věta, kterou po svém postelovém výkonu pronesl.

“To myslíš jako můj další nick?” Zeptala se s překvapením.

“Tvý jméno…?” Pozdvihl tázavě obočí a podepřel si loktem hlavu, aby mohl sledovat její tvář.

“Ááále.. to nejni až tak podstatný… nemyslíš…?! Nebo jooo?” Byla očividně zmatená jeho zájmem o svou osobu.

“Něco jsem zvorala?” Zeptala se se slzou na krajíčku.

“Ani nevim, jestli máš vobčanku, kotě…,” pronesl s lehkostí a sklonil se k její okorálkované hlavičce aby políbil její konsternované zvrásněné čelo.

“Kolik máš vůbec tipů, kotě?” Věta, kterou pronesl po dalších dlouhých pěti minutách trapného rána. Tou dobou už seděl na druhém rohu postele a kouřil stylovou startku.

“250 na 10…,” odpověděla pohotově a byla hrdá na své skóre. V očích jí zasvítily hvězdičky i s téměř viditelnými vykřičníky.

“Hmmm… to není až tak špatný…, nicméně…,” dokončení věty nebylo podstatnější o nic víc než pouho pouhé típnutí cigarety. Vstal s podlahy sebral svůj stylový opraný vak a zhluboka se nadechl…

“Chceš mou sbírku…?” Optal se a už už zasunoval ruku do vaku…

“Už ji mam dvakrát…” šeptla a cudně sklopila víčka…

Nastala další dlouhá minuta v jejich životě. Minuta ticha.

“Astalavista, bejby!!” Zasekl se ještě s pravicí nad její odredovanou hlavičkou váhaje zda pohladit či ne. Nakonec ze svého hygienického uvědomění nepohladil a jen zopakoval do prázdna svůj pozdrav na rozloučenou, když zaslechl její pofňukávání, ale už z vedlejší místnosti. Pocítil jemné mravenčení v břišní krajině. Na chvilku se zadumaně zastavil načež se jeho děravé martensky ostříhané světa pootočily o zhruba 180 stupňů.

“Nebreč, malá…,” pokusil se o útěchu. Nicméně marně.

“Neboj, já tě budu číst… a dam si tě do NEJ, možná…,” teď už vážně sáhl pěkně hluboko do své chudé kapsy věčného studenta a moc dobře to věděl.

“A dáš mě někdy do výběru…?” Její ústa byla plná předem vypočítaného očekávání souhlasu. Věděla, že teď nebo nikdy.

Zoufalství – přesně to teď bylo na míle čitelné v jeho tváři.

Tentokrát nastala pětiminutová rauchnpauza nabytá nerozhodností.

“Jo… ale jen když si vezmeš ještě deset sbírek a dáš je svejm kamarádkám, … platí??” Pronesl rozhodně a pln sebevědomí a radosti, že zvládl tuto nelehkou situaci.