Deník na kožním - zápis první

Deník na kožním - zápis první

Dlouho jsem nebrečel. Naposledy, když umřela tchýně, matka mé ženy. Brečel jsem, protože mi Šárky bylo líto. Už nikdy neuvidí člověka, kterého měla ráda. Nikdy si s ním nepokecá, nepohádá se s ním, ani se mu nepochlubí se svými dětmi.

Už je to více jak dva roky. Bylo to před Dušičkami. Dnes je pár dní před svatým Valentýnem a já brečel znova. Máme už se Šárkou jedno z těch dětí, které má tchýně už nepohladí. Já jsem ho hladil a brečel jsem jak želva, protože vím, že ho pár dní neuvidím. Tyto stránky píši leže na posteli u okna v pátém patře nemocnice v Děčíně. Ležím na kožním, to bych napsal úvodem. Ležím na kožním, protože už od puberty se mi po těle dělají ošklivě fleky. Není to nic moc - není to ani na umření, ani se s tím nedá normálně žít.

Dlouho jsem se nekoupal - myslím jako někde na koupališti - ve vaně jsem nucen se koupat prakticky denně. Nutí mě Šárka i nemoc. V bazénu jsem byl naposledy asi v roce 1990 v Ústí na Klíši. Pár lidí se za mnou otočilo, ale přítomnost Šárky mi byla vzpruhou. Vyhledávám spíše přírodní koupaliště nabízející řadu úkrytů pro nás „malomocné". Když jsme jezdili s Pepikem na kolech po Českolipsku, narazili jsme u Holan na skvělý rybník. Na skvělém rybníku jsme našli skvělé místo. Už jsem byl skoro svlečený, když se přiřítila půlka dětského tábora. Ukecal jsem Pepika, abychom se přesunuli o kus dále, že to tam bude určitě lepší. Lepší to být nemohlo. Našli jsme takový malý prostor v rákosí, vlezli do vody, kde bylo asi třicet čísel. Pod nohama jsme měli bahno, kořeny stromů a občas i pomalejší rybu.

To koupání mi hodně chybí. Vždy jsem se rád ráchal. Na Probošťáku a na Bažině. To byla má oblíbená místa. Probošťák proslavil spisovatel Stanislav Rudolf. Prostředí tohoto jezera několikrát použil ve svých dívčích románech. Třeba v Kopretinách pro zámeckou paní. Bažinu bych mohl proslavit já. To místo jsem miloval. Také to byla pískovna, v které však stále probíhala těžba. Místa, kde se netěžilo, byla buď zatopena vodou, anebo zarostlá akáty. S postupující těžbou jsme obnovovali mapy, v nichž lze nalézt místa jako Jezero plechovek, Jezero rozříznuté nohy, Hluboké jezero, poloostrov Žabvaj. Hodně jsme ta místa znali. Tady jsem se naučil plavat. Na černo. Tak dlouho mě to kluci učili, až jsem to zvládl - teda aspoň prsa. Ale asi jsem se je naučil dobře, neboť na vejšce mě dr. Holan jako druhého zařadil mezi ty, kteří mohou přejít na jiný styl.

Měl bych se na chvíli vrátit do reality. Na psaní vzpomínek bude spousta času. Těším se, že týden budu jen psát a číst.

Domov jsem opustil v půl sedmé. Brečel jsem až k Bílému domu stojícímu asi v půlce cesty k nádraží. Na uších jsem měl sluchátka od walkmana a dovnitř si pouštěl Tři sestry. Ve vlaku jsem zmrzl tak, že ani noviny jsem nebyl schopen číst. V Děčíně mi nějaká babka pomohla s orientací a před devátou jsem již byl v areálu nemocnice. Šel jsem a šel, až jsem objevil budovu s nápisem: Kožní - lůžka - 5. patro. Jeden příjem, druhý příjem, ukázat kartičku pojištěnce. Asi hodinu a půl jsem seděl v nějaké kulturní místnosti. V okamžiku, kdy jsem v novinách dočítal poslední článek, rozhovor s Jaromírem Jágrem, si mě všimla uklízečka a upozornila na mě vrchní sestru. Ta mě předala méně vrchní sestře, která mi ukázala mou postel. Je u okna, jak jsem si přál a jak jsem již informoval. V době mého příchodu ještě neměla madrace, a tak jsem postával a dělal, že mám hodně co dělat - hledal jsem místo pro boty, bundu a batoh. Přšla další sestřička a začala madrace rovnat na drátěnku. Chtěl jsem jí pomoci, abych jen tak nestál, ale nemohl jsem najít povlak na polštář. Vše vypadalo jako prostěradlo. „Povlaky nemáme, já vám ten polštář do toho nějak zakutám," řekla a zakutala mi polštář do prostěradla.

Od povlíkání jsem popsal asi stránku deníku a dostavil se Honza. Lupenkář, jak jsem zjistil z jeho rozhovoru s jinou lupenkářkou na chodbě. Na chodbě jsem ještě zaslechl jeho rozhovor s jiným pacientem. Pochechtávali se a doufali, že ten učitel je nebude moc poučovat.

Podali jsme si ruce a on mi vzápětí vrazil do ruky katalog cestovní kanceláře Burke. Abych se do něj podíval, kdybych měl čas. Má pětiprocentní provizi z každého zájezdu. Ještě mi poradil, ať si dám boty pod stolek.