Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

PROČ JE TEDA KVÚLI VNITŘNÍMU PRÚTÍ ROZDÍL MEZI DVĚMA JINÁČ STEJNÝMI SLOVAMI

27. 11. 2012
3
0
1460
Autor
wittgenstein

 

Než sem teda včera večer v té Vašinových stodole usnul, postavil se mi před oči takový divný obraz.

Na jedné straně sem viděl stúl ze dřeva, sklížený a poctivě zhřebíkovaný dřevěnými klínkami. Napravo od něho, teda vlastně nalevo, kdybyste se na mojú představu dívali zrovna vy, ale abych nemýlil sám sebe, tak teda napravo od toho mojeho stál druhý stúl – enem tak posplétaný a uvázaný z prútí.

Než sem teda usnul, přišlo mi tady to mámení jako vnuknutí a slíbil sem si, že se zítra k němu holými rukami vrátím.

 

Tož nazítří sem se nechal vést jen tak volnú svojú myslú, byl sem si jistý, jak to mám ozkúšené, stejně sem dřevo na pořádný stúl neměl, kde bych tak asi já vzal pílu, desky, klíh a nebo dokonca dřevěné hřebíky. Prútí, haluzí a jiných vašin je tú po mokřadlách každému dycky dost, tož sem lámal a nožem řezal, až sem teho roštího měl pořádné dvě hromady. Navršené pár kroků od sebe, s plnú mojú pozornosťú oddělené, bo na jedné bylo dřevo mokré, teda vrby, topoly a olše, a na druhé tak řečené dřevo suché, jeřabiní, jasan, javor, jakýsi občas jilm, tedy všecko to, co sem větr na kraje luží navál a ptáci nebeští v seménkách donésli.

 

Všecko to dřeváčí sem měl jako podle pravítka nařezané na kúsky dva moje lokty dlúhé, aby se žádný nemohl dohadovat o jakýchsi základních rozdíloch. Na samém začátku všecko stejné, konce též přece nemože mět rozdílné. Tak sem se teda do teho splétání dal, seďa a občas leža, osm noh sem s plnú pečlivosťú pospolu z prúťá splet. Čtyry a čtyry o kus od sebe zvlášť, dal sem si opravdu na tým rozdílu záležet, potem sem se pustil do horních desek, též ze suchého a mokrého dřeva zvlášť, slunko ještě nestálo na poledňú, a já už byl málem ze všeckým hotový. Dokonce aji jílovú hlínu sem měl nakopanú a v jedné společné jámě ve vodě rozpuštěnú na kašu tak akorát bláto jak v pivovaře do piva mláto, u nás v každým záhliní je takého zaopatření habaděj.

 

A pak sem to obojí čtyřnohé prútí jen tak holú rukú tú rozdělanú jílovú hlínú poobmítal, jak kdyby to byla podvakrát stěna z kotovic.

Znova oba stoly úplně stejně, dával sem si záležet.

Když sem teda jílem doobházal, obojí kúsky sem si poobcházal, tu ta tam pospravoval, co se odlepilo a nebo bylo ďúravé.

Když sem uznal, že obojí je stejné, tak až potem sem se otočil k tým všeckým zdejším, kerými sem byl už chvílu obstúpený, měli na polu zrovna čas na oběd, tož sem i já dostal od nich lecčeho ku mojej věčně hladové chuti přidané.

 

Když oni dojedli, a mě obojí stoly uschly, tož sem se jich zeptal, esli i jim oba kúsky připadajú stejné tak jak mi.

„A to je všecko? Enem aby ses moh optat? Kvúli čemusi takovému ses celé dopoledňa trápil, aby ses nás moh zeptat?“ divili se a mezitím obcházali oboje ze všeckých stran.

Nakonec usúdili, že žádného očami viditelného rozdílu mezi oběma kúskami není, taký sú já řemeslník, když se mi chce.

 

Poněvadž tu nebyli od samého začátku, musel sem jim povykládat, že jeden obzvlášť základní rozdíl mezi tými dvěma stolami jako slovami je. A že by ho našli, kdyby se uměli podívat do vnitřku, že by tam našli v jednom jedno prútí ze dřeva mokrého a v druhém ze suchého.

Moh bych je samozřejmě doplést, že sem v jedném všecko plétl jako karabáče doprava, a v tým druhým naopak doleva.

Tak sem to na zkúšku udělal.

Karabáče odevždycky na řiťách znali, ten rozdíl jim přišel rozumný. Mrskut z pravé ruky odjakživa bolí víc.

 

Nakonec před večerem sem oba ty stoly obložil prútím, a vypadalo to v plameňoch náramně. Jako všecky slová, když sa stanú ohnivá.

 

Kteřísi z tých, co tenkrát viděli ten múj poslední zázrak, se sami od sebe stali apoštolami tehoto mojeho výkonu.

Hned na příští rok si navázali z prútí stoly svoje, a na svatojakubskú noc je zapálili po horách a kopcách, jak se sluší podle starého zvyku. A na tých místách, kde se jim ten zvyk do ohnivé výšky obzvláště daříval, tam se potem začala krajina nazývat po tých ohnivých stoloch – třeba hned nedaleko, mezi Dolními Dunajovicami a Mikulovem začala být známá z úplné roviny vyrostlá Stolová hora, stejně jako hořisko Malá Stolová u Čeladné na hranicách obzláště starodávného Lašska s Valachami. Keré zase na druhým koncu súsedí s tým naším navždycky z vína krásným Slováckom.

 

Tož si teda ku svojemu užitku vyberte – u nás nebo v tých Dunajovicách máme stejné slovo pro grumbíry, zatímco na tých Valachách a v Lašsku majú kobzale.

Jakož i obyčejnú turkyňu tam vúbec, ale naprosto vúbec, neznajú.

 

 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru