Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+1 neviditelných
Láska, soucit a smutek
datum / id10.12.2012 / 420174Vytisknout |
autorMovsar
kategorieMiniatury prozaické
zobrazeno1278x
počet tipů10
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Láska, soucit a smutek

Pururambo – prales, kde se zastavil čas je pozoruhodný dokument o kmeni Kombajů, lidech žijících uprostřed pralesů Nové Guineje. Neznají téměř nic, co my, moderní lidé považujeme za poznávací znamení civilizace. Neznají dokonce ještě ani železo, takže podobně jako pravěcí lidé své nástroje vyrábějí z kamene. Většinu času věnují jídlu. Jedí vše, co jim přijde pod ruce, včetně termitů a obrovských vypasených housenek. Jejich jazyk je chudý a našinec v něm zaznamená jistou nesouměrnost: Komabjové disponují asi patnácti výrazy pro zvláštní druh larvy, ze které připravují oblíbené těsto, ale pro lásku, soucit a smutek mají výraz jen jeden. Tak přesto znají lásku, řekne si optimista. Ale na jídlo myslí raději, povzdechne si pesimista. Ach, my Evropané.

Poslední zářijový den jsem se vydal z pracovních důvodů do Světlé nad Sázavou. Ve srovnání s dobrodruhy natáčejícími uprostřed deštných pralesů divochy vskutku nepatrné rozhodnutí.

Přijel jsem večer, už za tmy, která na konci léta padá vždy nečekaně rychle. Cestu od nádraží k náměstí lemovalo množství odpadků, šel jsem po jejich stopě a zanedlouho potkal první opentlený  vůz. Střelnice, lízátka, kolotoč. Světlá zažívala konec svatováclavské pouti. Sklízelo se, poslední opilci a odrůstající děti ještě zaměstnávali personál od atrakcí. Sem tam ještě škytl někdo do amplionu a množství světel blikalo do tmy jakoby Sázava omývala břehy Las Vegas.

Ubytoval jsem se v hotelu v čele náměstí a z okna pozoroval konec jedné neděle na konci jednoho léta. Pouť na ústupu. S láskou, soucitem a smutkem. Takové už nedělní večery na konci léta bývají.

Pod okny definitivně mizel obrovský kolotoč. Několik mladých mužů pod vedením staršího rovnalo na přívěs náklaďáku kusy železa a laminátové skořápky. Vystačil jsem si dále se zvukovou kulisou a pohroužil se do samoty hotelového pokoje. Po chvíli to přišlo. Do křiku pleskání ran. Kolem návěsu auta ten, co udílel příkazy robotníkům, jednoho z nich mlátil. Podsaditý chlapík bušil do zpomaleného mladíka a cosi mu vyčítal. Po chvíli jsem rozmotal zašmodrchanou cívku nejasných vět a pochopil, že ten mlácený cosi udělal špatně. „Poškrábals mi poslední labuť, ty hajzle!“ vykřikoval bijec a nikdo si toho už nevšímal. Ubožák se kryl a snažil se utéct. Utekl ale vždy jen na pár metrů, bijec rozpohyboval své tlusté tělo a v komickém výskoku kopl. Rány pěstmi, do toho další výčitky: „Ty blázne havlíčkovej, patříš do blázince!“ „A dělej, hovado, nebudu bourat Kočky do čtyř do rána!“ Lampa střídmě osvětlující plácek před hotelovými okny pomalu odhalila, že mladík je duševně zaostalý. Proto ty útěky na několik metrů, psí návraty zpátky, podivné držení těla, trpné mlčení a proto ono „havlíčkovej blázne“. „Pojď se podívat, cos udělal,“ ukazoval bijec ke kusu laminátu, aby pomocníka přilákal na dosah. Ten důvěřivě přišel blíž a už ji pěstí dostal do tváře. Pururambo.

Proti lásce stojí nenávist, proti soucitu krutost a proti smutku potěšení. Shrnují Kombajové tato protilehlá hnutí také jedním slovem? Možná budeme muset počkat na další cestu odvážných dokumentaristů vstříc útrobám džungle. Stál jsem u okna jak nehybná postava z obrazu Edwarda Hoppera a pozoroval, jak se umí v jedné chvíli mísit nenávist, krutost a potěšení. A o tom, jaký svět je chaos, když malý kousek odprýsknutého laku vyvolá bouři hněvu a ran. Pururambo.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

29.08.2013 23:59:50pampelin
Dotek
11.12.2012 13:36:57srozumeni
Krasnych par vet,hezky napsane...***
11.12.2012 11:10:34potomekšibeničníhodítěte

Potěšení je především na mé straně :)

10.12.2012 23:06:37Movsar

díky, přátelé, jsem rád, že jsem s vámi mohl na chvíli sdílet, co člověku taky leží na mysli a srdci. potomkovi díky zvlášť, vždycky mě potěší, hodně. f: vždyť je to jen pár vět, ale díky za postřeh.

 

 

10.12.2012 21:34:28Fruhling
Člověče, asi jsem si zvykl na ty tvoje kraťasy, ale mám pocit, že by tomu sedl hutnější výraz. Třeba tay věty jako "jel jsem služebně tam a tam, v létě se pozdě stmívá etc." mi připadnou krapet zbytečné a protahují mou cestu k pěkné pointě.
10.12.2012 14:44:48potomekšibeničníhodítěte

Movsare. skládám ti poklonu. Pokáždé zabrnkáš na některou ze strun mého člověčenství; dnes na jednu z těch, které kazí souzvuk temperovaného ladění většiny ostatních. Přesto, a právě proto - děkuji.

10.12.2012 12:22:11Diana

Moc dobře napsáno. Dovedeš probudit soucit. ***

09.12.2012 20:04:14Max Hutar

defétisto. Měls vyjít ven a švihnout mu taky jednu

09.12.2012 12:17:48Kapsa

Velmi dobře napsané... skvělé postřehy, takové hořkosladké.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.