Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Káva pro dva

20. 12. 2012
5
23
2304
Autor
O_Meany

„Ale proč tohle všechno děláš? Na co si hraješ?“

„Já si nehraju na nic. Já jenom hraju tak, jak se píská. Ale můžu za to? Já jsem ten systém nevytvořil. Já v něm jen musim existovat. A pro sebe jsem si už dávno udělal jasno.“

Na první pohled všichni věděli, že není Češka, a přitom mluvila česky líp než většina jejích spolužáků. Byla to ostatně ona, kdo tehdy, když jsme se potkali ještě na gymplu, šel zastupovat jejich třídu na olympiádu v češtině. Asijský rysy a lehce sešikmený oči jakoby neseděly k těm plnejm rtům, z nichž vycházela vytříbená čeština. Maja Andrejevna, po otci Tatarka, po matce Ruska, a od tří let Češka.

Nebo to tak o sobě alespoň říkala.

"Ahoj Filipe. Přece jen bych chtěla, abychom se sešli. Myslím, že si máme co říct. Mája," stálo v dopise, který jsem držel v ruce. Tak přece jen, po těch snad dvou letech. Skoro po celou tu dobu jsem ji neviděl. Jen jednou jsem jí zahlídnul, když jsem projížděl autobusem přes Smetanku; stála na zastávce, dívala se do jízdního řádu a bílý šaty jí obepínaly štíhlý stehna a zadek. Dlouho jsem měl tehdy ten obraz před očima, než se úplně rozpil na neforemný tělo a bílej flek. Už jsem si ten obraz nemohl vybavit, ale vzpomínka mě pořád fascinovala.

Když jsme se spolu rozešli, začala chodit s jinym chlapcem; ironií osudu mi byl fyzicky hodně podobnej, ale jako osobnosti jsme se nemohly víc lišit. Myslím, že mě na něm iritovalo snad všechno. Prvotřídně oblečenej, učesanej, studentík z práv. Konformista a krysák. A taky sem mu to řek do očí, když jsme se jednou po setmění náhodou potkali v jednom pražskym parku na koncertě. Zlý slovo následovalo zlý slovo a nakonec jsme byli v sobě; těžko si vybavuju, co se všechno dělo, protože jsem měl taky dost upito. Nakonec ale skončil v nemocnici s rozbitou hlavou on. O den později, když jsem se probudil s nesnesitelnou kocovinou, jsem na svý hrudi objevil obrovský modrý fleky. Později jsem zjistil, že byly od toho, jak mě kamarádi drželi a nechtěli pustit. Tři. Jinak bych ho prej snad zabil.

Bylo to asi jen díky Máje, že jsem nakonec neměl na krku pokus o ublížení na zdraví. Místo podmínečnýho trestu od soudce mě ale čekal trest od ní. Rozhodla se, že od daný chvíle neexistuju. Nebrala telefony. Neodpovídala na e-maily. Když jsem šel zazvonit k ní domu, kde dřív bydlela, její maminka mi řekla, že nejsem vítán.

Na druhý straně papíru stálo PS. „Buď zítra ve dvě hodiny v naší oblíbené kavárně. Nemám na tebe telefonní číslo.“ Tak dobře, zítra ve dvě. To byla přesně ona. Přijímala lásku tím, že se pro ní někdo obětoval, že pro ni někdo něco udělal. Mohla tušit, že jdu zítra do práce, bylo přece pondělí, a přesto pevně smluvila schůzku na druhou hodinu. Mohla připsat svoje telefonní číslo, abych jí alespoň já zavolal, ale neudělala to; ani já jsem její číslo neměl, patrně si ho změnila krátce potom, co se mnou přerušila kontakt.

 „No?“ „To je Filip. Zítra nemůžu přijít. Fakt ne. Je za tim holka. Musíš za mě tu šichtu vzít.“ Stálo mě to chvíli přemlouvání, ale nakonec se mi podařilo kolegu přesvědčit. Mezitím mi zbývala šeď jednoho volného dne a noc. Rozhodl jsem se vyplnit je čtením.

..............

Venku vládlo už několik dní podivný bezčasí. Podle kalendáře bylo ještě léto, ale z ocelovýho nebe vytrvale padal déšť. Ulice byly prázdný, většina lidí utekla na dovolený k moři, jen několik málo chodců se s deštníkama nad hlavou snažilo rychle přeběhnout z tramvaje do domu, z domu na autobus, z autobusu na metro.

Sednul jsem si na židli a tramvaj se rozjela. Neměl jsem tramvajenku a jízdenku jsem si objednal esemskou; za chvíli mi zavibroval v kapse mobil na znamení toho, že lístek dorazil. Ani jsem ho nevyndal a natáhnul se na sedačce; tramvaj byla poloprázdná a nehrozilo, že bych musel někoho pouštět sednout.

Naše oblíbená kavárna; nebylo pochyb, o kterou mělo jít. Dokud jsme byli spolu, trávili jsme tam hodně času. Jak dlouho jsme spolu chodili? Několik let, koncem gymplu a začátkem vejšky? Kolik nám bylo, když jsme se potkali poprvé? Šestnáct, sedmnáct? Hrál jsem tehdy v začínající rockový kapele, měl dlouhý dredy, skládal básně a hodně pil a hodně kouřil; ona do toho prostředí skoro nezapadala, bral jsem jí tam já. Vadilo jí, mezi jakýma lidma sem se pohyboval, ale něco nás táhlo k sobě, asi knihy, fotky, obrazy. Krásně malovala a brzo ji i moji kamarádi, pankáči a bohémové, začali brát mezi sebe nejen jako tu hezkou Mongolku nebo takovou tu šikmookou Rusku, ale jako Máju, mojí slečnu, co malovala obrazy a občas psala básně. Byl jsem to já, kdo jí přivedl na krásu Kieslowského a Zanussiho filmů; ona zase prohloubila můj zájem o současnou literaturu. Asi díky vztahu s ní jsem nakonec šel studovat tvůrčí psaní a filmologii. 

Ale to už bylo všechno pryč. Teď se mě stranila natolik, že mě vytrvale odmítala i na síti. Na liště jsem měl uloženej soubor s odkazem na její internetovej profil na jedný sociální síti. Díval jsem se na něj anonymně, hltal její nový fotky a modlil se, aby nikdo nepřišel s novou aplikací, která by anonymní prohlížení internetovejch profilů blokovala.

Jednoho dne si ale Mája profil zamkla, a když jsem ho chtěl otevřít, nenašel jsem nic než profilovej obrázek s uvadlou růží.

„Vaši jízdenku, prosím,“ požádal mě kontrolor a já vyndal z kapsy mobilní telefon. Otevřel jsem zprávu a podal mu mobil. Chvíli se mračil, zle se na mě podíval a pak mi telefon vrátil. „To máte smůlu, to vám neplatí,“ říká. Podíval jsem se na zprávu. „SMS v tomto tvaru je neplatná. Zřejmě jste zadal špatný kód.“

Nehádal jsem se, nevysvětloval jsem nic. Jen jsem mu řekl, že je zmrd a dělá práci pro zmrdy. Pokuta mě stála tisíc korun.

Nevím proč, ale brzo jsem přestal cítit jakejkoliv vztek. Myslel jsem na jedno: na Máju a na to, jestli existovala jakákoliv šance, že bychom opět byli spolu.

..............

V kavárně sedělo několik málo lidí. Hudba nehrála a ticho narušoval jen hluk z ulice; lidi, co přišli posedět, si buďto četli, nebo měli nasazený sluchátka a jejich obličeje ozařovalo světlo z notebooků. Ať jsem se po místnosti rozhlížel sebevíc, nemohl jsem ji nikde zahlédnout.

„Hledáte někoho?“ zeptal se mě poněkud hrubě číšník.

Nepamatoval jsem si, že bych ho tu kdykoliv dřív viděl. Bývala tu vstřícnější obsluha. „Ano. Čekám na pří-“ v tuhle chvíli jsem se zadrhnul –„telku“, dokončil jsem slovo neobratně, jak jsem si uvědomil tu podivnou ambivalenci, kterou v sobě skrývá nevyzpytatelný český slovo přítelkyně, jež může popisovat partnerku i pouhou kamarádku, a snažil se ho za chodu nahradit jiným.

„Aha, tak to myslím, že na vás někdo čeká v salónku,“ odpověděl mi a pokynul rukou. Poslechl jsem ho.

Skoro jsem se až leknul. Ta vzájemná podoba mě vždycky udivila, vypadal tak stejně jako já. Byl to jako pohled do jakýhosi pokřivenýho zrcadla. Nevinnou, až skoro dětskou tvář křižovaly identický rysy; moje slámově nažloutlý vlasy měl na rozdíl ode mě perfektně učíslý na patku. Skvěle padnoucí modrá košile pasovala k očím, vytažený rukávy ukazovaly zpevnělý předloktí. Od chvíle, kdy jsme se viděli naposledy, evidentně zesílil. Věděl proč. Snažil jsem se marně najít slova. Necítil jsem vztek, ani strach z konfrontace, o který jsem si myslel, že nastane; cítil jsem jenom obrovský zklamání, že moje bývalá přítelkyně, kterou jsem vlastně pořád miloval a po který jsem pořád, možná iracionálně, toužil, se chce se mnou setkat, ale vezme na schůzku svýho současnýho přítele, kterej jakoby mi z oka vypadnul, a kterýho bytostně nesnáším.

Něco hledal na svym chytrym telefonu a chvíli trvalo, než si mě všimnul. „Nelekej se, prosím,“ řekl, když konečně zvedl na hlavu a viděl mě, jak tam stojím ve dveřích jak špácký Filip. I jméno jsme měli stejné. „Budu rád, když si přisedneš. Chtěl bych si s tebou promluvit. Platím já.“

V tu chvíli jako by se mi zamotala hlava. Takže si to celý vymyslel on. „Ty hajzle,“ vydal jsem ze sebe skoro násilím, jak mě pocit ponížení tlačil do hrudi.

„Ale, snad bysme se nehádali. Posaď se a pojď si dát kafe,“ řekl suverénním, poměrně smířlivým hlasem, při kterym jako by mi dával najevo, že ho můj vztek ani trochu nerozhodil. Ostatně věděl, co ode mě čekat, a celou situaci si asi dopředu připravil.

Dnes už těžko dokážu říct proč, asi proto, že jsem si kdysi řekl, že už nikdy nebudu jednat zkratkovitě a budu se snažit konflikty řešit jako kulturní člověk. Ale stisknul jsem jeho nataženou ruku a posadil se s ním k jednomu stolu. Až v tuhle chvíli jsem si uvědomil, že salónek je až na něj skutečně prázdnej. Okna do dvora odhalovaly mokrou zahradu, na kterou se z nebe vytrvale snášel déšť.

„Můžeš mi vysvětlit tohle divadlo? Víš, že kdybys mi napsal osobně, přijdu,“ řekl jsem po chvíli, co jsme si vytrvale hleděli do očí. Snažil jsem se působit asertivně, ale i já sám jsem ze svýho hlasu cítil jistou nervozitu, ten dojem, že se člověk tomu druhýmu brání a cítí se v ohrožení.

„Ten dopis jsem nenapsal já. Psala ho Mája. Celé setkání byl její nápad. Já jí jen řekl, že s tím souhlasím.“ Věděl jsem, že jestli mluví pravdu, musela se Mája změnit. Za ty dva roky se možná událo v našich životech víc, než jsem si byl schopnej vůbec připustit.

„Dobře, a o co teda naší paní umělkyni jde?“ zeptal jsem se.

„Počkej, na to přijde řeč,“ odpověděl mi a kývnul na číšníka, která právě vstoupil do místnosti.

„Tak co to bude, pánové?“ zeptal se ten člověk. „Poprosím vás o kávu pro dva, jen tady kolega si dá místo cukru med,“ odpověděl mu ten snob. Panebože, pomyslel jsem si, Mája mu evidentně řekla i to, co mi má objednat. Nesnášel jsem kafe s čimkoliv jinym než medem.

„Jestli chceš jít, odejdi,“ řekl mi po chvíli, když si všimnul mojí rozpačitosti. „Ale varuju tě – minule jsem udělal zdvořilost já tobě a nehnal jsem se k policajtum kvůli těm několika ranám, který jsi mi uštědřil. Tak teď udělej zdvořilost ty mě a zůstaň sedět na zadku.“

Netrvalo dlouho a před náma cinkly o stůl dva podšálky. Med pomalu stejkal s plastovýho víčka a ztrácel se v hustý hladině kávy. „Dobře,“ odpověděl jsem mu.  „Ale ptát se tady budu já. Můžeš mi, můj milej jmenovče, říct, proč seš takovej přižehlenej čůrák?“ Najednou jsem měl i já pocit, že to přeháním. Čekal jsem, že vybuchne. Ale on ani nehnul brvou, snad se jen lehce pousmál.

„Proč jsem takovej čůůůrák?“ zopakoval nadávku a na dlouhé ů dál speciální důraz, snad aby podtrhnul tu patetičnost mýho vzteku. „Asi proto, že ty seš tak dobrej, Fildo. To je ostatně to, co si o sobě myslíš, ne? Ty si ten dobrej srdcař a já ta prodejná kurva.“

Jo, přesně to jsem si o něm myslel. Od prvního okamžiku. A že Mája byla schopná dát přednost jemu přede mnou, to se mě tehdy dotklo nejvíc.

„A to je taky to, proč mě nenávidíš, že jo?“

Panebože, fakt už drž hubu, říkal jsem si v duchu.

„Od tý doby, co jsme se viděli naposledy, ses moc nezměnil. Ale musim uznat, že ses naučil aspoň nosit košile. Bejt za uplnýho vajgla už ani v reklamce není tak in, co?“

„O co ti jde?“ zeptal jsem se ho a podvědomě si zkřížil ruce na hrudi. Začínám mít strach, došlo mi..

„Jde mi o to, aby sis uvědomil jednu věc. Víš, jakej je mezi náma rozdíl? Já sem realista. A umim se poučit. Všiml sis, co se na mě od minulého setkání změnilo?“ Všimnul jsem si toho. Ale přiznat jsem to nechtěl. „Musim uznat, že prát bych se s tebou podruhý nechtěl,“ řekl mi. „Uznávám, že jsi měl tehdy těžce navrch. Ale dnes už bychom byli vyrovnaní.“ Na chvíli se odmlčel a zahleděl se na svoje ruce.

 „Poprvé jsem šel na trénink pár týdnů po tom, co jsi mě tehdy zřídil v tom parku. Pamatuju se, jak jsem byl ještě unavenej z práce. To jsem byl tehdy pořád jen koncipient. Dneska už se připravuju na svůj první zápas v ringu. Chápeš? Já nejsem rádoby idealista jako ty. Já doslova jdu s dobou,“ řek a zasmál se tomu výrazu, který pravděpodobně považoval za skutečně legrační. „Jsem flexibilní. Přizpůsobím se tomu, čemu je potřeba.“

„A co má bejt?“ odpověděl jsem mu. „Můj cíl nikdy nebyl mlátit lidi. Ale v tu chvíli jsem měl chuť rozbít ti židli vo hlavu. A udělal jsem to. Box jsem k tomu nepotřeboval.“

„To skutečně ne. Ale míjíš se podstatou. Máš mě za nějakýho oportunistu. Za prodejnou kurvu. Ale o tom to není. Já jsem prostě jen flexibilnější než ty. Adaptabilnější. A ty tomu říkáš, že sem prodejná kurva. Přitom bys ve skrytu duše chtěl mít to, co mám já.“

„Já bych nikdy nemohl být jako ty,“ řekl jsem mu na to. „ Já sem měl nějakej ideál.“

„Ano, měl jsi nějaký ideál. A teď sis ho posledních pár let systematicky pošlapával. Nedělej, že doma ve skříni nemáš pár kravat a sako. Stejný, jako mám teď na sobě já. Rozdíl je v tom, že mě líp padne,“ zasmál se samolibě.

„Tak to si fakt debil,“ odpověděl jsem mu. „To si sehrál celou tu frašku proto, abys mi tu vyprávěl takovýhle hovna?“ V tu chvíli chybělo málo a mohli jsme být v sobě. Můj jmenovec ale opět projevil klidnou náturu a nechal mě dál mluvit. „Možná jsme si hodně podobný. Možná máme stejný jméno. Ale ty a já jsme každej jinej. Každej chceme něco jinýho. Já nikdy nechtěl šifrovat paragrafy a brát za to těžký peníze. Jsem spisovatel. Jsem, jak říkáš, srdcař. Nevadí mi nemít prachy. Nepotřebuju balit blondýny.“

„A co teda chceš? Psát knihy? Mít publikum?“  Ptal se mě jak děcka. „Myslíš, že já to dělat nemůžu? Můžu. Mám stejnej talent jako ty. Jen ho projevuju jinak. Knihy mě nezajímaj, stejně je dneska už nikdo nečte. Ale mám svůj právnickej blog. Jasně, není to tak hipster jako psát knihy. Ale lidi to čtou. Mam svý publikum. Pro mě je ta kombinace optimální. Jsem advokát, a k tomu ještě esejista. A byť mě to donedávna ještě vůbec nezajímalo, chodím často do divadla a učim se rozumět modernímu umění. Jako vy intelektuálové z reklamky. A přiznám se, že nevím, jestli já jsem intelektuál. Vlastně mě to vůbec nezajímá.  Ale lidi si to o mně myslí. A to je to hlavní a to, co potřebuju. Nikoho nezajímá, že jsem nikdy nepřečetl tolik knih jako ty.“

„Ale proč tohle všechno děláš? Na co si hraješ?“

„Já si nehraju na nic. Já jenom hraju tak, jak se píská. Vydělávat peníze a bejt k tomu tak trochu umělec, tak trochu intelektuál, je prostě požadavek doby.“

„A ty ho slepě plníš.“

„Ano. Ale můžu za to? Já jsem ten systém nevytvořil. Já v něm jen musim existovat. A pro sebe jsem si už dávno udělal jasno. Zabývám se tím, čím je potřeba. Jsem pro lidi buran? Začnu studovat umění a příště se nenechám nachytat, že něčemu nerozumím. Dostal jsem přes držku? Dobře, příště budu vědět, jak ti ránu vrátit zpátky. Není v tom žádná neupřímnost. Anebo ty si snad myslíš, že Mája, intelektuálka par excellence, je se mnou kvůli tomu, že jezdim dobrým autem?“

„Jo. Přesně to si myslim.“

„Tak si to myslíš blbě. Ty si totiž pořád myslíš, že jít s dobou, dělat to, co se po tobě ve společnosti žádá, je ústupek od tvojí podstaty? Že je to neupřímnost, že to nejde dohromady? Vůbec ne, jen to musíš umět dobře skloubit. Tvoje tužby a realitu doby. V tom je ten rozdíl mezi mnou a tebou. Ty si měl jen tužby. Já mám tužby a chápu realitu doby.“

„Ty, co máš,“ opatrně jsem odměřoval slova. „Ty, co máš, je duše kurvy. To si teď řekl, je odhalení duše zbabělýho oportunisty bez skrupulí. Oportunisty, co svojí slizkost vykresluje jako dobrou stránku. A pro kterýho jediný měřítko života jsou prachy a uznání, který ti přinášej.“

„A pro tebe snad nejsou?“

„Ne. A nikdy nebyly.“

„A proč si poslední dva roky nenapsal žádnou knihu? Proč teda píšeš texty v reklamce, když se tomu směješ a říkáš tomu komerce? I ty si prodejná kurva.“

„To se s tou tvojí advokacií nedá srovnávat, pro boha.“

„Ale dá. Oba to děláme pro prachy.“

„Dobře, oba to děláme pro prachy.  A můžeš mi říct, proč ty, tady a teď, děláš tohle divadlo? Proč přede mnou hraješ tuhle směšnou hru? Mája je s tebou. Víš, že jsi vyhrál. I přes to, že sem tě tehdy zbil jako psa. „

„Ale,“ usmál se. „Zase nepřeháněj. Tak zlý to tehdy nebylo. Ale dobře, já ti řeknu, proč tohle dělám,“ řekl a na chvíli se odmlčel. „Já ti chci otevřít oči, ty ignorante. Protože přes to všechno s tebou mám trochu soucit. Proč? Protože jsme si vevnitř i navenek hodně podobný. Jen jsme se každej vydali jinou cestou. To je taky důvod, proč jsme oba zaujali Máju. Ale proč teď žije se mnou.“

Přiznám se, že už sem nemoh dál. Necejtil sem vztek ani údiv. Ten pocit mám dodneška problém popsat. Úplně mi došly argumenty.

„Víš, proč jsi prohrál? Protože tys totiž měl v sobě vždycky ten tvůj pitomej vzdor. Proč jsi nikdy nešel studovat něco, s čím by ses mohl normálně živit? Proč dneska nevyděláváš prachy ve velký firmě, jako advokát, jako budoucí manažer? Protože si v sobě měl ten svůj vzdor. Protože jsi měl v sobě tu snahu bejt něco extra, něco nevšedního. A máš to. Tvoje holka tě opustila. Seš zkrachovalej umělec. Píšeš si ty svoje básně a píšeš rádoby scénáře. Jsou dobrý, to uznávám. Ale koho zajímaj? Nežiješ v devatenáctym století. Chtěl si utéct systému, nemít korporátní srdce. A teď místo knih píšeš slogany pro reklamku. Reklamku, který naše kancelář občas hodí pár korun, aby nám natiskla chytlavý letáky.“

Nenáviděl jsem ho.

„Když chceš prachy, tak musíš dělat tu tvojí komerci.“ Slyšel jsem, jak mi krev bubnuje v uších. „Anebo třeba kouřit čůráky,“ zasmál se svýmu vtipu, až si trochu uchrochtnul.

„Ale nakonec si to pochopil taky. Přestal sis hrát na umělce a šels makat za prachy. Děláš pokroky. Ale máš proti mně zpoždění asi deset let. A to je taky důvod, proč jsem vyhrál. Mimochodem, víš, že se s Májou budeme brát?“

Dělal jsem, že ho neslyším. A pak to přišlo. Znal jsem ten pocit. Jako už tolikrát dřív. Můj strach jako by se rozestoupil a v tu chvíli jsem cítil jen jedno. Vztek. Vztek. Tentokrát ho zabiju.

„Neruším vás, pánové?“

Chvíle ticha. Najednou jako by se všechno zpomalilo. Nikdy jsem nemohl zapomenout, komu ten hlas patří. Ty lehce zešikmený oči, asijský rysy a pevný rty, který jako by neseděly k perfektní češtině, která vycházela z jejích úst. Smála se a lehce přivírala oči. Šaty z černý látky pevně obepínaly její tělo a stehna.

„No, to bychom měli,“ řekl a zvedl se z místa. Několika kroky se přenesl k Máje, políbil ji na rty a uchopil rukou kolem pasu. Na vysokých podpatcích byla dokonce o pár centimetrů vyšší než on. Vypadali jako pár z reklamy na dokonalej život. „Měj se, jmenovče,“ řekl s neskrývaným pohrdáním a oba se dali na odchod. Scházely mi slova. Ani jsem se jí nezeptal, jak se má.

Než odešli z lokálu, ona se ještě na chvíli otočila a přes šero jsem viděl, jak se její oči na vteřinu zadívaly po mně. Lehce, až skoro neznatelně, se usmála. „Stejně jsem tě mívala vždycky ráda,“ jako by chtěla říct.

„Vy jste divná dvojka,“ zasmál se posměvačně obhroublej číšník. „ Vypadáte, až na ty vaše hadry, úplně stejně. Jo, a tady máte ten účet.“ Částka převyšovala o několik korun obnos, kterej jsem měl v peněžence.

 „Ale platit měl on,“ snažil jsem se bránit. „To mě ale vůbec nezajímá,“ stál si za svym ten chlapec a položil doklad na stůl. „Vždyť vy stejně budete mít i to samý rodný číslo a číslo karty. Jen on bude mít zlatou kreditku,“ dodal rádoby vtipně a sám se svojí poznámce zasmál.

Dal jsem mu všechno, co jsem v peněžence měl, a slíbil vrátit těch pár scházejících drobnejch někdy v budoucnu. Když jsem vyšel do ulic, z nebe dál crčely proudy vody. Na přechodu pro chodce mě málem srazila tramvaj, jak v tom mumraji skoro nebyla vidět.


23 názorů

O_Meany
22. 03. 2013
Dát tip

ahoj, v plzni se to neodehrává - měl jsem v hlavě akorát pár ulic z pražských vinohrad a vršovic, kde jsem vyrostl.

a s tím koncem a rozhovorem, nad tím přemýšlím už delší dobu. pokud povídku poupravím, dám jsem odkaz.


těša
14. 03. 2013
Dát tip

podle detailů soudím...odehrává se to v plzni?


těša
14. 03. 2013
Dát tip

parádní, jenom ten rozhovor je hrozně dlouhej a pořád o tom samym.

 

co se týče příběhu, možná bych podal ten konec s nějakým větším vysvětlením, motivace té slečny mi je dost nejasná. 


reka
27. 01. 2013
Dát tip

Fruhlingu, dík za avízo. V podstatě souhlasím hodně s tebou, že ty postavy jsou dobře načtrnuté, líbí se mi, že oba Filipové jsou představeni docela jako hajzlové, i když každý trochu jinak. Ale nesnaží se to vytvářet iluzi, že jeden je super, druhý ne, což asi souvisí s tou tvoji poznámkou o tom, že se autorovo ego nevpíjí (tolik) do textu.

 

Škoda, že povídka se dobře rozjede, ale od momentu, kdy se setkají Filipové v restauraci, jí dojde dech. Jako bys měl, O Meany, nápad na povídku jen do tohohle momentu, věděl, že má dojít ke konfrontaci, ale už nevěděl, co za konfrontaci tam má být. To vyústění do ztracena to už tuplem zabije, a scéna s Májou je tak mimo, že mi přišlo, jako bys nevěděl, jak to rozuzlit a tak tam prostě šoupnul, že přišla a odvedla si Filipa. Takováhle povídka potřebuje pointu.

 

 


K3
19. 01. 2013
Dát tip

To odpovídá. Mívá přednost úspěšnější a na nějakém charakteru mnohdy nesejde. Bohužel.

Čekal jsem ale, že nakonec přijde nějaké vyústění, překvapení. To mi chybí.

Ale to téma dvojníka: Zprvu jsem myslel, že je to jeho druhé já nebo tak něco, nastavené zrcadlo, kde je všechno obráceně. Pak by to bylo pro mě věrohodnější. Takhle nevím, proč vlastně dvojník.

Z toho důvodu mě to zklamalo.


Diana
19. 01. 2013
Dát tip

Naprosto nevěrohodné od samého začátku. Čtenář čeká napřed na důležitý důvod schůzky, pak aspoň na pointu. Dostane se mu jen pubertálního chvástání a blábolení. Nuda.


DavidPetrik
14. 01. 2013
Dát tip

Ocenil jsem snahu nahledu na uvazovani mladych lidi, na jejich zivotni styl a moznosti. Ale neuveril jsem tomu jako autorskemu zameru.

Text na me pusobi jako autorska samomluva, dialog, ktery vede autor sam se sebou, aby si ujasnil sve nazory a postoje. Proza samozrejme muze slouzit jako platforma pro spolecenskou kritiku, obecne jako format pro esej.

Jenze tady je prozaicky format zbytecny: misto povidkove rozmluvy o pristupech k soucasnemu zivotu, k zivotnimu stylu by stacila esej nebo fejeton. Prozaicke prvky jsou nenosne, zbytecne: popisy pocasi, kupovani jizdenky pres SMS, scena s revizorem, detaily o kave - nevykresluji atmosferu, nepredstavuji postavy, jsou pouze pozadim pro nasledujici dialog.

Tento dialog je krecovity, nuceny, pusobi jako prednaska, jako mentorovani - postavy sve postoje neziji, nybrz zaujimaji. Navic oba pusobi velmi nedospele, nezrale, trivialne - ohaneji se velkymi koncepty, ale ve skutecnosti jsou to nezrali jedinci: jejich reakce jsou primitivni, linearni; jejich osobnosti jsou melke - nejsou to uveritelne, trojrozmerne postavy, jen jejich karikatury. Je v tom zamer autora nebo jen jeho odraz?

Text pusobi sebezahledene i z dalsich duvodu: oba hlavni protagoniste jsou jako jedna postava nikoliv zamerne, ale protoze skrze ne prilis prosakuje autor: jako kdyby autor nedokazal vytvorit dve ruzne postavy, ale misto toho skrze ne promlouval opet sam. Je zde prilis mnoho z autora.

Doufam, ze ve Vas nevyvolam defenzivni reakci. Text je zarazen do PM: soucasti tohoto procesu jsou i primocare komentare. At se Vam dari.


StvN
13. 01. 2013
Dát tip

Fruhlingu. Ale jo, ja to chapu, jenze si nemyslim, ze se to podarilo. Dostojevskij si vybiral rozdilne hrdiny z ruznych socialnich skupin a nikdy to nebylo jen tupe popisovani toho - co by asi udelal. Mne tam chybi hloubka, perspektiva, rozhled. Myslim, ze ten primer k forrestovi gumpovi tez naznacuje, co mam na mysli. 


Fruhling
12. 01. 2013
Dát tip
Jo a protože se tu ten reka zmiňoval, pošlu mu avízo, ať na text taky koukne.

Fruhling
12. 01. 2013
Dát tip
Upřímně, jestli mě z téhle vypečené archetypální dvojky štve někdo víc, tak jsou to asi reklamkáři, práívě pro tu absenci sebereflexe. Scéna s revizorem je dobrá, protože dokonale vyjadřuje domnělou nadřazenost našeho umělce. Tím chci říct, že ty postavy jsou načrtnuté velmi dobře a text je v tomhle příjemně nesentimentální a realistický a to včetně latentně přítomné, prakticky se rozhodující Májy. Tři různé projevy egoismu. Jenže to rozpliznutí v druhé polovině je opravdu špatné, v podstatě se tam variuje jen jedna věta "jsi stejný jako já" - což je možná pravda, ale to opakování velmi nudí - jak upozorňuje Janina6. Směs nadávek a intelektuálštiny mi nevadila, je to dost častý jazykový modus dneška. Nejvíc oceňuju, že text netrpí neduhem většiny současné prózy, tedy, že se autorské ego vpíjí do hlavního hrdiny a jeho vnímaní světa. Tady je ten trojúhelník egoistů krásně vyvážený a vlastně za to máš ode mě velký tip, přidej pořádný příběh a dám ti výběr a kyticí růží. StvN: tak tos udělal chybu, protože přesně tohle text tematizuje. Vzpomínáš si, jak to kdysi reka řekl, že by to chtělo i nějakou postavu, kde dnešní autor nepíše za sebe, ale třeba za fašistického kokůtka? Tak toto je přesně ona. Jo a ještě jedna věc autore: nevysvětluj svůj text, nepůsobí to dobře .) Nech kritiky, ať ti nachčijou na hrob.

StvN
10. 01. 2013
Dát tip

Tuhle odpoved jsem asi cekal. Ano, hrdina muze byt klidne bez sebreflexe, hrdina klidne muze byt idiot, jako forrest gump, pritom to neznamena, ze je text sam o sobe idiotsky. Mozna jsem se ja vyjadril nejasne. Jde o pocit z textu. Tady jsem mel pocit, ze autor a postava jsou tataz osoba, a tim padem tam chybi jakasi hloubka. To jen k upresneni. 


O_Meany
09. 01. 2013
Dát tip

Ahoj, díky za váš čas a komentáře k textu, většina z nich byla skutečně podnětná. S odpovědí jsem chtěl ale chvíli počkat, než se tu komentářů objeví víc, a pak na ně rozsáhlejc reagovat.  Z komentátů mi v zásadě vyplývá několik věci:

- monolog v důsledku začíná nudit, bylo by teda potřeba ho oživit či zkrátit- přechod mezi popisnou a dialogovu části úplně nefunguje, povídka působí jako dva oddělené celky- není okamžitě zřejmý záměr textu a jeho smysl a leckdo se tak může ptát, proč působí text nerealisticky- některé momenty můžou působit trapně (popis Máji, "sebestředné" vyprávění hlavního hrdiny...)

Ke konkrétním výtkám bych se rád vyjádřil konkrétně a trochu vyjasnil onen "raison'd etre" textu. Pochopitelně ale žádný názor vyvracet nechci - naopak, jsem za kritiky (i když někdy nemusí být příjemné) vděčný.

Sebereflexe hrdiny a bušení do hrudi - nemyslím, že je špatně, když hlavní hrdina "nemá sebereflexi". On ji skutečně nemá, protože není dokonalou postavou (a proto taky je tam, kde je). Ale chápu, že takový začátek musí působit iritujícím dojmem  (možná jsem mohl vymyslet něco kloudnějšího než "punkové" či "rockové" mládí atd.), takže příště si na to dám větší pozor.

Kombinace sprostých slov a "intelektuálštiny" - já tak teda v hospodě mluvím :-), takže nereálná asi taková podoba jazyka není, ale myslím, že nejsi první, kdo mi to přípomíná.

Nedůvěryhodná zápletka a nerealističnost textu - v určitém smyslu to chyba asi je. Příběh je ale svým způsobem metaforický, proto jsem si realistický sled událostí nestavěl jako největší prioritu. Na druhou stranu, Filip-konformista by nemusel Filipa-"srdcaře" ani v reálném životě nijak špehovat - přes facebook, linkedin a třeba i písmák.cz lze o každém vyzvědět naprosto všechno, aniž by jsi mu četl povídky z šuplíku :-).

Smysl textu: Prvotním cílem bylo v povídce nějak zachytit onen souboj "já vs. já", jakousi konfrontaci člověka se svým "alternativním já", s oním "jak bych vypadal, kdybych se vydal jinou cestou". Konkrétní podoba je pak vztah Filipa a Máji, kteří si v 16-17 mohli být docela blízcí třeba díky zálibě ve stejných filmech a knihách, ale začali se vzájemně odcizovat o cca pět až šest let později. Zatímco Filip se držel svého "teenagerovského vzdoru" a dlouho odmítal přizpůsobení okolnímu světu, Máje začaly pomalu tikat hodiny a ona si uvědomila, že vedle sebe nechce mít jen rádoby bohéma a umělce, ale taky někoho, kdo se o sebe jednou bude umět sám o sebe postarat a nestojí k okolnímu světu neustále ve vzdoru. Kdyby se Filip včas "umoudřil" a býval se vydal cestou Filipa II-"konformisty", býval by vztah mohl vydržet - pro Máju začalo být totiž hlavní nejen to, aby ji partner přitahoval intelektuálně, ale aby se o ní taky jednou "dokázal postarat" a byl schopný žít nudnější, ale zato stabilnější život (a třeba vychovávat děti). A byla takového partnera schopná akceptovat i za cenu jeho jistých charakterových vad. Filip se ale vydal cestou Filipa I-"srdcaře" a sice se snažil víc držet zásad a pocitů, ale naprosto neodhadl, že člověk musí z teenagerovského pocitu á la "fuck the system" jednou vyrůst, platit faktury a žít normální život. A zaplatil za to cenu největší.

Je to vyprávěno z pohledu Filipa I, takže Filip II vyznívá jako větší hajzl, ale ve skutečnosti mají obrovské vady oba dva - Filip I je neschopný přiznat si, že je nezralý a nedospělý rádobyumělec, a Filip II svoje pokrytectví a cynismus staví na roveň cti. Mája pak hraje roli jistého "soudce", který sice dává Filipovi I najevo, že ho "měla vždycky ráda", ale nakonec odchází s Filipem II, který je prostě jednoduše průbojnější a v životě úspěšnější. Povídka tak měla být více než čim jiným právě konfrontací dvou různých alter eg a jejich pohledů na svět se závěrem, že i když se nám to nelíbí, jistý cynismus a přizpůsobivost vždy nakonec zvítězí - třeba právě proto, že pod slupkou právníka a intelektuála, jež se vyzná v umění, nemusí být čirý pragmatismus a touha po uznání tolik vidět. A že vlastně nemusí nikomu, ani osobě blízké, ve skutečnosti tolik vadit.Jinak všem, kdo povídku načali a nedočetli, bych chtěl určitě vzkázat, ať si nakonec text přečtou :-) čím je vaše kritika obsáhlejší, tím víc mi to o textu řekne.


VH64
05. 01. 2013
Dát tip

Člověče, mě to sice přijde jako až skoro dokument, v některých momentech, ale děsně užvaněný a vlastně o ničem.

Nenacházím raison d´etre toho textu.


Janina6
28. 12. 2012
Dát tip

Na tak zajímavý text je tu nějak málo komentářů. Souhlasil bys se zařazením téhle povídky do soutěže Povídka měsíce? Aktuální kolo, tedy Povídku měsíce prosince, budu vyhlašovat na začátku ledna. Bližší informace o soutěži najdeš případně na stránce klubu:

Povídka měsíce

Můžu tvou povídku nominovat?


StvN
25. 12. 2012
Dát tip

Ted jsem si precetl, co napsala janina. Ja tak daleko nedocetl, ale asi nemusim litovat, jak koukam. 


StvN
25. 12. 2012
Dát tip

Vadi mi takove to buseni se do hrudniku - jsem pankac, mam kapelu, zbouchal jsem svyho soka a revizorovi jsem rekl, ze to je zmrd. Slohove to je fajn, ale odradil me moralni podtext a narcistni opevovani sebe sama, neschopnost hrdiny nejakeho vhledu, priznani si chyb a podobne. To je pro text stejne dulezite jako sloh. 


Janina6
21. 12. 2012
Dát tip

A posílám avízo kolegům redaktorům, ať si taky počtou :-)


Janina6
21. 12. 2012
Dát tip
Zhruba do poloviny povídky jsem si říkala - to je skvělé. Především se ti povedlo vytvořit uvěřitelnou hlavní postavu a zápletku, která vzbuzuje zvědavost. Kromě toho se umíš velmi dobře vyjadřovat, neděláš moc chyb a nezahlcuješ text zbytečnostmi. Takže ideální stav pro čtenáře, aby se začetl a těšil se, co bude dál. Bohužel v momentě, kdy to začíná být vrcholně zajímavé (místo očekávané schůzky Filip – Mája tu máme setkání Filip – Filip) se děj jakoby zastaví a následuje lidově řečeno konverzačka. Prostě ten slibně načrtnutý trojúhelník se zploští na takový poměrně abstraktní, filozofující dialog, nebo spíš monolog Filipa 2. Ne že by téma, o kterém se tu mluví, nebylo zajímavé, ale je to prostě něco úplně jiného, než k čemu děj zdánlivě směřoval. Postava Máji je najednou jakoby nadbytečná a vytratí se čtenáři ze zorného pole, ačkoli právě ona je tím hlavním bodem, kolem kterého se všechno točilo, a hlavním důvodem konfliktu dvou Filipů. A teď se ti dva najednou nepřou o ni, ale o nějaké abstraktní poučky o životě. To mě zklamalo. Závěr nakonec vyznívá do ztracena. Možná by bylo zajímavé nechat Máju sedět s těmi dvěma u stolu, nechat ji reagovat, třeba jen pohledem. Zdá se mi, že bez ní je to nejzajímavější pryč. A přiznám se, že řeči Filipů, oscilující mezi vulgarismy jako prodejná kurva, čůrák, debil, hovno, a intelektuálštinou plnou flexibility, adaptability, oportunismu, mě postupně začínaly až nudit. Pár drobných poznámek: Napsat v dopise (nemluvíme o mailu!) „sejdeme se ZÍTRA“, je naprostý nesmysl. Věřím, že když se nad tím zamyslíš, přijdeš sám na to, proč. „Sednul jsem si na židli a tramvaj se rozjela.“ Židle v tramvaji, ne-e. „Minule jsem udělal zdvořilost já tobě“ – říká se spíš „udělat laskavost“. „smířlivým hlasem, při kterym jako by mi dával najevo“ – „při“ je tady navíc: správně „hlasem, kterym“. Každopádně dávám tip (uvažovala jsem i o výběru, ale počkám si na něco ještě lepšího :-) a jsem zvědavá na další tvoje povídky.

Velice příjmně čtivá povídka. Střetnutí dvou názorů na život je tu opravdu jasně a zajímavě podáno, dva chlápci, co jsou si fyzicky podobní.

Oceňuju, že se mi při čtení pořádně rozjel mozek i se rozbouřily emoce. Přistihla jsem se, že stejně jako vypravěč, i já toho druhého úspěšného chlápka nesnáším a přemýšlela jsem proč. Čím mne tak štve? Jestli je to zpodobnění té spousty lidí, co potkávám, a kteří vyznávají úspěch, kariéru? Nevím, možná. V každém případě jsem si čtení opravdu užila. Díky. 

 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru