Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+6 neviditelných
Sląski
datum / id25.01.2013 / 422448Vytisknout |
autormiromurka
kategoriePovídky
zobrazeno560x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Sląski

    Koncem října se odehrál dvojitej mord, jednalo se o párek výletníků z Práglu. Když jsem dorazil do vesnice (byla to poloobydlená osada u hranic jménem Sląski – alespoň dle mapy, místní si říkali všelijak), odvedli mě – div mě za ucho neodtáhli – k svýmu felčarovi. Doktor si zbudoval malou improvizovanou márničku přímo pod svou ordinací.
    „Brunon,“ představil se lékař. „Tu máte…“ zabručel, když jsem sestupoval dolů. Podal mi láhev rumu. Měl silnou chlupatou pracku; takovou tu mohutnou kovářskou pazouru. Dole byla uskladněna dvě těla.
    „Nejdřív mě napadlo, že je roztrhal divočák nebo vlčí smečka,“ konstatoval Brunon. „Ty rány sou ale jasně od nože, stačí se podívat trochu zblízka.“ (Měl pravdu. Zranění nemohla být způsobena zvířecím drápem ani špičákem.) Brunon kývnul k prvnímu tělu. „Žena – asi třicetiletá,“ řekl. „Podříznuté hrdlo a velké množství sečných i bodných ran. Další zabitý je muž – plus mínus pětatřicet letokruhů. Tenhle má navíc hlubokou ránu v zádech. Možná se snažil utýct a nějakej bídák ho doběh a vrazil mu krumpáč do zad – jenom hádám, chápejte. Nechtějte po mě žádnej odbornej výklad.“
    „Nejsou odsud, je to tak?“
    „Říkalo se, že jsou to turisti odněkud města. Snad z Prahy či co. Těžko říct. Zkrátka se tu courali po kraji. Vím toho málo, ale zkuste se přeptat četníka, jistě bude moudřejší než já. To on je našel.“
    Pečlivě jsem těla prozkoumal. Nenarazil jsem na nic určitýho, nabyl jsem však dojmu, že dvojice byla prostě a jednoduše pobodána rozzuřeným davem. Rozmanitost a množství ran tomu nasvědčovala. K neuvěření. Snad banda loupežníků? V kraji se jistě přes sto let neloupilo. Možná že pytláci! Vysvětlovalo by to všechny ty řezný rány. Každej správnej pytlák má dobře nabroušenou kudlu vždycky po ruce. Ti dva mohli vyrušit skupinu pytláků při práci – to by mohlo bejt.
    Nechal jsem se odvést k četnické boudě. Brunon si jistě oddechl, že se tak lehce zbavil nechtěnýho hosta. Zpět k Sląski – jednalo se nepříliš promyšlený shluk dřevěných stavení a chatrných dřevěných plůtků, mezi nimiž se nacházelo množství uzoučkých cestiček a pěšin. Sląski na mne svou strukturou působilo jako neudržovanej židovskej hřbitov.
    Četník jménem Klein právě obědval – salám si ukrajoval ostřím bajonetu. „Našel jsem je dočista náhodou,“ vypravoval. „Víte – jsem tu jenom pár tejdnů – tak trochu za trest. Sem se totiž posílá jedině za trest. Nu což – odkroutím si to tu - snažím se fakt vzorně. Na ty těla jsem narazil na pochůzce – docela hluboko v lese. Nebejt mě, jaktěživ by je nikdo nenašel, to mi věřte. Je to zvláštní – nezdá se, že by tu řádila nějaká banda. Jediný, co mě napadá… mladí se občas scházej kousek za vesnicí… nejspíš si ale chtěj jenom tak bez dohledu popít – není tu zrovna moc možností si užít. Vlastně se tu pomotává i pár cikánů, neslyšel jsem ale, že by kdy ztropili neplechu.“
    Nikam to nevedlo. Vyptával jsem se kdekoho, ale nic kloudnýho z toho nekáplo. Ubytoval jsem se v pokoji nad hostincem. Situace se zkomplikovala následujícího dne: vybavil jsem se příručním fotoaparátem, že si zvěčním obličeje zemřelých. Nebylo však co fotit. Těla zmizela.
    „Někdo vylomil dveře do mojí ordinace,“ vysvětloval Brunon. V obličeji byl narudlej; rum z něj šlo cítit ze dvou metrů; situace ho očividně sebrala. „Těla jsou pryč. Někdo je vzal, odvezl je pryč! Mluvil jsem se sousedy. Podařilo se mi z nich vytáhnout, že v noci byl kolem ordinace šrumec. Ti dobráci se však otočili na druhej bok a znova zabrali – mysleli si, že je to jenom někdo od četníků! Ksakru!“
    „Nejlépe bude, když pomlčíme o této trapné epizodě, Herr Brunon,“ navrhnul jsem.
    „Souhlasím s vámi. O místní nemusíte mít strach. Jsou to mezci. Nic nepoví.“

    Pár dnů jsem ještě pobyl a snažil se něco vyšťourat – krom faktu, že po mně začala pomrkávat dcera hospodského – asi tak čtrnáctiletá – však není o čem hovořit. Bylo to fiasko. Vrátil jsem se do města a hlášení se mi podařilo sepsat tak, že mne nebylo možno vinit z jakéhokoliv zanedbání (v jednom či dvou odstavcích jsem musel zalhat, to dá rozum). Případ byl pozvolna smeten pod koberec. Projevil jsem však alespoň toliko duchapřítomnosti, že jsem zatelegrafoval četníku Kleinovi, aby mne informoval o případném vývoji. Mimo záznam – samozřejmě.
    Uplynulo několik týdnů. Dvojici mrtvých turistů i tu smrdutou horskou vesničku jsem pomalu ale jistě vypouštěl z hlavy a život se mi navrátil do vyjetých kolejí, to jest: rutinní případy, nekonečné vypisování zpráv a formulářů, vysedávání po hospodách a vyspávání v garsonce poblíž centra. Nebylo to bůhvíco, ale stačilo mi to. Volné večery jsem trávil u šachovnice. Se sklenkou v ruce jsem si přehrával slavné turnajové partie – dlouze jsem přemítal nad každým tahem.
    V průběhu listopadu se mi ozval Stein. Z jeho zprávy jsem pochopil, že krajem poblíž Sląski se potlouká další cizinec – mladá novinářka hledající zmizelé přátele. Chtě nechtě jsem se tam musel vypravit. Rozhodl jsem se pro soukromou akci, jíž jsem obětoval zbytek svého volna. Bylo v mém vlastním zájmu, aby celý případ v tichosti vyšuměl.

    Za dobu mé nepřítomnosti se toho nezměnilo mnoho – snad jen bláto nahradily mohutné závěje sněhu místy přecházející v šedou břečku. Sląski si žilo ve svém zvláštním světě. Člověk by snadno uvěřil, že se píše rok sedmnáct-set-padesát či dva-tisíce-dvacet – čas ztrácel význam. Přiznávám, že se mi tato nadčasovost začala jistým způsobem zamlouvat. Doma jsem býval prostým úředníkem, kdežto v Sląski – v  Sląski jsem se převtěloval v romantického hrdinu ze stránek jakéhosi zaprášeného detektivního románu.
    Ubytoval jsem se ve stejném hostinci co posledně. Dcera hospodského na mne od pultu zamžikala a později se o mne jakoby náhodou otřela ve dveřích. „Měla jsem už staršího, než seš ty,“ zašeptala. „A všelijak!“ (Říkali jí Anna, nikdy nechodila do školy, pokud vím. Byla to prostá dívka, odmala prý pomáhala otci. Byla menší spíše nevýrazné postavy a do rezavých vlasů si ráda zaplétala nebesky modré stužky. Při chůzi se pohupovala v bocích a to nejzajímavější: její pohled byl pevný jako skála; snad i tak chladný. Ženy s takovým pohledem mi odjakživa naháněly hrůzu. Anna však byla jiná – téměř dítě – snadno jsem jejím očím vzdoroval.)
    Vyhledal jsem Steina. Zdálo se, že značně zeslábnul a zesmutněl. Nepůsobil již ani z půlky tak bodře jako prve. „Je to tu tvrdej kraj,“ vysvětloval. „Domácí se ke mně chovaj odměřeně. Nevidí mě tu rádi.“ 
    „V telegramu jste naznačil, že tu šmejdí nějakej pisálek?“ Šel jsem k věci.
„Je to redaktorka menšího pražskýho čtrnáctideníku. Nechávám ji přespávat přímo tady na strážnici, všude jinde ji odmítli. Pátrá tu po přátelích. Nic jsem jí neřekl… nevěděl jsem, jesli můžu... ti dva, co je hledá… pracovali tu prý na reportáži.“
    „Takže novináři…“ zamyslel jsem se.
    „Vypadá to tak. Ten magazín ani nestojí za řeč – čtení pro starý báby – ženský žvásty, kloubouky a vaření a tak, jesli mi rozumíte… reportáž se měla týkat těžkýho života tady v horách…“ Stein se uchechtl.
    „Pusťte to z hlavy, kamaráde,“ chlácholil jsem ho. „Postarám se o to.“ 

    Vyhledal jsem onu cizinku. Právě se vyptávala v malé osadě jménem Žabí tůňka. (Toto místo se mi nepodařilo nalézt na mapě, myslím, že několik rodin se zkrátka oddělilo od Sląski a zabydlelo se o pár kilometrů dál.) Představil jsem se svým pravým jménem, ani svou profesi jsem se nepokoušel tajit, zalhal jsem však o svém poslání. Pochopitelně. („Pátrám zde po jisté pašerácké stezce, mladá paní. Doslechl jsem se o vašem případu a rád vám pomohu, budu-li moci…“)
    „Tereza Novohradská,“ podala mi ruku. (Byla to vysoká tmavovláska s kostnatými údy. Ukázkovej kavárenskej kolohnát.) Za krátkou chvíli mi ukázala fotografii svých přátel, nebyl jsem si jist, zda se skutečně jednalo o ona mrtvá těla. Spíše ano. A navíc – byla by to přece jen výjimečná shoda okolností.
    „Dívka se jmenuje Kamila,“ vysvětlovala. „Je to hotovej poklad. Naše zlatíčko. Zmizel i její fotograf – Radek.“
    „Podařilo se vám něco zjistit?“
    „Místní jsou nepřístupní,“ vydechla hubená redaktorka. Hlas se jí třásl.
    „Nebojte se. Časem se mohou objevit sami…“ konejšil jsem ji nesmyslně. Rozhodl jsem se neříct jí o nalezených tělech. Situaci by to jen zkomplikovalo…
    „Bojím se, že oni dva…“
    „Jistě jsou v pořádku. Není přece středověk.“
    „Nerozumíte mi… bojím se, že utekli spolu… jako pár. Přiznám se, že mezi mnou a Kamilou bylo jisté pouto, chápete? Ne… jistě, že nechápete… jak byste mohl…“
    „A co si o tom promluvit někde v klidu, paní Novohradská?“ Souhlasila. Odebrali jsme se do místní krčmy. Nalil jsem do ní dva pohárky vína a díkybohu! - se mi ji podařilo přesvědčit, aby se vrátila zpět do Prahy. („Zde nic nezmůžete, mladá paní. Každé ráno vyjíždí ze Sląski povoz, k zítřejšímu večeru můžete být v redakci!“) Klaplo to skvěle!
    
    Toho dne jsem padnul do postele a takřka okamžitě jsem usnul. Byla to divoká noc. Opravdu. Kolem půlnoci jsem se probral a s údivem zjistil, že vedle mne leží někdo další. Sním, napadlo mě. Z druhého těla sálalo teplo. Po chvilce jsem rozeznal ženskou siluetu a vlasy a dlouhou pantli – byla to Anna. Bláznivá holka. Pohnul jsem se, že ji šetrně vzbudím a odvedu pryč, čiperně vyskočila – parádně mě to vylekalo. Obkročmo nade mnou, nemoh jsem se hnout. Dlaní mi zakryla i pusu, nemoh jsem nic říct. Naklonila se mi k uchu. „Teď už mi neutečeš, holenku,“ zašeptala. A jenom tak mimochodem mi olízla tvář. Bláznivá holka.
    Rukou mi zajela do rozkroku. Rád bych se bránil, ale nešlo to. Zkrátka to nešlo, nemoh jsem se pohnout. Zmáčkla. Projela mnou bolest. Laskala mne. Drápala, kousala a sála a plivala. Svlékla se a nasedla si. Tvrdě přirážela a tlumeně při tom vzdychala. Po pár minutách se její kůže leskla potem.
    „Zítra znovu,“ zašeptala na rozloučenou. Místnost byla přeplněna nasládlým pachem, nedokázal jsem však vstát a otevřít okno. Hluboce jsem usnul. Ráno bych si byl myslel, že to byl jen sen – nebýt všech těch škrábanců a modřin.
    Nasnídal jsem se jako obvykle. Anna mi s úsměvem přinesla loupák s mlíkem. Jakoby nic. Vyšel jsem ven na vzduch. Po úzké pěšině šla Tereza – obložena několika zavazadly – vracela se ke strážnici. Doběhl jsem k ní. „Kam to ksakru jdete? Neměla jste se vrátit do Prahy?“
    Nasadila ublíženej výraz. „Nejezdí se. Cesta zapadla sněhem. Pro kristovy rány! Co se vám to stalo s obličejem?“ Rukou mi šátrala po škrábancích.
    „Švihnul jsem sebou do roští. Jó milá zlatá… policejní řemeslo to nejni žádnej med!“ Situace se komplikovala. „Slibte mi, že při nejbližší příležitosti se vrátíte do Prahy. Dle předpovědí má být letošní zima obvzvláště mrazivá!“
    Musel jsem zůstat. A musel jsem snést další rozhovor s doktorem Brunonem. Sám mne navštívil.
    „Místní začínají být znepokojeni vaším návratem…“
    „Nutnost mne k tomu dohnala, Herr Brunon,“ vysvětloval jsem. Pomalu a trpělivě. „Musím zajistit, aby nic neprosáklo ven, to jistě chápete.“
    „Nic neprosákne! Už jsem vám přece říkal, že místní jsou jak mezci! Ta novinářka se nic nedozví, to vám garantuju.“
    „Odjedu den po ní,“ řekl jsem rázně. „Jste to tu divná osada, Herr Brunon…“
    „Ceníme si svého klidu. A s těmi vraždami nemáme nic společného, za to vám ručím.“

    Večer jsem zamknul dveře, klíč jsem nechal v zámku. Bylo naivní myslet si, že bych tím mohl Annu zastavit. Vylezla na střechu, špičkou nohy si otevřela okno a pak se zhoupla přímo do mého pokoje. Byla vskutku neobvykle pohybově nadaná, což mi ostatně dokazovala po celý zbytek noci. Svázala mne stuhou. „Utahám tě, že chcípneš,“ mlaskala.
    Těžce se mi stávalo. Byl jsem dobitej a k smrti znavenej. A k tomu všemu – napadla nová vrstva sněhu.
    Další noci se vše opakovalo. Snad ani nebyl způsob, jak se tomu bránit. Do postele jsem nastražil několik zmuchlaných svetrů a dek. Poměrně zdařile se mi podařilo vytvořit siluetu spícího těla. Sám jsem se usadil ve skříni. Čekal jsem. Kolem půlnoci jsem zaslechl tiché dívčí kroky. Opatrně jsem pootevřel dvířka. Anna seděla na posteli – zády ke mně. Hbitě jsem zaútočil. Měl jsem v plánu překvapit ji, znehybnit, snad i trochu zbít. Snadno mě přemohla a poté si se mnou počínala stejně divoce jako dvě noci předtím.
Mám-li se dožít dalšího rána, musím se vyhnout Anně a její vášni, pochopil jsem v průběhu následujícího dne. A nenapadlo mě nic lepšího, než svést Terezu a sdílet lůžko s ní. Nebyl to právě nejmoudřejší nápad, vím. Zeslábnul jsem na těle i duchu.
    Vypili jsme s Terezou láhev vína dole v hopodě. Přímo před Anninýma očima. Sama nám dolévala sklenice. („Je noc, milá Terezo. Nebylo by moudré trmácet se teď na stanici… v tomhle mrazu….“) Šli jsme nahoru. Ulehli jsme jako podťatí. (Tereziny ostré kosti mne bodaly do žeber, nebyla to bůhvijaká milenka. Díkybohu.) Skvěle jsem se vyspal.
    Ráno se Tereza vytratila a já si pochutnal na vydatné snídani. V poledne mi kdosi vzkázal, že se mám zastavit u felčara.
    „Ta vaše přítelkyně… ta cizinka…“ řekl Brunon. Slova jen tak líně převaloval, jakoby žvýkal lacinej tabák. „Natloukla si… dva kluci ji našli pod mezí, zdá se, že uklouzla po ledě a svalila se přímo na kus skály…“  Tereza ležela na lůžku, tupě zírala do stropu, snad o sobě ani nevěděla. „Dohromady je to pár odřenin, nejspíš to nebude nic vážnýho…“ pokračoval Brunon. „Nechal bych ji odvést do města… bohužel… cesta není průjezdná…“
    Byla to až moc podezřelá shoda okolností. Dal bych krk na to, že Anna v tom všem měla prsty. Začínal jsem hluboce litovat, že jsem se do Sląski vypravil podruhé.

    Večer jsem jen tak polehával. Čekal jsem na Annu a pomalu ale jistě mne opouštěla naděje, že se kdy ještě vrátím domů do svého skromného bytu v hlavním městě. Mou mysl postupně pohlcovala hustá horská mlha. Pokřivené haluze a kmeny stromů se drásavě vynořovaly ze tmy. Uběhlo několik hodin. Anna nepřicházela. Marně jsem ji vyhlížel z okna, marně jsem stražil uši.
    Teprve pozdě v noci jsem zaslechl křupání namrzlého sněhu. Byla to ona! Nedobývala se však ke mně do pokoje. Šla pryč – směrem k lesu. Musím tomu přijít na kloub, blesklo mi hlavou! Navlékl jsem se do svetru a přehodil přes sebe kabát. Vyplížil jsem se ven a kráčel v Anniných drobných šlépějích. Ušli jsme takto jednu či dvě míle. Stopa mne zavedla ke skalní průrvě. Zaslechl jsem tlumený zpěv, jenž se linul ze skály. Musí to bejt jedna z těch mládežnickejch slezin, o nichž se zmínil Stein, napadlo mě. Podařilo se mi najít vchod do jeskyně. Plížil jsem se podél stěny. Našlapoval jsem pomalu a obezřetně. V případě nouze jsem byl připraven utéct v mžiku pryč, nebyl jsem hrdina – to tedy ne..
    Hala byla slabě ozářena tlumeným svitem několika petrolejových lamp. Asi desítka postaviček stála v kruhu a mumlala jakousi modlitbu (či spíše repetitivní zaříkadlo). Dvojice děvčat zpívala táhlou melodii, chlapec stál obnažen a tloukl do podomácku vyrobeného bubnu. Byly to děti z okolí. Choulil jsem se ve stínu skalního výklenku a nevěřícně jsem zíral na tu podívanou. Hlouček ztichnul. Vystoupil chlapec – asi desetiletý – na hlavu si nasadil vlčí masku. Hovořil (či spíše kázal) ke svým druhům. Nerozuměl jsem jedinému slovu, nepoznával jsem jazyk, jímž mluvil. Snad to byla směs horských dialektů, kterou mohou chápat jedině místní. Následovalo čtení z jakéhosi zažloutlého svazku a sborový zpěv. Zdálo se, že bohoslužba skončila. Několik dětí se vytratilo ven. Zbytek se bavil dle svého gusta – Anna ulehla mezi dvojici hochů, obnažený bubeník se znovu chopil svého nástroje a někteří jen tak seděli, klábosili a upíjeli ze společné láhve. Viděl jsem toho dost. Ve vhodný okamžik jsem se odplížil ven.
    Po své vlastní stopě jsem se vracel do vesnice. Začalo mžít. Sněhový poprašek mi s tichou škodobilostí skrýval cestu. Přidal jsem do kroku, poslední půlhodinu jsem ale musel jít po paměti. Měl jsem štěstí – vyjít tak o pár desítek minut později, jistě bych zabloudil a umrznul.
    
    „K ránu vydechla naposled,“ referoval doktor Brunon. „Při svém pádu si musela způsobit vnitřní zranění… za těchto podmínek jsem jí nemohl pomoct, uznejte sám,“ mávnul prackou po ordinaci.
    „Jistěže,“ zamumlal jsem nepřítomně. V hlavě mi hučelo jako v úlu.
    „Chudák děvče…“
    „Je zřejmé, že cizí přítomnost zde způsobuje problémy, Herr doktor. Ujišťuji vás, že při nejbližší příležitosti odjedu.“ Felčar mlčky a s vážnou tváří přikyvoval. „Obávám se, že budu muset informovat blízké oné nešťastnice, o předchozím případu budu pochopitelně mlčet i nadále. Vše zařídím, Herr Brunon. Zařídím to tak, že již nikdo nebude rušit klid vaší vesnice, uvidíte. Budu vám platný, jsem přece na vaší straně, Herr Brunon, uvidíte sám.“
    „Uklidněte se!“ Křiknul Brunon. Znělo to jako prásknutí jezdeckým bičem. „Rádi bychom váš odjezd co nejvíce uspíšili,“ pokračoval tiše. Pohrával si s kontrasty svého hlasu. „Zapřáhli jsme pro vás sáně, které vás převezou níže do údolí. Odtud již nebude problém dopravit se, kam budete chtít.“
    „Obávám se, že budu muset vyřešit jednu poslední záležitost… odjedu zítra k ránu.“ Brunon kývnul na znamení souhlasu.

    Měl jsem plán. Dalo mi dost práce přesvědčit Steina, aby mi pomohl. Jeho zdráhavost byla způsobena neuvěřitelností mého příběhu. Jistě jsem zněl jako šílenec, když jsem se pokoušel popisovat průběh shromáždění, jehož jsem byl svědkem. Proč bych lhal – sám jsem si připadal duševně nemocen. Pochyboval jsem o svém plánu, nebyl jsem si jist, zda by nebylo lépe nechat vše plavat – přespat tu jednu noc na stanici, neboť Terezina postel zela prázdnotou, a ráno se nechat odvézt pryč. Nakonec však přece jen zvítězila má bizarní touha po dobrodružství.
    Večer jsme si počíhali před hospodou. Měl jsem vysledováno, že krátce po zavírací době chodí Anna s odpadky (odpadní jáma byla umístěna na půli cesty mezi krčmou a hájkem), bylo tomu tak i tu noc. Stein ji drapnul zezadu kolem paží a já jí přehodil plátěný pytel přes hlavu. Pokoušela se křičet, kousat a škrábat, nebylo jí to však nic platné. Byli jsme na ni dva. Odtáhli jsme ji do četnické boudy.
    Svázali jsme Annu na židli. („Nečekaná výměna,“ sykla.) Prásknul jsem ji hřbetem ruky, jenom se ušklíbla.
    „Kdo ubodal ty dva?“ zahřměl jsem. Mlčela. Z koutku jí vytekl drobný potůček krve. „Víme víc, než si myslíš! Viděl jsem ten váš obřad! Co ta vlčí hlava?“ Mlčela. Nepostřehl jsem na ní ani ždibec překvapení. Vší silou jsem ji praštil.
    „Zklidněte se, prosím-vás!“ zavřeštěl Stein. Slaboch.
    „Proč jste je zabili? Co Tereza? Shodilas ji, viď že jo!“ Znovu jsem jí dal pěstí. Teď už se Stein krčil u stěny, cosi mumlal. „Klidně tě ubiju, je mi to jedno!“
    „Budu mluvit,“ pískla skoro až plačtivě. Nečekal jsem to. Zdálo se to bejt až moc jednoduchý. „Ty těla… hodila se nám k obřadu… pak jsme je pohřbili v lese… nic víc… sebrali jsme je z ordinace, když jsme byli nametení… vím, že to nebylo moc chytrý…“ Bulela a koulela kolem sebe očima.
    „Kdo je zabil?“
    „Jak to mám sakra vědět!“ ječela.
    „Byli už pár dnů mrtví, když jsem je našel,“ zahuhlal Stein. „Nenechali by je tam přece ležet…“
    „Je to jenom taková sranda,“ mluvila Anna plačtivě. „Sem tam se slijem… jenom tak blbnem, kristepane!“
    „A co Tereza? Shodilas ji! Nelži!“ Zakroutila hlavou. Víc jsem z ní nedostal – zkoušel jsem ji ještě chvilku týrat, ale k ničemu to nevedlo.
    „Víc neví…“ povzdechl Stein. Skutečně to tak vypadalo. „Co teď budem dělat? Budem to muset vysvětlit ve vesnici, kriste-ježíši!“
    „Postarám se o to. Vezmu ji domů sám, vy tu v klidu seďte, Herr Stein.“ Rád mne poslechl.

    Cestou domů se jí postupně vracela sebedůvěra. „Co to bylo, brouku? Myslela jsem, že jsme kamarádi,“ řekla.
    „Drž hubu a šlapej.“ Pevně jsem Annu svíral za rameno. Zastavili jsme u příkrého srázu. Než se stačila rozkoukat, strčil jsem ji dolů. Její tělo s žuchnutím dopadlo na hromadu balvanů. Praštěná holka. Ať už to bylo jakkoliv – musel jsem se jí zbavit tak jako tak. Až později mne napadlo, že by se vše mohlo ututlat. Těžko říct. Následujícího rána na mne před hospodou čekaly sáně, jak slíbil Brunon. Kočí mne vyložil ve městě. Teprve v Praze mne napadla další (nejlákavější) varianta – odvézt si Annu s sebou. Provdat se s ní či s ní žít jenom tak… na hromádce. Ve městě bych se pro ni stal rovnocenným soupeřem. Hořce jsem litoval. Můj život se pomalu ale jistě navrátil do dávno vyjetých kolejí. A většinou jsem si jen přehrával staré šachové partie. K vlastní hře mi přece jen scházel bystrý úsudek. Stále jsem se učil.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

08.02.2013 02:16:33Pomerančová

bavilo mě to číst. tak az to .t.

03.02.2013 21:40:32rts

Dovedu si představit že je ve hvězdách napsáno více než v šachových partiích a že povídka toto není to vím zcela jistě, vím že jako autor jste projevil snahu realistické obrasu se vzdát a psát o osobě která je pahrdinská, konflikt je zdánlivě usavřen a transparentně ověřena pověra o teorii že je člověk zlibovůle agresivní díky méněcennosti intelektu

. jistě jste skvělý básník Jara Jeřabin , pište časně z rána Přeji Vám dobrý pocit při dětských hrách  Otˇo


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.