Deník na kožním - zápis čtvrtý

Deník na kožním - zápis čtvrtý

A je tu další ráno. Ani v neděli jsme si nemohli přispat. Vyfasoval jsem nový mundůr, ale šetřím si ho na zítřek, abych nebyl od pix-pasty, až půjdu na horské sluníčko. Tak mi to aspoň kluci poradili. Honza je tady už podesáté a považuje se tudíž za mazáka. Hlavně musím náhradní pyžamo schovat před sestrami.

Po vizitě jsem dostal už šestou mastičku. Nevím, jestli prostě zkouší, co zabere, nebo to mají nějak logicky seřazeno. Až příjde návštěva, budu si muset přes sebe hodit župan. Smrdět budu stejně.

V Českém snáři jsem se přehoupl přes první stovku stránek. Disidenti píšou a píšou. Snad můj deník nevyzní při čtení tak blbě.

„Co to čtete za knížku?" zeptala se mě během vytírání uklízečka.

Netroufal jsem si odhadnout její IQ a sečtenost a nevěděl jsem, jak začít. „To je od spisovatele Vaculíka, co napsal těch Dva tisíce slov."

„Hmmm. To může být zajímavé."

„No, to je deník ze sedmdesátých let."

„To může být ta knížka i poučná."

„Mně se moc nelíbí, jak se ti disidenti pořád vytahujou. Prodávali svá díla v zahraničí, odkud jim chodily honoráře. To se jim to pak povyšovalo nad normální lidi, kteří nosili peníze z nejbližší fabriky a děti chtěli dostat na školy."

Tak nějak se odvíjel náš rozhovor. Nechci Vaculíkovi, Havlovi, Kohoutovi, Tatarkovi, Škvoreckému, Kunderovi, Šimečkovi, Dobrovskému, Tigridovi ... nic zazlívat, ale prostým beránkům budou nakonec bližší autoři jako je třeba Viewegh.

V konání lidském je vše tak krutě subjektivní. Nevím, jestli se mám stydět za to, že v první třídě jsem se stal automaticky Jiskrou, ve třídě třetí jsem se nechal vyfotit, jak mi vážou pionýrský šátek. Když jsem si hrál na vojáky, přepadával jsem se samopalem postaveným z Merkura základny Nato v Beneluxu i ve Středomoří. Ačkoliv jsem měl mít už vlastní rozum, byl jsem vstoupen do SSM, SČSP, Svazarmu. Jak hodně jsem vše zachránil, když jsem tak aktivně vystupoval za stávky? Nebylo už trochu pozdě? Žádný hrdina, žádný disident. Vždy jsem šel jen s masou. Snad se neodsuzuji moc. Měl jsem v životě pár světlých výstřelků. Na gymplu jsem napsal pár věcí, které zaváněly potřebou vyčlenit se z masy. Úvaha nad tím, proč Štěpánka Haničincová má méně ocenění než herec Buchvaldek vtírající se nám do bytů v seriálu Okres na severu. Vyprávění o jednom dni branného kurzu. Popsal jsem, jak krásně se všichni ožrali. Vážím si také toho, že jsem v první den stávky dokázal říci, že z ústavy by měl vypadnout článek o vedoucí úloze strany, což tenkrát ještě spoustu lidí zaráželo. Dokázal jsem docentu Rejnkovi napsat otevřený dopis kritizující jeho metody výuky. Pán Bůh (nebo kdo to vlastně všechno kontroluje) mi to jednou spočítá. Nemá cenu, abych si to počítal sám.

Kam se člověk nedostane od rozhovoru s uklízečkou? Dobré vztahy i s těmi nejméně významnými pracovníky se musí utužovat. Chvíli po rozhovoru mi přinesla nějaké bulharské exkluzivní cigarety s bílým filtrem. S cigaretou v puse jsem dostal i další injekci. Pak jsem se odebral na záchod, abych nemusel večer sestře lhát při její obligátní otázce: „Stolice byla?"