„Komu, čemu…třetí pád, Máňa sebou teď švihla potřetí a to jdeme sotva deset minut,“ vysvětluje chlapík ochotně a pomáhá Máně na nohy. Máňa se oprašuje a směje se na bílý svět kolem.

„Aha,“ odpovídám a jsem trošku v rozpacích, ale ne moc. Jdeme si každý po svých. Opatrně  šlapu, koeficient tření chodníku vůči podrážce se blíží nule. Za sebou slyším z dálky vítězné zvolání: „Koho, co!“ Máňa sebou švihla počtvrté…