Únor

Podívám se v město a uvidím
jak se zdivem pojí se února šeď 
a domy uvázané ke přídím
ulicí vypluly k tady a k teď.  

Vymyslet modlitbu mi v srdci zbylo
roztavit ve lžíci nad svíčkou cín 
v duši mé se tisíc roků snad skrylo
na kruhu nevíme s těly jen z hlín.

Nevede cesta tam, pták nedoletí 
k Bohu je daleko a nebe sen 
vteřinu jedinou, však po století
zamodrá se nocí očí hvězd len.

A nevíme kdo je kdo 
hluboko v sobě
ve dlaních má vodo
topím se v tobě.

Barvou jsi věčností na mojí rzi
svítáváš tichem rtů v růži jež hned
zraňuje samotou v červené bolesti   
a voní v pokoji jak polibku jed.