Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Deník na kožním - zápis pátý

01. 02. 2002
5
0
1700
Autor
horák

Deník na kožním - zápis pátý

Ve Vaculíkovi mě zaujala pasáž, kde rozebírá (povrchně) válku mezi Čínou a Vietnamem. Dobře si na tu válku vzpomínám. Plnila z velké části tehdejší Televizní noviny. Jednou jsem se táty při večeři zeptal, proč se pořád mluví jen o téhle válce, když válek je přece na světě spousta. Táta řekl: „Protože tahle válka je mezi socialistickými státy." Ještě jsem nechápal, jaký je rozdíl, mezi socialistickými státy a těmi ostatními.

Pamatuji si, jak jsem ve škole napichoval na špejli jakousi vietnamskou známku a mával s ní jako s vlajkou. Jediný Jirka Riegl fandil Číně. Soudružka učitelka nám říkala, že ve válce se nefandí.

Máme teď poobědní klídek. Oběd měl opět podobu dětské porce. Svačinu jsme nedostali, protože se počítá, že ji donesou návštěvy. Těším se, že už za mnou návštěva dorazí. Doufám, že vezmou Hynka nahoru, abych se s ním trochu pomazlil. Asi vůbec nechápe, že jsem pryč. Celé dny jsem v práci. Jsem svou prací pohlcen a svou rodinu zanedbávám. Aspoň Šárka mi to občas naznačuje. Naznačuje mi to vlastně pořád. Snažíme se chápat toho druhého, ale ne vždy se nám to daří. Já si myslím, že chápu, jak je doma Šárce - celý den s klukem, celou noc spát polospánkem a ráno nanovo. Den co den. Fyzicky to namáhavé není, ale psychicky by to mělo porazit slona (aspoň pokud by byl samčího pohlaví). Moc si toho vážím. Šárka tvrdí, že nedostatečně. Když můžu, jsem s klukem pořád. Miluji ho. Nikdy jsem nikoho neměl raději. Je to jiná láska než k Šárce, k rodičům či k jiným lidem.

Až příjdou, bude na mě Šárka hodná. Určitě se jí po mně stýská a vidí věci jinak. Člověk si věcí váží více, když je ztratí. A ona mě na pár dní ztratila.

Už jsou skoro tři hodiny a nikde nikdo. Ulovil jsem dalších třicet stránek Českého snáře. Zaujala mě pasáž popisující, jak vypadá zahrada u Vaculíků na jaře. Byl to vrcholný autorův výkon. Mám doma nějaké jeho fejetony. Měl bych do nich nahlédnout, nejsou-li lepší kvality, než jeho deník.

Tak kde jste?!

Ve čtyři bych měl jít na mazání. Naštěstí tahle sestřička to má pěkně na háku. Dokonce je tak oprásklá, že si pacienty posílá, kam se jí zlíbí. Honza byl na nákupu, já jsem byl na jednotce intenzívní péče za sestřičkou Terezkou, jíž jsem předával jistou dokumentaci. Ještě jsem se za dveřmi doslechl, jak si telefonicky ověřuje, zdali jsem to udělal správně. Také se mě ptala, cože to pořád spisuju.

„Deník," řekl jsem.

„A jak si ho už píšete dlouho?"

„Od svých jedenácti let."

„A už jste ho dal někomu číst?"

„Asi jo. Určitě jo."

Vlastně se budou za chvíli sestřičky měnit, takže je úplně jedno, jestli to má tahle na háku. Kdopak asi příjde? Doufám, že ta tragédka ze včera - padesátnice vypadající na čtyřicet, s blonďatým beranem na hlavě. Směnu začala dotazem na stolici. Říkám, že brzo bude. Nějak to nepochopila a koukala na mě jako na debila. Doporučil jsem jí, ať napíše, že byla, že to bude brzo pravda. Nevím, co si napsala. Každopádně celý večer otravovala, ať si ztlumíme televizi. Chudák děda, jenž sotva slyší, si musel jít lehnou, protože z filmu nic neměl.

Šárka dorazila, když už jsem zase četl Vaculíka. Šli jsme spolu na chodbu, kde byli i všichni ostatní. Hlavně Hyneček. Ten mě tedy potrápil. Díval se na mě vyjeveně a vůbec se ke mně nehrnul. Je tak hloupý. Tátovi se po něm stýská a jeho zajímal výtah, schody, rohožka. Až někdy v půlce návštěvy se projevily jeho synovské pudy. Vynahradil mi to aspoň pusou na závěr. Když vlezli do výtahu, zase mi vlítly slzy do očí. Bylo to hrozně krátký. Moc jsme si toho neřekli. Asi největší novinu se dozvím až v úterý po telefonu - Šárka mi prozradí, jestli fakt čekáme další miminko. Potají v to doufám, přestože se toho trochu bojím.

Na pokoj nám přibyl další lupen. Jmenuje se Tonda a můj vztah k němu se vyvíjí. Přišel, převlékl se do mazacího pyžama - tak ošklivou lupenu jsem nikdy neviděl - a šel oblbovat sestřičky. Když je všechny obšťastnil, zašli jsme do koupelny na cígo. Bavili jsme se o dětech, ženách a práci. Je z kluků jediný ženatý, má tři děti a dělá u bezpečnostní agentury. Byl úplně hotový, když jsem mu ukazoval fotky své rodiny. Hrozně mě však zmrazil, když začal vyprávět, jak má doma dvě devítky a jednu sedmpětatřicítku. Byl si prý o víkendu zastřílet. Ptal jsem se ho, zdali by byl ochoten zbraň použít v akci. Prý ji už použil dvakrát. Poprvé postřelil uprchlého vězně, když ho pomáhali policajtům nahánět. Podruhé prý odpráskl svého bývalého kamaráda, kterému zavoněly peníze, a tak je šlohl a při útěku vystřelil na policajta, jenž měl doma dvě malé děti. Tondou to hnulo, a tak to do něj napral. Nakonec ho ještě zblízka dorazil. Banda policistů to sice sledovala, ale sepsání protokolu bylo v pohodě.

Tak tohle zde musím poslouchat.


horák
04. 02. 2002
Dát tip
Počkej si (anebo si přečti úryvek nazvaný Deník a narození syna).

Sama
01. 02. 2002
Dát tip
Typicky deníkové + čtivé***

horák
01. 02. 2002
Dát tip
Sakra a já myslel, že zase budeme diskutovat. Včera ty červené šátky nebyly špatné. Co, taky ve válkách někomu fandíš?

pino15
01. 02. 2002
Dát tip
pěkný nadále jen si myslím, že tu soudružku bys mohl v deníku popisovat bez soudružkování, třeba úča nebo jiný zvíře :o))

horák
01. 02. 2002
Dát tip
Jenže to by patřičně historicky nevyznělo.

Kami
01. 02. 2002
Dát tip
Ve válce se opravdu nemá fandit. Já vím, že jsem utopista, ale války by celkově nemusely být - stačilo by, kdyby lidi začali používat mozky! Jinak - ty tvoje deníky to je ale čtivo! ... A bylo druhý mimčo? (*)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru