Ráno

Bílé ráno je teď ve všech bytech najednou 
ruce hledají jak zastavit budík a vrátit se zpět k tikotu 
pak sáhnou po paměti za včerejším pečivem 
a spočítají zrna soli tvořící středy hořkostí        
věčná světla plynových sporáků se odráží v obličejích
které přemýšlí nad ztuhlým máslem v lednici 
a na těla pod údiv, který mívá kapří hlava na polévku ke slunovratu   
věší vůně, šaty a lži, jež nejsou ničím jiným než představy sama o sobě
již vyslali jsme hlas velryb ke hvězdám a zapálili pece v Osvětimi 
nabrali jsme do dlaní měsíční prach a lidským popelem hnojili pole
uviděli jsme v teleskopu Boha a přesto si necháme krást duše
a co je nejhorší, většinou je to první, co uděláme svým dětem
teď když je zima, je čas víry v jaro 
je možné zarámovat hladinu vody a uvidět se
nechat vletět pohled do pavučiny z jinovatky jako mouchu a křižáka mrazu roztát pak na konci prstu    
a na pláních, jimiž začíná a končí každé město se obejmout se samotou
den mlčí   
a taky dům kde z oken chraplal rosný bod je roky tichý 
smrt vypnula rádio a okolo už nikdo nechodí
jen praská sníh pod ptačími kroky a u ohýnků nedopalků se hřejí stíny našich omylů
jako když my přikládáme svá těla do našich ohňů a říkáme tomu milování nebo láska 
a šesticípé hvězdičky z dětských kabátů se odráží na poslední hladině
je ráno 
a my stále nevíme proč