Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Herec

07. 03. 2013
1
3
753
Autor
vimed

Herec

          "Tak vidíš, že jsi to dokázal. Víš, jakou jsi nám udělal s maminkou radost. Náš syn bude lékařem", pochvaluje si otec a pohladí Petra po vlasech, což Petrovi není vůbec milé, vzhledem k jeho věku. Na medicínu se hlásil jen pod drsným    nátlakem rodičů a to, že udělal přijímačky byl spíše zázrak než jeho úsilí. Sám měl o své budoucnosti úplně jiné představy. Od malička miloval film a divadlo a chtěl se proto hlásit na herectví na Jamu. Rodiče však viděli v hercích jen flákače, pobudy a ožralce, tak mu tento jeho sen striktně zakázali. Petrovi sice už bylo osmnáct, mohl se postavit na odpor, ale přece jen neměl tu sílu, prosadit si svou. Byl obyčejný kluk, přiměřeně hezký, chytrý snad by se dalo říct hodně chytrý. Měl dar od Boha, že mu vše šlo. Ať už to byl sport nebo hudba, na gymnáziu prospíval velmi dobře. Jen občas chytil nějakou tu dvojku. Byl hubený až neduživě, ale v jeho chatrném tělíčku se skrýval obrovský akční potenciál, který by do něj nikdo neřekl. A teď tu stojí, drží v ruce papír od děkana lékařské fakulty a nejvýraznějším slovem, ze spousty keců, které tam byly napsány, přijat. Jeho sen o herectví se rozplynul. Jen rodiče září štěstím.                                                                                                                                                             

Začal první den školy. Obě fakulty stojí na jedné ulici a ke všemu naproti sobě. Petr se chvíli zastaví a smutně čte JAMU jeho touha, ale pak přechází ulici ke své současné alma mater. Jen na okamžik zpomalí krok, aby si přečetl nápis na budově, lékařská fakulta, a jde na svou první přednášku. Sen o slavném herci se v jeho mysli téměř rozplynul, jen u srdce to někdy zabolí. Je smířen s tím, že bude lékařem a odhodlán, udělat proto maximum. Být doktorem přece taky není špatné a on má lidi a trpící rád a soucítí s nimi. Přednáška byla strašná. Anatomie. Vůbec ničemu nerozuměl. Samá spousta cizích slov. A ta kvanta skript. Pomalu se mu nevešly do batohu. Jak tohle zvládnu. Padla na něj úzkost. Ke všemu se mu spolužáci jevili jako samí Einsteinové a on si připadl jako úplný blbec. Nebylo mu vůbec dobře, ale byl zvyklý bojovat a nic nevzdávat. S tímto přesvědčením se odebral domů připraven strávit následujících šest let sebe odříkáním a dřinou. Začal pro něj tvrdý boj. Slovíčko z anatomie, sulcus tendinis musculi flexoris halucis longi, se učil tři hodiny. Poctivě chodil do školy, na přednášky, semináře, učil se dlouho do noci, přesto nijak neexceloval. Zatímco jeho spolužáci trávívali čas místo na přednáškách v hospodě a na semináře zavítali jen občas, on makal. Začalo se mu říkat Hujer. "Kam jsem se to dostal, vždyť to nemůžu zvládnout", říkal si občas pro sebe, když bylo po půlnoci a on ještě seděl nad knihami. V těchto okamžicích se mu jako krásná, ale nenaplněná vzpomínka, objevovala budova ležící naproti jeho mučírny, tak si pro sebe nazval lékařskou fakultu, budova Jamu. Bývával z toho strašně smutný. Kdyby mu to alespoň šlo, kdyby jeho dřina byla zhodnocena výsledky, ale ono ne. Patřil spíš k horším studentům a ti, kteří chodili s holkama po diskotékách a po hospodách, mnohdy vynikali. Nerozuměl tomu. Jak rád by taky měl nějakou dívku, jak rád by miloval a byl milován, jak rád by si občas zašel na pivko. Byl ve svém věku ještě panic, ale tušil, že to musí být úžasný pocit, splynout v obětí  té, pro niž by byl ochoten, přenášet hory a plnit její přání, usínat a probouzet  se  v jejím náručí.  Záviděl. Ano skutečně záviděl. Tuto vlastnost předtím neznal. Silou vůle musel zaplašit tyto myšlenky a dřít a dřít a dřít. Dny se pomalu táhly strašným stereotypním taktem a zkouškové období se blížilo. Některé dny byl tak vyčerpán, že na přednáškách usínal. Přestával to zvládat. Jeden kamarád mu poradil, aby navštívil psychiatra. Dlouho se tomuto kroku bránil, ale nakonec přece jen šel. Doktorka byla sice příjemná, ale nic moc se nedozvěděl. V podstatě na něj ani neměla čas. Dostal prášky na zklidnění a má prý zanechat školy a vybrat si nějakou jednodušší. Jenže co by tomu řekli rodiče. Po prášcích se mu chtělo ještě více spát, tak je vyhodil a k psychiatričce už víckrát nešel. Chodil dál na přednášky, na cvika a jedinou radostí pro něj občas bylo, když do školy sem tam přišla Jenitha. Byla to dívka jeho snů. Připadala mu jako křišťálová panenka z undergroundu. Byla křehoulinká, myslel si, že kdyby ji silněji zmáčkl, tak se mu rozplyne, krásné zrzavé dredy a ty oči, tak nádhernou modř nedokázal k ničemu přirovnat. Zároveň však byla dívkou, která si svůj studentský život náramně užívala. Pokuřovala startky, chodila na pivko, na koncerty a zpívala v rockové kapele. Co by taková, většinou studentů obdivovaná, dívka, dělala s Hujerem. Byla však pro něj tou představou, při níž si to sám doma tajně dělával pod peřinou, aby rodiče nic neslyšeli. Ale zázraky se dějí. Patnáctého listopadu, to datum už neměl nikdy zapomenout, partie studentů po přednášce jako obvykle odcházela K Čápovi, zapomenout na to co se právě naučili a trochu, možná i trochu víc, se poveselit. Petr, také jako obvykle, odcházel domů učit se.

             Když se rozcházeli, najednou k němu přišla Jenitha a říká těch několik pár slov."Nechceš jít s námi na pivo Hujere?" Oslovení se mu vůbec nelíbilo, zvláště od ní, ale zbytek mu rozbušil srdce."Když já nevím." Tak pojď a nedělej brikule. Pobavíme se a třeba bude i víc." a dráždivě zamrkala očima. To už bylo nad Petrovi  síly. "Tak jo a zvu vás." Dostával poměrně slušné kapesné, které při jeho stylu života neměl za co utratit. Hospoda U Čápa, byl hnusnej pajz, v němž by si normálně nedal ani limonádu. Ale byla tu Jenitha, která se na něj mile usmívala a posílala mu pusinky. Dal si pár piv, pak poručil pro všechny Ferneta a bylo mu nádherně. Alkohol postupně rozpouštěl všechen ten stres, ty úzkosti, které se v něm během studia v mučírně nasbíraly. A Jenitha seděla vedle něj, po pár pivech začala zpívat, občas ho pohladila po ruce, všichni se dobře bavili. Závěr si už moc nepamatuje, protože Ferneta poručil, ještě několikrát. Matně si vzpomínal, že se rozhodlo pokračovat na kolejích a že ho Jenitha pozvala taky, má prý volnou postel. Byl v rauši a Jenitha, ta krásná Jenitha, ho pozvala spát u ní na pokoji. Koupili ještě pár lahví, prolezli oknem v přízemí a pokračovalo se na kolejích v kuřárně. Pak už měl Petr okno. Nebyl zvyklý pít. Jen mlhavě vnímal, že ho Jenitha vzala za ruku a odvedla jej k sobě. Pak se snad svlékali a dál si už nepamatoval nic. Až ráno. Probudil se nahý vedle Jenithy, která byla také nahá, s příšernou bolestí hlavy a hroznou žízní. Pomalounku se soukal z postele, aby Jenithu neprobudil, a šel se napít k vodovodu vody. Když se vrátil Jenitha byla vzhůru."Seš pěknej sráč. Vybrala jsem si tě, abych si užila a ani jsem se neudělala. Sbal si svý krámy a vypadni, Hujere, je mi z tebe zle. Já kráva pitomá". Petr zůstal jak opařený. Nepamatoval si, jestli se spolu milovali, ale ta slova od jeho křehké Jenithy. Rychle se oblékl a vypadl, jak říkala, i když se mu chtělo říct,"Ty děvko jedna." Tímto okamžikem se Jenitha stala pro něj zlým snem. Šel domů dospat probdělou noc, poprvé zameškal přednášku, ale opět se vrátil ke svému, škola učení, škola učení. Na svůj první sexuální kontakt se snažil zapomenout. A bylo tu zkouškové období. Na první termín z anatomie Petr vyletěl. Z biofyziky měl za tři, z biologie taky za tři. Pak už druhý termín z anatomie opět nevyhověl,histolgie také nevyhověl. Dřel jako kůň, jedl ibalginy proti bolesti hlavy a pil kafé, aby se udržel při vědomí, téměř nejedl. Měl před sebou poslední možný termín z anatomie. Ta děvka Jenitha to udělala na poprvé a na výbornou. Když stál přede dveřmi Prof. Malinovského, examinátora z anatomie, mezi studenty řečeno anči, tak byl rozklepaný a zdálo se mu, že neumí vůbec nic. Vyletěl. Zůstávala jediná šance, požádat děkana o výjimku a dostat ještě jeden termín. Samozřejmě že to udělal, neměl jinou šanci, jinak by ho doma vystěhovali a bydlet pod mostem se mu zrovna nechtělo. Každý den chodil nervózně do schránky a čekal na dopis, který měl jaksi rozhodnout o všem. I rodiče se zdáli smířeni s tím, že možná jejich syn nebude panem doktorem.

             V pátek zazvonila pošťačka, ať prý jde dolů s občankou pro dopis. Bylo to tady, rok dřiny, odříkání, nešťastný sex, to vše se skrývalo v této úzké obálce. Chvějícími prsty ji roztrhl a zhrozil se"NEPOVOLUJI". Nevěřícně koukal na zbytek textu a najednou přišla vlna uklidnění. Jakoby rána z milosti. Je konec mučírně, je konec řeholi, úzkostem, psychiatrům, probdělým nocím, vše skončilo. Teď už budu mít sílu prosadit si u rodičů přijímačky na JAMU, na herectví. Teď se nedám zastavit. Byl mrazivý zimní den, ale Petrovi to nevadilo. Stál před budovou, kde si dokola četl nápis JAMU.


3 názory

DT
07. 03. 2013
Dát tip

Jestli chceš psát psychologický díla, musíš nejdřív psychologicky psát. Tohle je normální "příběh". Nečetlo se mi to nejlíp. Možná tím, jak je text uspořádanej. Možná ten konec s emi to trochu líbil.

Přeju hezkej zbytek zataženýho dne.


Skarabea
07. 03. 2013
Dát tip

je to len také obyčajné tuctové rozprávanie, bez šťavy...peter je takýto a takýto, má rád toto a hento....ideš na čitateľ príliš explicitne...postavy, hlavne peter, pôsobia nereálne až smiešne...od psychologickej poviedky to má strašne strašne ďaleko


Alexka
07. 03. 2013
Dát tip

Povídka se mi líbila. Pocity člověka, který je nucen plnit sny rodičů a dělat co vnitřně cítí, že není pro něj, jsi popsal pěkně. Čekala jsem kam až to zajde, ale myslím, že takový konec je vlastně nejlepší. :)


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru