I andělé někdy pláčou

I andělé někdy pláčou

Soudní budova:

Rodina Novotných, tentokrát už naposled byla v plné sestavě a spolu. Vyšli totiž ze soudní budovy, kde byl svazek Oty a Mileny rozveden. Jejich synové jen smutně přihlíželi."Taks to projela na celé čáře, co pusinko"jízlivě se vysmívá Ota teď už své bývalé ženě."Kdybys to Oto neměl podplacený, tak by to tak nedopadlo."Dokaž to,"vysmívá se Ota."Nemáš nárok na dům, na auto, na kluky prostě na nic. Kluky sice vídat můžeš, ale nedoporučuji ti to. Já si teď v klidu budu užívat s božskou Danou."Seš obyčejnej  hajzl."oponuje už vzteklá Milena. "Přeji ti krásnou dobrou noc na lavečce s bezdomovcema. Třeba si to s některým rozdáš, bude určitě rád."vypadne z Oty už na odchodu."Kluci jdeme". Milena zůstává stát, teď už sama před budovou soudu, naposled pozvedne ruku, aby zamávala svým chlapečkům, kteří se také otočí a zamávají ji. Chtělo by se jí brečet, ale nedostává se jí slz. Vyplakat všechen ten bol tu nespravedlnost. Deset let byla vzornou manželkou, vychovala dva kluky, starala se o Oty, který byl majitelem velké firmy a on si teď našel nějakou mladou modelku a ji nechal doslova na ulici. Stále se smutně dívala za svými dětmi a pak už jen stála a nevěděla, co dál. Když najednou k ní přistoupil anděl, chvíli se s ní díval za odcházejícími a pak ji vzal  jemně za ruku a odvedl ji pryč.

Lavička:

Milena si sedá na lavičku. Neví kam by šla. Po cestě si koupila láhev vodky. Je sice téměř abstinentka, jen výjimečně si dá deci vína. Dnes se ale rozhodla opít. Otevírá láhev(detail), a napije se. Vůbec jí to nechutná, ale dává si další lok. Z povzdálí ji smutně pozoruje anděl. Silně podnapilá Milena si lehá na lavičku, pod hlavu si dává svou kabelku a usíná. Myslí si, že se všechno změní a toto je její jediná noc na ulici. Přichází její anděl, sedá si k její hlavě a stráží ji celou noc.

O tři roky později.

Milena se probouzí a sedá si na lavičku. Stala se z ní bezdomovkyně a lavička jejím domovem. Třese se, protože má absťák. Pod lavičkou má zbytek krabicového vína, tak je hltavě vypije. Moc se jí chce kouřit, tak jde hledat vajgly. Objevuje se anděl a na lavičku ji dává krabičku cigaret. Milena se vrací a když vidí krabičku cigaret, tak odhazuje vajgly, které nasbírala. Ani se moc nediví, kde se tu najednou vzala, jen ji roztřeseně roztrhává a zapaluje si. Lačně vtahuje kouř. Vydává se do města. Má hrozný hlad. Už téměř dva dny nic nejedla.

KFC:

Milena se závistivě dívá přes sklo do KfC, kde si nacpávají už tak dost velké břicha tlouštíci. Smutně odchází.

Ulice:

Nezbývá jí nic jiného než žebrat. Má totiž poslední pětikorunu. Vytahuje z tašky, s logem Lidl, papírový karton, kleká si na něj a před sebe dává mističku na peníze. Je hluboce skloněna,aby jí nebylo vidět do obličeje, protože si doposud nezvykla na žebrotu. Někdo jí vhodil do mističky dvoj korunu. Z dálky ji pozoruje její anděl. Přichází k ní a dává ji do misky stovku. Milena si všimla daru i bílých kalhot, ale když se dívá směrem, kterým dárce odešel, tak nikoho nevidí. Je ale šťastná. Tolik peněz už dlouho neměla. Sbírá si své věci a odchází.

Albert:

Hřeje ji v kapse stokoruna, tak se rozhodne jít nakoupit do marketu. Ostraha se na ni sice podezřívavě dívá, ale nechá ji projít. Kupuje si bagetu a zastavuje se před regálem s krabicovými víny. Z dálky ji smutně pozoruje její anděl. Nakonec se rozhodne pro nejlevnější a odchází k pokladně. S jakousi trochou pýchy vytahuje stovku a platí.

Kostel:

Venku ji v podpaždí bere anděl a odvádí ji ke kostelu. Zastavují se před vchodem a anděl mizí. Milena si zkoumavě prohlíží kostel a jakoby ji něco nutilo vstoupit, vchází. Je zaskočena mohutností a krásou chrámu. Pomalu prochází chrámem až se zastaví u první lavice, kde si sedá. Přemýšlí o Bohu nebo o tom málu, co o něm slyšela. Samovolně si kleká a zkouší se modlit. Objevuje se její anděl a dává před ni křížek na krk. Milena po chvíli zvedá hlavu a bere do rukou křížek. Dívá se kolem, ale není zde nikdo, komu by patřil. Tak si jej nasazuje sama na krk a odchází.

Děti:

Mírně ovíněna, ale ne natolik, aby nevěděla, co dělá, jede ke svému domovu nebo vlastně tam, kde před pár roky byla šťastná a kde byla doma. Chce vidět své chlapečky, tak překonává i strach z výhrůžek jejího bývalého manžela, aby se k jeho domu a dětem už nikdy nepřibližovala. Stojí  za křovím a společně s andělem pozorují chodník, kudy by měli její kluci jít ze školy. Po půl hodince čekání skutečně Michal s Honzíkem jdou. Chtěla by vystoupit a obejmout je, ale stydí se za sebe jak vypadá a má strach ze svého bývalého.

 Odchází a je už pevně rozhodnuta. Nemá proč žít, tak to skončí jednou provždy. V lékárně si kupuje balení diazepamu a odchází ke své lavečce. Vyloupává si do dlaně celé balení, bere krabici s vínem na zapití a pozvedá ruku s prášky k ústům. Její anděl se jí snaží ruku zadržet, ale jeho moc je omezená. Milena polyká léky a dopijí zbytek vína. Pomalu se propadá do spánku, ze kterého se už ale nejde nikdy probudit. Není tu nikdo, jen anděl, kterému kanou slzy. Je 17.května 2010, den třicátých pátých Mileniných narozenin. Anděl zavírá Mileninu dlaň, ve které drží křížek a smutný odchází. Ještě teď mu tečou slzy.