Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+5 neviditelných
DVOUDENNÍ HRA S NĚKOLIKEROU DVOUZNAČNOU PODOBNOSTÍ
datum / id07.05.2013 / 428128Vytisknout |
autorwittgenstein
kategorieFejetony
zobrazeno1043x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
DVOUDENNÍ HRA S NĚKOLIKEROU DVOUZNAČNOU PODOBNOSTÍ

 

(Pouze pro ty, kdo umějí číst.)

 

Včera, v neděli první májovou, mě popadl, a ještě i v pondělí mou vůli svírá, možná rozvíjející nápad na téma dalšího foršpanu k té nedakonické výstavě.

 

Vlastně návrat k mé vlastní autorské nedostatečnosti zpřed pár dnů, kdy jsem přes roky zaprášená a kdejakým sajrajtem polepená okna nahlížel kamerou i nikonem dovnitř interiéru nedakonické nádražní čekárny, zamčené před světem obdobně dlouhé roky.

Kamera je poctivá, říkávám, fotografie však zrak nenahradí, očima jsem zvenku uvnitř i tentokrát viděl víc, ba zřetelněji, nežli to cosi, jež jsem posléze ve výsledku nafotil i nakameroval, píšu, poněvadž slovo nafilmovat v této souvislosti výsledku není možné použít.

 

Mysl, jak by i tu podotknul Wittgenstein, nám totiž pomáhá líp viděti.

Připravená mysl, použiji tentokrát tohoto úsloví, aby můj příští popis základních parametrů mé nouze zřetelněji vynikl.

 

Jakési výsledky jsem tedy v Nedakonicích při minulé návštěvě získal, ale víceméně se jednalo pouze o samé odlesky zrcadlící a prokládající do záběrů interiéru místnosti čekárny zcela přirozeně související venkovní exteriéry nádraží.

Kteroužto bilanci by jiný oslavoval i jako simulakra.

Dokonce i co by iluzi wittgensteinovskou: zleva viděno tohle, a zprava cosi jiné, přičemž ve středu jejich spojení není možné rozlišit, kdy jedno v druhé přechází.

Jenomže jako smysl i význam je Wittgensteinem míněný jeho termín celek zření cosi jiného.

 

Do významu jednotící shlížený dojem, jenž posléze přechází v pojem.

 

V upřímném mém vlastním posouzení: získal jsem tak leda kýč napodobující onu již obecenstvo těšící i ukájející vlezlost kterýchsi citátů vizuální surrealistické tradice.

 

Co se tedy týče výsledné líbivosti jakožto divácky vstřícně akceptované pohlednosti těchto mých výsledných vizuálních náhod, jejda, aspoň v téhle jednotlivosti bych si tedy stýskat nemusel – na straně druhé však k vykřikování kteréhosi radostného wittgensteinovského zvuku jako třeba holádrija, popřípadě holahou, však nemám žádné hole mentálně opodstatněné důvody.

 

Napoprvé získané tedy v jisté míře použitelné bylo, jako jednotlivé fotografie i posléze z videokamery přistříhlé do času minutového foršpanu, ovšem prostředí čekárenské místnosti samé, ono cosi jako inspirativnost prostoru nitra, jsem nijak dokumentárně, a vůbec už ne návodně nebo dokonce magicky, obrazově, obrazivě či obrazně popsat nedokázal.

Takže mě čeká nejdříve úkol logistický, v blízkých časech po řídce obklopujících mě známých jedincích kus po kuse, kousek po kousku, pochtívat, vyprosit si, vydyndat a vyloudit: instrumentář jako jsou intenzitou co nejsvítivější baterky nebo třeba laserová ukazovátka. Tedy mobilní světelné zdroje nežádající si na místě připojení do elektrické sítě, kterými – a to už je úkol ještě obtížnější, neboť personalistický – by mi kdosi dovnitř čekárny jedním oknem z perónu svítil, předměty inventáře uvnitř i prostředí je obestupující zvýrazňoval, zviditelňoval, modeloval, či dokonce přímo odtajňoval.

 

Zatímco já bych přes vedlejší okno zvenku tuto situaci dějící se uvnitř natáčel.

 

Nedakonická nádražní čekárna má totiž pro takovýto úkol z perónu velmi příhodně přístupná okna dvě, dokonce dostatečně široce od sebe vzdálená kvůli předcházení incidentům oslepování kamery protisvětly.

 

Pokud kdo chápe slovo teatralita – tak ho lze vyjádřit i takto, jako dějící se sjednoceně shlíženou simultaneitu dvou prostorem oddělených činností.

 

Jenomže, ve zdejších poměrech zdevastovaného mentálního prostředí, v němž našinci mají ke všemu jen pouze odmítající a nebo jen pouze nezávazně esemeskově rekreativní přístup, je, či stává se, ono cosi z předchozího popisu tak jednoduchého zásadním problémem.

Najít kohosi takového: nějakého osvětlovače, či dokonce svítila, s jeho vlastní mému úkolu oddanou invencí i předvídajícím zájmem. Dobrovolníka se schopností dobrovolně se soustředit. Světly zaujatě slídit, co nejviditelněji, nejvstřícněji i nejohleduplněji vůči kameře.

Kohosi nadaného onou trpělivostí po celou dlouhou lhůtu několika hodin celodenního vyčkávání na tu nejpříznivější světelnost potřebnou k dokumentačnímu záměru.

Pomyslím-li pouze na takovouto malichernost, aby se dotyčné nezpracovatelně nelesklo, a pokud, tak tedy alespoň jinak, nebo k věcnosti příhodněji...

 

Nenasírat a ukázněně vydržet na nedakonickém místě případně i celou noc, a svítit do vnitřní tmy jako v detektivce, namísto případné mrtvoly však tvarovaným světlem odhalovat předměty vevnitř i prostor okolo nich. Jakož třeba i malovat barevně světelnými čarami do vzdáleného temna uvnitř čekárny menetekel čárové siluety wittgensteinovského obrázku Duckrabbita.

 

V samých Nedakonicích nikdo takový vhodný k takovéto pomoci nebude, nejméně proto, že tamní neumějí číst, a tento můj dnešní zpravodaj k nim tedy nikdy jako jejich zájem nedolehne. Obdobně kohosi takového nemohu předpokládat živého ani v nejbližším okresním městě, jímž v případě vesnice Nedakonice je slovácká metropole Uherské Hradiště.

Abych si kohosi na dotyčné místo k aktivní pomoci odkudkoli přivezl, tak takového rovněž neznám.

Ke všemu zlému: například v nedaleké moravské kulturně společenské nekropoli s názvem Brünn jsou v poslední době její obyvatelé blbnuti i otročeni klausovským slovem neprostor do stavu mi zcela nepotřebných pro cíl jakékoli prostorové kooperace.

 

Takže mi zbývá možnost jediná, a připadá mi, že se o ni pokusím: do měsíce k takovému úkolu (kdy jsou noci nejkratší a nejteplejší) kohosi umluvit a na nedakonickém místě jej průběžně po celý den vychovávat: nejlépe snad ajzboňáckého důchodce, ať mi v případě nezdaru záměru kvůli jeho nespolupracující uslintané tuposti aspoň není líto částky mnou nadarmo vynaložené za jeho případné, a jiným jevící se jakže pominutelně nízké, režijní zpáteční jízdné.

 

Nakouknout nedakonickým zvenku do čekárenského uvnitř, prostoupit přijímanými obrazy tuhle významově dělící mez, mi tedy v současných zde poměrech prozatím připadá naprosto nemožné…

 

Nezbývá mi, nežli závidět všem zdejším zlodějům a kradákům, kteří mívají k obdobným nočním svícením k zaujaté pomoci pro společný cíl naprosto spolehlivě oddané parťáky.

 

Včera bylo pondělí, dnes už je úterý, rovněž však první, dokonce předvítězně, májové – snad proto už půldruhé hodiny bezděčně pěju prostorem písně bojové:

 

Dojedéééém zajistéééé,

my čtyři tankistéééé.

Náááš tank,

i náááš pes.

 

Do domu wrucimy,

kota nakarmimy.

Náááš tank,

i náááš pes.

 

Ááááá to ještě dnes!!!

 

http://www.kultura21.cz/vytvarne-umeni/6547-duckrabbit

 

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)



K tomuto dílu není zatím žádný komentář.


Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.