Tento příběh je podle skutečné události. Jména osob i zvířat nebyla pozměněna.

Nebylo to nutné, slepicím jména nedáváme.

Je státní svátek a krásný den se chystá vylákat místní obyvatele do přírody, do hospody, do cukrárny.

Nebo jen tak s pejskem do lesa.

Mezi místní oblíbenou hospůdkou a cukrárnou mají naše čtyři slepičky malý, oplocený výběh  až k chodníku.

 Odtud je pak krmí děti pod dohledem babiček a jiných rodinných příslušníků.

 Stalo se však, že nad ránem tohoto krásného dne se  našel člověk zlý a nepřející.

 Vzal štípací kleště a zničil slepičkám jejich bezpečí. Udělal do plotu velkou díru.

Slepice jsou od přírody zvědavé a vyšly si na špacír.

,,Barnabáši, ke mně!!!" slyším výkřiky za plotem a vykukuji, co se děje.

A co to  vidím a slyším?  Malý psík žene před sebou ječící slípku.  A naši!

Jak je to možné?

Vyběhnu ven a dostávám se do obrazu. Tři z našich slepiček se poklidně pásly pod keříky.

 Tady je však vyrušil zvědavý psík.

Čtvrtá, nejchytřejší, prostě nikam nešla.

A už jednu hnal podél plotu k silnici a do sídliště.

,,Honem sem pojď, Hančí," volám na sousedku.,,Budeš mi nadhánět."

Obklíčit ve dvou křoví je dost obtížné.

,,Co to tam vyvádíte?" Naštěstí se objevuje dcera, vyzbrojená koštětem.

Akce je úspěšná a obě uprchlice jsou celkem pokojně nasměrovány k rozstříhanému plotu.

 Vstupují zpět do svého výběhu, jako by to byla naprostá samozřejmost.

,,Já bych vraždil," nadává strýc Václav a zručně drátuje plot.

Pokud ovšem dobře počítáte, jedna slepička stále chybí.

Kde je jí asi konec? Prohledávání okolí nepřineslo pozitivní výsledek.

Když tu asi po třech hodinách:

,,Paní Brambůrková, honem pojďte! Vaši slepičku žene pes do cukrárny!!!" Volání se ozývá z několika hrdel.

Nelením a běžim. Všude je plno hostů místní hospůdky i cukrárny, spousta dětí i psů.

Opatrně se blížím k vyděšenému tvorovi.

,,Neboj se, malá, zase bude dobře," konejšivě promlouvám a slepička si přičapne.

Beru ji šetrně s křídly přisknutými k tělíčku a cítím, jak jí buší srdce.

Jsem hrdinka svátečního dne.

Procházím mezi davy, ženy si utírají slzy dojetí, dětí výskají a muži pochvalně mručí.

Možná by se hodily transparenty a šustění mávátek.

Odnáším statečnou slepičku do bezpečí.

Trefila sama zpět a věděla, kde je její domov.

Ne každý to ví tak jistě jako ona.

 A pak, že je slepice pitomá.