Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Zrádná Matematika

21. 05. 2013
1
4
1119

Tuto povídku jsem napsala v roce 2010. Jsem si vědoma jejích nedostatků, hlavně co se slovní zásoby týče, ale nápad se mi natolik líbí, že i tak ji sem vkládám a budu ráda za vaše komentáře.

Byly mi čtyři roky, když mě rodiče začali učit počítat. Otec měl na klíně jakousi psychologickou knihu o učení předškoláků a dirigoval matku, klečící před mojí nechápavou maličkostí, co má se mnou dělat. Doteď nevím, který inteligent tu knihu napsal, ale kdyby se mi dostal do rukou, asi mu tu knihu s veškerou láskou, kterou jsem k němu nastřádal, omlátím o hlavu. Udělal jsem totiž tu nejhorší chybu ve svém životě – naučil jsem se počítat, abych udělal rodičům radost. Od toho osudného dne, kdy jsem jim svůj um předvedl, jsem neměl při žádné činnosti klid. Jsou to tak otřesné zážitky, že ač jsem byl malý kluk, doteď je mám živě v paměti. Moje mučení začínalo hned ráno. Otec odcházel brzy do práce, ale máma zůstávala se mnou doma:

„Šel jsi spát hned po večerníčku a teď je šest ráno, zlatíčko, jak dlouho spíš?“
Pokračovalo to v koupelně:

„Miláčku, přečisti si přesně dvacetkrát zoubky na každé straně, budu tě kontrolovat.“
A u snídaně:

„Ještě aspoň tři a čtyři a dvě lžičky, to je?…“
Zapojovala mě do zašívání:

„Davídku, spočítej mi, kolik tatínkovi chybí knoflíků na košilích a kolik mi pak zbude v plechovce.“
I do vaření:

„Přepočítej prosím vajíčka v lednici.“
Pamatuji si, že tato má nepotřebná výpomoc u vaření mě vždy děsila nejvíc. Často jsem přemýšlel, jestli mě matka nechá přepočítat i čočku, mák nebo drobky ve strouhance.
Když viděla, jak si hraji s autíčky, dělala, že se jí vysypaly všechny drobné, které pro tu příležitost střádala a volala mě: „Zlato, pojď mi prosím přepočítat ty drobné, jestli se nějaký nezakutálel.“
Když přišel otec z práce a my se najedli, nastala doba pohádek, kterou jsem do svých čtyř let miloval. Potom už ne z jednoho prostého důvodu – byl jsem nucen celou dobu počítat, kolik se tam objevilo lidí, zvířat, domů... Nikdy jsem si nebyl jist, na co zrovna se mě matka zeptá a co mám tedy počítat, a tak jsem měl vždy zavařenou hlavu a slzy na krajíčku z toho, že nebudu vědět správnou cifru.
S „Dobrou noc, děťátko“ mě ukládala a vždy dodala: „A kdybys nemohl usnout, počítej ovečky.“

A přes to všechno to byl nejvíc bezstarostný rok mého dětství, protože pak nastalo dělení, násobení, trojčlenka, poměry, základy geometrie a mé znalosti byly neustále prověřovány. Po základní škole mě rodiče přihlásili na gymnázium se zaměřením na matematiku. Ani jsem se nebránil, bylo by to stejně zbytečné. Zatímco jsem nastupoval do prvního ročníku, matka mě připravovala na přijímací zkoušky na vysokou. Mohla jít dávno zase učit, ale raději se starala o mě, o mé vzdělání. Kdo by mi chystal sto příkladů denně, kdyby pracovala?
 

Nastala opět zima. Jako vždy – jaro, léto, podzim, zima, ani nevím, jak jsem se k tomu dostal, ale najednou mi bylo osmnáct let a já dovršil plnoletost. Moje sedmdesátá druhá zima. V hlavě mi naskakují čísla: 215 (měsíců), 939 (týdnů), 6574 (dnů), 157742 (hodin), 9464541 (minut) a 567872489 (vteřin) jsem na tomhle světě. Kromě čtyř let většina strávená počítáním. Nejsnadnější je výpočet množství mých kamarádů, nula. Počet polibků od matky od mých čtyř let: 10234. Každý den dvakrát. Víc nikdy. Ať byl jakýkoli den, vždy do něj vměstnala jen dvě pusy. Primitivní věc, malá rozcvička pro mozek utýraný hrůzostrašnějšími výpočty. Rovnicemi. Funkcemi. Grafy. Derivacemi a integrály. Myslím, že by málokdo rozuměl, kdybych zde dal přesné popisy. Možná by spíš pomohly ty tři hustě popsané Á čtyřky z obou stran, které musím popsat, než se dopracuji ke správnému řešení.
Vlastní narozeniny – a matka se jako vždy chlubí mými matematickými znalostmi. Jako sám sobě, každému vypočtu délku jeho života. Potom výši cifry na jejich účtu, kdyby ode dneška do svých šedesáti let neutratili ani korunu, beze změny jejich ročního příjmu. Na přání se změnami i s chvilkami nezaměstnanosti. Dělají si ze mě cvičenou opičku. Obdivují mě a za zády si říkají, že to není normální. Rok co rok. Už to nemůžu vydržet, unikám před nimi na zahradu.

Po chvíli se přistihnu, že počítám vločky, co dopadají na zem. Chvíli… bylo jich 156987.
Pár hodin? Ale kdo by mě hledal. Kdyby to byly dvě a půl hodiny, bylo by to minut…

„Už DOST!“ naberu studený sníh do dlaně a hodím jím o strom. Nepomohlo to, musím to dopočítat. Během pár vteřin dojdu k výsledku a zklamaný sám sebou, že jsem to nedokázal zastavit, padnu na kolena do sněhu a začnu plakat. Jedna, druhá, třetí, celkem dvacet slz, než si uvědomím, že je počítám.

„Dost,“ snažím se potlačit mumlání v hlavě, ale nedokážu je nepočítat, nedokážu to!

„Proč dost?“ Udiveně se podívám před sebe a vidím tam sedět nádhernou holku. Zkoušel jsem se seznámit s mnoha, ale na tuhle žádná nemá. Krásné dlouhé černé vlasy až po pás, zelené chytré oči, lstivý úsměv, štíhlá postava. Natočí hlavu na bok a čeká na odpověď. Stejně, jako s neustálým přepočítáváním všeho kolem sebe, mě něco nutí jí odpovědět.

„Už je toho moc.“

„Čeho je moc?“ řekne udiveně a posadí se přede mě na zem. Nevypadá, že by jí chlad sněhu vadil. Upřeně mě pozoruje a čeká na odpověď. Je to první člověk po dlouhé době, který mě skutečně poslouchá.

„Počítání. Každý se pořád na něco ptá a já musím chrlit výsledky jako kalkulačka. Vlastně, jsem fakt taková živá kalkulačka. Na nožičkách.“

„Ale počítání je přece krásné, ne? A důležité,“ zamrká. Je jako panenka.

„Ne, ani krásné, ani důležité. Pro mě ne.“

„Ne…? Ne…nepřipadám ti snad krásná?

„Ty?“ zamrkám pro změnu já. Až teď si vlastně uvědomím, že mluvím s ženou. A nádhernou.

„Ty jsi krásná,“ nesměle se na ni usměji.

„Tak vidíš,“ tváří se spokojeně.

„Ty krásná jsi, ale to nic nemění na tom, že nesnáším počítání.“

„Ah! Přímo nesnášíš? Pokud jsem krásná já, pak musí být krásné i počítání.“

„Proč?“ snažím se mluvit mile, abych ji od sebe hned neodehnal. I když to je mi podobné.

„Protože,“ nahne se těsně k mému uchu, cítím její teplý dech, což mě značně vyvádí z rovnováhy, „já jsem Matematika.“

„Cože jsi?“ zdá se mi, že jsem se přeslechl.

„Matematika,“ opakuje pyšně.
Po chvilce mi to dojde. Ta holka se mnou flirtuje. Nějaký druh hry. Podivný, ale nemám žádné zkušenosti, jak mám vědět, co dělat. Jak reagovat.

„Aha,“ řeknu jen.

„Ty mi nevěříš, že?“ podívá se smutně.

„Ale samozřejmě, že věřím.“

„NE, vidím, že nevěříš. Hm…hm…podívej,“ postaví se a luskne prsty. Přesně v tom okamžiku se mi v hlavě rozběhnou čísla. Velká čísla a pár neznámých. Něco mě nutí násobit, dělit, v hlavě se mi míhají rovnice, funkce, logaritmy, polynomy, Pythagorova věta, vše se vším, je to tak zamotané a já musím počítat, nejde to jinak. Znovu luskne prsty a vše přestane.

„Máš vždy tak nepřítomný výraz.“

„Jak to myslíš, vždy?“ Dostávám strach.

„Vždy, když na mě myslíš. Díváš se do prázdna a věnuješ se jen mně. Jsi ke mně už odmalička velice všímavý, já si toho cením.“

„Nevím, kdo jsi, ale nemůžeš být tím, kým tvrdíš, že jsi.“
Luskne prsty a mně se v hlavě začnou míhat opět vzorce.
„Ach…“ stopne to, „taky to cítíš? Něco uvnitř? Mám takový hřejivý pocit vždy, když na mě myslíš.“

„…jak jsi se sem dostala? Jak to, že existuješ?“

„Jak jsem se sem dostala? Jsem s tebou už odmalička. Ty jsi mě potřeboval a já s tebou byla. Pomáhám ti. Když potřebuješ něco spočítat, pomůžu ti. Co bych neudělala pro svoji lásku a co ty bys neudělal pro mě.“

„Takže…vše vypočítám díky tobě?“

„Ano.“

„Ale já nesnáším matematiku, zničila mi život,“ odvážím se a můj mozek zachvátí další nával čísel, nejspíš se rozzlobila, bolí to. Jako by mi ta čísílka narážela zevnitř do hlavy.

„Nesnášíš? Vždyť jsem pro tebe udělala vše. VŠE! Když jsem tě našla, byl jsi malý chlapec a neuměl jsi ani napočítat do pěti a já tě to vše naučila!“

„A taky, že jsem ještě neměl umět napočítat ani do pěti! A učila mě moje matka…“

„Tvoje matka…kde jsi na tom byl. To já ji vedu, to díky mně si vyrůstal pod tak dobrým dohledem.“

„Ne, to ona mě vše učí a nutí počítat, je bývalá učitelka matematiky.“

„Kdeže, jako malého jsem tě našla, úplně bezmocného. Rodiče se do tebe snažili nacpat něco z knížky pro předškoláky, proboha. Ujala jsem se tě. Beze mě by jsi teď tápal v logaritmech, ty máš na víc. Tvoje matka byla dobrý nástroj pro přípravu slovních úloh a úkolů a pro nauku v praxi, to bych ti těžko dala já.“

„Ty…ty ovládáš moji matku?“ vstanu a pomalu jdu k ní, nemůžu uvěřit vlastním uším.

„Ne, už ne, ty už nepotřebuješ pobízet. Dokážeš cvičit sám. Dnes je ti osmnáct, konečně jsem našla odvahu se ti ukázat.“

„Ale takhle přece nevypadáš.“

„Ne…ale takhle si ty představuješ dívku svých snů. A já jsem tvůj sen.“

„Můj sen?“

„No samozřejmě, jsme si souzeni, já tě miluji. Je jasné, že ty mě taky. Beze mě bys nebyl nic, já ti darovala téměř život.“

„Já tě nenávidím!“

„C…cože? Vždyť jsem ti věnovala čtrnáct let! To pro tebe nic neznamená?“

„Zkazila si mi mých čtrnáct let, teď mě nech být!“

„Ale, ale, to nejde, abych tě jen tak nechala být. Nejdřív ti dopomůžu k takovým schopnostem a teď bys mě poslal pryč?“

„Cože? Schopnosti?? Muset si vše v hlavě přepočítávat jako magor? Představ si to, měl jsem rande už se čtyřma holkama. S první jsem šel do kina, ale místo toho, abych se o něco pokusil, seděl jsem celou dobu strnule jako paralyzovaný a v duchu počítal všechny lidi a zvířata, co se na plátně mihli. Jakmile začaly titulky, vychrlil jsem na ni všechna ta čísla. Dívala se na mě jak na blázna a odešla. Doteď se mi vyhýbá. Druhá mě pozvala do parku, že hlídá brášku a sama by se nudila. Šli jsme, ale zase, co jsem dělal? Hned při vyskládání všech hraček jejího brášky jsem je musel přepočítat a každou minutu je kontrolovat. Mlčel jsem, ani se na ni nepodíval, samozřejmě mi už nikdy nenapsala. S třetí holkou to bylo skvělý, dokud nezačalo pršet. Počet kapek dopadajících do kaluže před cukrárnou mě tak upoutal, že stihla zaplatit, odejít a nakonec mě vyhazovali kvůli zavíračce. A ta poslední…to byl největší vrchol, od té doby jsem se bál si s někým vyjít. Byla to holka mnohem menší než já, takže jsem jí v pohodě viděl na vlasy. A hádej co, měl jsem nutkání jí je všechny přepočítat. Myslela si, že jí snad hledám vši, nebo vidím lupy. Utekla s pláčem, ale já jsem byl spokojenej. TO ti přijde normální?!“

„…ale Davide, přece jsem nemohla dopustit, abys s někým začal chodit. My jsme si souzeni, jen jsi to ještě neviděl, nebo sis tím nebyl jist.“

„Počkat…takže nemám úchylku si vše přepočítat, ale to ty mi lezeš do hlavy?“

„Ne, já jsem tvoje úchylka, copak to nevidíš? Ty mě miluješ. Když se mi věnuješ, cítím se krásně, jsem šťastná. A ty to děláš rád a děláš to už automaticky. Tak moc sis na mě zvykl. Za to jsem moc ráda,“ pohladí mě po tváři, ale ucuknu, „no tak, nebuď tak škaredý, teď už víš, že existuji, už se na mě nemusíš hněvat. Můžu být skutečná, miluj mě!“

„NE…já tě nechci, vypadni z mé hlavy! Říkáš, že to všechno ty, tak odejdi, ať jsem normální! Odejdi, ať mám klid,“ rozběhnu se po ní jako šílený, ale na chvíli zmizí, vidím modrý záblesk a po chvilce je kus ode mě.

„…ty…ty mě nemiluješ?“ zakoktá se.

„Já tě NENÁVIDÍM.“

„…ale, ale beze mě bys nebyl tak dobrý…nic bys nebyl.“

„Ne, bez tebe bych byl normální! Bez tebe bych žil. Ty mi lezeš do mozku. Lezla jsi do mozku mé matce, už mě NECH!“

Z úst se jí vydere nelidský řev a v jediném okamžiku se ta bytost, zdánlivě z masa a kostí, rozpadne na tisíce čísílek a písmenek.

„Já jsem tě milovala…“ šeptá vítr kolem mě, ne, to číslice a písmenka se o sebe třou kolem mých uší.

„Ale…já…tě…nechci!“

Pomalu se zhmotní přede mnou. Je to postava tvořená z číslic a písmenek modré barvy.

„Nikdy ti nedám pokoj. Budu stále ve tvé hlavě. Zničím vás, tebe i tvoji matku. Budu s tebou až do konce tvého života.“

„NE!“ vykřiknu pln hněvu a letité zloby, skočím po té neexistující postavě, snažím se ji zabít. Zmizí, já jí proskočím a za mými zády se ozve: „Nechceš milovat mě, nebudeš milovat už nikoho. Sbohem, Davide.“

Poblouzněn tou vidinou, poblouzněn něčím, co možná bylo jen v mé hlavě, jsem došel k propasti nedaleko našeho domu a teď padám, vstříc smrti, vstříc vysvobození od nechtěné lásky jedné proradné ženy. A víte, co je na tom krásné? Já nepočítám vteřiny, které mě dělí od smrti, já nepočítám metry, které mě dělí od země. Už nemusím.

 

 


4 názory

Nedávno jsem nad povídkou uvažovala z pohledu někoho, komu by mohla pomoct - vlastně z pohledu jedné mé jiné postavy - a řekla jsem si, že ji určitě přepíšu. Takže ji tu pak obnovím :) A děkuji za pěkný komentář, škoda, že to, co píšu aktuálně, je příběh - tedy nemůžu ho sem dát, pokud ano, dokud ho nedopíšu, což budou i roky. Děkuji za tvá písmenka? :)


sutko
30. 08. 2013
Dát tip

Preco si tu poviedku nepretvorila ked sa ti paci napad? Ved by teda prinajhorsom bola lepsia, uvedomujuc si jej nedostatky...

Nevsimol som si ich v slovnej zasobe. Skor zaver bol podla mna uponahlany, usla si z tempa a zas mi ani neprisiel, povedzme, dostatocne katarzny, aby to nevadilo. (ziaden WTF moment v dobrom slova zmysle).

Napad sa mi lubi, konkretne o uchylku "pocitanie vsetkeho" sa zaujimam i ja, este aj ked to ma psychologicke pozadie zakorenene hlboko v minulosti, este aj od rodicov(plus nasledky v pritomnosti) , zaujme ma to, nie je o com. Vlastne diky za text ;).

Este by som chcel vyzdvihnut, ako je napisana ta Davidova najdlhsia replika, ktora skvele odsype, je vtipna a... normalne som to pocul, ako mi to tu ten clovek rozprava za uchom... ale to plati skor tak vseobecne, ze pises zaujimave a zive dialogy.


Děkuji za kritiku :). Psala jsem v popise, že si na povídce cením příběhu, ve stylu vidím také nedostatky. Jsem ale ráda, že jsi nehodnotil jen styl :)


Lakrov
22. 05. 2013
Dát tip

Hezký nápad, hezký námět. Po slohové stránce i po stránce toho, jak je námět "uchopen" a zpracován, lze ovšem lecos vytknout -- není to svižná povídka. I v téhle podobě se ten text ale dá číst a přináší čtenáři podněty k zamyšlení. Zamyšlení nad tím, čeho se na nás rodiče dopustili, protože (skoro) každý v sobě v dospělosti nějaké ty ukryté výhrady jejich (rodičovským) snahám a postupům shledá.

V úvodu pasáže o setkání s dívkou-Matematikou mi (ještě před odhalením její identity) vyvstala v paměti ta stará matfyzácká anekdota: (Ona a Ona na lavičce v parku: "Myslíš na to, na co myslím já? A kolik ti to vyšlo?"). Tvým dialogům by možná prospělo více úspornosti a doladění po stránce času (přítomný/minulý) a vidu (dokonavý/nedokonavý). Být to moje povídka, asi by odhalení dívčiny identity přišlo o hodně později, možná až úplně na závěr, před oním pádem do propasti, který -- ač sebevražedným závěrům nefandím -- je zde jakousi nadsázkou a dost možná jediným řešením, jak celý ten příběh ukončit.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru