Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Skykryové - Kapitola 2.

01. 07. 2013
0
2
433
Autor
Lunaretta

„Ellie, neboj se, ochráním tě. Nesmíš se teď vzdát. Jestli se ukážeš, vše bude ztracený.“ Jeho pohled mě znovu pohltil. Topila jsem se v nekonečném vesmíru plném nebezpečně jiskřících hvězd. Cítila jsem tíhu situace, ale jeho oči mě odpoutaly. Byla jsem jen já a on. Věděla jsem, co ten pohled znamená. Jakoby se do mě vpalovala jeho magie. Byla jsem jeho a on neměl v plánu mě pustit. Nikdo jiný na mě neměl nárok. Bylo to nádherné, ale zároveň mi to nahánělo i hrůzu.

„Na, pij,“ rozkázal po té, co se kousl do zápěstí.

„Cože? Ne! To přece…“ přitiskl mi zápěstí k ústům, čímž mě umlčel. V puse se mi rozlilo teplo. Cítila jsem jak se dobíjím. Necítila jsem nic než úžasnou euforii. Skončilo to skoro tak náhle, jak to začalo. Prožívala jsem ovšem každičkou vteřinu.

„To patří k proměně. Krev druhů, hlavně ta má, ti přinese nejvíc energie. Z upíří krve žijeme, ale naše vlastní krev nám dodává sílu. Cítíš se líp viď?“

„Bylo to parádní! Nikdy jsem netušila, že něco tak nechutnýho může být tak parádní. Je to morbidní a přece úžasný,“ žasla jsem omámeně.

„A cože to vlastně jsme za stvoření?“ usmívala jsem se od ucha k uchu.

Charles se usmál: „Skykryové.“

„Jo, něco takovýho už jsi zmínil. Paráda. A co že má být to nejčistší z druhu?“

„Vládla bys čistou, nezkaženou magií, vyrovnanou magií. Budeš mít skoro všechny předpoklady, co by Skykryjec měl mít. Čistých skykryjců je málo, tak 1 z 1000. Skykryové jsou zároveň rychlí zabijáci,“ vysvětlil.

„Víš, představovala jsem si tě hůř. Jseš milej, není tak špatný s tebou trávit čas. Dokážu si představit, jak s váma dožiju. Ale ta představa zabíjení se mi vůbec nelíbí.“

„Zabíjení ti nebude připadat až tak strašně, až budeš mít hlad tak se tvoje instinkty vzbudí. Bude ti jedno jestli zabiješ nebo ne. Ještě jsem ti neřekl, že žijeme dlouhá staletí.“

„No,“ lehce jsem se zarazila, „tak spolu budeme žít celá staletí,“ zašklebila na něj jsem se vesele. Objal mě a jemně vtiskl svá ústa do těch mých. Pokračoval jemnými polibky. Nebyly vůbec majetnické ani surové, jaké jsem sama zažila. Jeho ruce si pomalu začaly hledat cestu pod moje tričko. Náhle ho něco odmrštilo na protější stěnu. Vyděšeně jsem zírala a chtěla se k němu rozeběhnout.

„NE! Zůstaň, kde jsi! Už ses určitě obeznámila s mým sebeovládáním. Ublížil bych ti,“ hlesl. Takže ho tam nakonec odmrštilo jeho vlastní svědomí. Už jsem se vůbec ničemu nedivila. Stát už se může cokoliv. A pokud je to zabiják, nebude mu vadit zbavit se někoho dalšího.

„Jestli jsem opravdu tak silná, jak bych měla být, neublížíš mi. Řekni, že se mýlím a už se tě nikdy nedotknu,“ konstatovala jsem, snad pro ulehčení situace.

„Máš pravdu, ale ještě na tom nejseš tak dobře. Prvně musíš projít celou proměnou. Kdyby pak k něčemu došlo, můžeš ublížit stejně dobře sobě jako ostatním. Musíš být opatrná. Musíš mít lepší sebeovládání než kdokoli jiný. Za chvilku se tě začne zmocňovat strašlivá touha po násilí, po krvi. Nebudeš zlá v pravým smyslu slova, ale dost zlá na to, abys bez výčitek zabila. Proto se musíš vytrénovat v sebeovládání. Musíš tomu zabránit. Skykryové neváhají zabít ani vlastní druh, když je třeba. V těhle ohledech jsme dost podobní lidem,“ varoval.

Cosi ho srazilo opět na zem. Musím však uznat, že měl úžasné tělo a parádní přistání. Rána se ozvala ještě předtím než spadl. Ucítila jsem velký tlak. Tlačil mi na spánky. Uši, jakoby chtěly explodovat. Něco pomalu tlačilo mé tělo dolů, k zemi. Podlamovala se mi kolena. Charles mi přispěchal na pomoc. Podepřel mě. Nastavil ruku před sebe, jako by chtěl někoho zadržet zpátky. Pomalu se začal dolů řítit strop. Uchvátilo mě, že na nás nedopadlo ani snítko. Od Charlesovi ruky se táhla jakási bariéra. Obepínala nás nějaká bublina. Byla viditelná pouze tehdy, když se jí něco dotklo. Jak by taky ne, když nás obklopovalo tolik prachu, kamení, hlíny a jiných zemitých věcí jako třeba kořínky. Všechno padalo na nás, ale nikdy to nedopadlo přímo. Vypadalo by to stejně, kdybyste šli ven do deště s průhledným deštníkem.

„Neboj se. Ochráním tě.“ Nevím jestli to říkal přímo mě nebo sám sebe jenom ujišťoval. „To, co tě sráží na kolena je hodně silná magie. Lidé a nezasvěcenci magii necítí vůbec. Ty už se s ní potýkáš. Pohlcuje tě viď? V tomhle případě se nemůžu mýlit. Je to naše matka a právě nám zbořila úkryt. Odhalila jen část svý moci. V tom horším případě bys ještě mohla padnout do bezvědomí. Jak víš, jsme rodina, na nás to nemá vliv, protože máme její geny dědičně. Sdílíme stejnou magii. Ty máš podobné geny díky proměně, proto na tebe působí silně. Vliv na tebe nebude mít akorát moje magie. Když si postupem času vybuduješ imunitu proti účinkům silnější magie, za chvilku si ani nevšimneš, že  se děje něco špatného, jde o zvyk. Každý má trochu jinou magii, je to něco jako DNA, vždy se liší od ostatních, každý je originál. Poznáš podle ní s kým máš co do činění. Určitě musíš být opatrná,“ vysvětlil.

„Co tam jen tak stojíš Charlesi? Běž!“ křikl Christian.

Pohlédl na mě, já kývla. Najednou spočinulo moje tělo v náruči muže, který mi změnil celý život. Všimla jsem si, že nás neviditelná bariéra stále zaštiťuje. S nabývajícím napětím se ztrácela i naše těla.

„Žádný strachy. To Marji, jsme propojení. Propůjčila mi trochu svojí magie. Moje krycí kouzlo to jenom dopiluje. Štít teď bude chránit naše těla před určitými kouzly,“ snažil se mě uklidnit.

Pro jistotu jsme se ještě, natisknutí k sobě, schovali za balvany. Vše jsme sledovali z bezpečné vzdálenosti.

Všude byla zvláštní zmutovaná zvířata. Charles říkal, že jsou to hlavně chiméry. Byl to lev s hadem místo ocasu. Neměl pouze jednu hlavu. Z krku mu rostly další dvě hlavy. Jedna byla kozlí, druhá dračí. Chrlily oheň. Na zádech se mu skvěly velká dračí křídla. Každá chiméra byla jedinečná. Byli tam i různí gryfové. To byli orli křížení s dalšími tvory. Hlava byla vždycky orlí. Přední nohy měli většinou drápy. Zadní část těla byla hlavně lví, s mohutnými tlapami, nebo koňská, s kopyty. Ze zad, z části kde se spojovala těla dvou tvorů, jim rostla zvětšená orlí křídla. Někteří měli navíc koňské uši. Ti tvorové s koňskou částí těla byli hipogryfové. Na zemi se pomalu ztrácel tvor se lvím tělem, opičím obličejem, dračími křídly, a s jedovatým ocasem škorpióna. Ocas byl obrovitý. Dosahoval až k hlavě. Hlava byla zvláštní. Hříva byla typická lví. Ale tvář ohraničená hřívou byla na rozhraní mezi lvem a gorilou. Oči byly zlé, skoro až lidské. Tlama byla vyplněna ostrými zuby, po kterých stékaly husté sliny. Z hřívy lehce vykukovaly konce uší. Za nimi vyrůstaly dlouhé špičaté rohy. Tlapy předních noh se formovaly do dračích drápů.

Marjorie měla škrábanec na tváři. Po levé ruce jí stékala krev. Muž nazývaný Donovan po ní mrštil bičem s kovovým ostnem na konci. Zvedla ruku s dlaní svěšenou, načež ji zastoupila chiméra. Vypadala hrozivě. Chňapla lví hlavou po biči. Zakousla se přesně do místa, kde se hrot pojil s bičem. Z tlamy jí vytryskly pramínky krve. Marji jakoby cítila každé utrpení, co její povolaní utrží. Zavřela na vteřinku oči. Dvěma prsty proťala atmosféru vedle sebe, při čemž nechala víčka přivřená. Stačila jsem zahlédnout, jak muž, ve směru kudy ukázala, padá. Krk mu zdobila řezná rána. Kopírovala dráhu Marjina švihu. Byl na místě mrtvý. Šlo vidět, že Marji není spokojená s tím, co musela udělat. Trápila se.

Na zemi ležela čtyři mrtvá těla nepřátel. Jeden s rozsápaným hrdlem ještě bublavě, přerušovaně dýchal. Ferro dokončil co začal. Nejprve však nechal nebožtíka nadechnout temnoty. Opět se kolem něj vytvořila temná silueta, která se dostala do nitra muže. Vnikala do něj ústy i nosem. Jeho oči byly celé černé, nebylo vidět žádné bělmo, jenom tma. Bylo to velice děsivé. Myslím, že ten pohled bude mojí noční můrou. Temnota ho trhala zevnitř, působila mu velikou bolest. Jeho černý, prázdný pohled zapátral do  neznáma a muž naposledy vydechl. Ponořil se do hlubin podzemí.

Christian mezitím čelil dvěma protivníkům, muži a ženě. Žena opsala rukou kruh. Svítil růžovými světly. Jako prskavky fialově jiskřil. Když se čarodějka rozmáchla rukama, kruh se zvětšil. Něco zamumlala, vztyčila paže a veškerá magie kruhu se sjednotila nad ní. Hodila zářící kouli na meč svého partnera. Slizká magie jej pokryla i zvětšila. Christian zakusil ostrost růžové čepele. Na kalhotách měl rozrůstající se rudou skvrnu. Rána byla hluboká, ale rychle se zacelovala. Christian patrně stále cítil ostrou bolest na svém stehně. Klopýtavě se vyhýbal dalším ranám.

Zasadil nepříteli tři rány. Ženu svázal kouzlem. Nějakou modrou koulí s tmavým jádrem ji srazil k zemi. Druhou takovou kouli olizovala elektřina. Elektrická vlákna vycházela přímo z jádra. Christian ji mrštil po muži. Než se stačil vzpamatovat z útoku, měl prokláté srdce. Žena se pomalu dostávala na nohy. Všechnu svoji moc i pozornost věnovala Christianovi. Nevšimla si blížícího se nebezpečí. Byla už tak slabá, ale černý stín ji ochromil úplně. Sotva vstřebala temnotu, Ferro jí překousl tepnu a umlčel tak její poslední výkřik. Čarodějku překryl závoj smrti. Padla do nekonečného bezvědomí.

„Díky Ferro, právě včas,“ pochválil vlka.

„Musíme pomoct ostatním. Ty běž za Sybilou, já pomůžu chimérám.“

Marji měla strhané šaty. Obezřetně se vyhýbala útokům. Nejhorší byly ty elektrické, ostrý bič s modrými jazyky.

„Ferro, závoj stínů,“ pronesla Marji klidně.

Ferro  poslechl, Donovana začala sžírat temnota. Marji ukázala prstem. Začala se formovat malá žlutá kulička. V mžiku stála u Donovana, jako mrknutím oka.

„Musíš trpět,“ odečetla jsem jí ze rtů. V jejích rudých očích se nebezpečně zablesklo. Až teď  jsem si uvědomila, že skoro všichni mají krvavé duhovky i delší ostré špičáky. Charles špičáky ještě neukázal. Jeho oči vzplanuly, když se ode mě přilepil k hlíně. Ferra jsem konečně viděla jako vlka, byl mnohem nádhernější a nebezpečnější. Temný jako noc splýval se stíny, jen jeho ledově modré, divoké oči zářily. Sybila byla jediná, která se nijak nezměnila. Bylo velice zvláštní sledovat tu holčičku jak s neskrývanou lhostejností zápasí s dospělými. Zdálo se mi, že díky jejímu vzhledu dítěte ji protivníci šetří. Bylo znát že je nad jejich vniknutím do sídla silně rozhořčená. Vypadala jako uražené dítě, co dělá rodičům naschvály.

Marjorie přiložila muži světélko ke krku. Jeho tělo na pár vteřin zazářilo. Bylo to jakoby zářil v nitru. Jestli to tak bylo, světlo prosakovalo skrz něj, i když jen lehce. Dívka se usmála. Škrábla ho ostrými nehty do krku. Pohybovala prsty jakoby z rány něco tahala. Za rukou jí tančili stružky jeho krve. Až se jí zdálo že nastřádala dost krve, namalovala jí kolem sebe kruh. Krvavý útvor se kolem ní vlnil. Spadla na koleno. Soustředěně se při tom dotkla země. Jakmile prudce vydechla, odfoukla všechen prach uvnitř pomyslného kruhu. Něco jsem ucítila, něco zvláštního a povědomého. Nebyly to čichové vjemy, cítila jsem to uvnitř sebe. Působilo to ovšem jako závan větru.

Hned na to pod krví pukla půda. K rudé obruči se připojily kameny, hlína i listy ostré jako břitva. Kruh se dal rychle do pohybu. Ze směsi za přidání kouzla vytvořila substanci jedu. Jednou rukou kruh narušila. Mrštila tekutinou k muži. Zpočátku odolával, ale jeho ochranné kouzlo díky bolesti podlehlo jedu. Vstřebal ho čerstvou ránou. Jeho silné naříkání protknul zmučený výkřik. Zachytil její pohled čisté nenávisti. Nenáviděla utrpení, nenáviděla někomu ubližovat, ale ještě víc nenáviděla muže klečícího před ní. Byl tak blízko, skoro na dosah ruky. Marji ho však nechtěla hned zabít. Chtěla, aby trpěl. Aby si odpykal všechnu tu bolest, kterou jí způsobil. A nejhorší na tom všem bylo, že si to smutně užívala. Chtěla ho vidět trpět zmučeného, plazícího se, žadonícího o milost, kterou by mu ovšem neposkytla. Měla to všechno vepsané ve tváři. Dívce naplněné nenávistí stekla slza. V té jedné kapičce se schovávalo tolik emocí.

„Už to cítíš? Vzpomínáš si, nemám pravdu? Víš, kdo jsem,“ zavrčela na něj.

„Ty,“ hlesl nenávistně. Rozplakal se. Mohl mít jakýkoli důvod.

Sebral poslední síly. Velmi se přemáhal. Stále skučel bolestí. Chtěl využít té nepatrné šance. Věděl, že v každém případě zemře. Pro něj už neexistovala cesta zpět. Neměl žádnou naději. Svolával všechnu energii, co mu zbyla. Soustředil se. Uvolnil nastřádanou energii. Marji odletěla o kus dál. Ladně přistála na nohou, i když se podpírala rukou. Klesla na kolena. Nečekala, že mu zbylo tolik síly. Ovšem námaha, jež podstoupil, přišla vniveč. Srazil ji sice na kolena, ale žádnou trvalou újmu si neodnesla. Zato on z vyčerpání, z utrpení, z bolesti nahlédl smrti do očí.

Zvláštní, za normálních okolností by mi tohle všechno připadalo až krajně nechutné a nepochopitelné. Nyní jsem však měla poměrně příjemný pocit bezpečí domova. Tak zvláštní, příjemný pocit jsem zažila jen v náručí své matky. Něco se ve mně pohnulo, něco co mi povědělo, že tohle není sen. Byla to nepředstavitelná realita. Celý život jsem se nedokázala zařadit mezi žádnou partu lidí. Nikdy jsem nenašla pravé přátele. Vždycky jsem byla outsider, ale tady bylo něco věrně známého. Možná zapadnu právě mezi tyhle podivné bytosti.

Ferro zavyl tak procítěně, až jsem z toho měla husí kůži. Tolik zármutku kvůli jednomu zkaženému chlápkovi. Marjorie srdceryvně zařvala. Topila se ve svém smutku. Pukalo mi z toho srdce. Marjina náhle uvolněná energie srazila k zemi i ženu, co se potýkala se Sybilou. Přikryla si dlaněmi uši. Sybila využila toho jediného okamžiku. Usmrtila ji téměř bezbolestně. Jeskyni pokrývala krev. Nesnesitelný pach smrti se nedal setřást. Sybila to tu vyčistila ještě než  těla stačila zmizet, žádná těla, žádná krev, žádná smrt. Nerada uspala svou dceru s jejím věrným společníkem.

„Charlie,“ oslovila jsem muže, v jehož náruči bylo mé tělo v bezpečí.

Překvapilo ho to: „Jak jsi mi to řekla?“ otázal se jemně, zdrženlivě.

„Charlie,“ znejistěla jsem, „ je něco špatně?“

„Ne, ne všechno je v pohodě, nedělej si starosti,“ vyhrkl, „ještě nikdy jsem nikoho nenechal aby mi tak říkal, ale nevadí mi to, ne od tebe. Můžeš mi tak říkat, nebude mi to vadit. Vlastně se mi to líbí.“ Jeho silné paže mi pevněji stiskly tělo. Sálalo z nej bezpečí.

„Příště budeme muset být opatrnější. Ne všichni soupeři jsou tak neschopní,“ zamumlal mi do vlasů.

„Nic se mi nestane, ne, když mi pomůžeš,“ uklidňovala jsem ho. "Lhal jsi mi," řekla jsem jen tak mimochodem.

Bylo to jako mluvit sama ses sebou. Cítila jsem jeho dotyk, ale obraz mi unikal. Se zavřenýma očima bylo skvělé si ho představovat. Cítila jsem ostré zuby na svém krku. Bylo to tak známé. Patřilo to ke mně. Bylo zvláštní, že jsem chtěla, aby mě kousl. Neudělal to. Zuby jen lehce zavadil o kůži. Kouzlo neviditelnosti pomalu přestávalo účinkovat. Jevily se obrysy. Přikládala jsem to Marjorině spánku či nesoustředěnosti Charlese. Když se ode mě odklonil, cítila jsem podivnou prázdnotu. Nahmatal moji ruku. Prázdné místo se nepatrně naplnilo. Snad ho to tak moc nerozhodilo. Vstala jsem. Moje tělo se však lehce zakolíbalo. Byla jsem ráda za oporu, kterou mi nabízel. Neviditelné kouzlo přestalo účinkovat úplně. Všichni vědomě přítomní na nás pohlédli, vlastně jen Sybila s Christianem. Jejich oči i zuby vypadaly zase normálně. Charles klopil hlavu. Rudé odlesky stále přečkávaly bouři.

"Jak to myslíš?" otázal se zcela vyveden z míry.

Nemohla jsem jinak než se zasmát. "No, slíbil's, že se včas vše dozvím. Kecy. Dozvěděla jsem se to  v průběhu ani nevím čeho. Tuším, že to není zdaleka všechno, co bych se měla ještě dozvědět, nemám pravdu?" šklebila jsem se na něj vesele.

Chystal se odpovědět, ale nedostal se ke slovu.

„Sluší vám to spolu holubičky,“ vyrušil nás Chris přátelsky.

Charlie zvedl krvavý zrak, ochraptěle řekl: „Uklidni mě kámo, pomoz mi.“

Christianovi zkameněl pohled. „Ach jo, proboha Charlesi. Pojď, pust ji.“

„Mohl jsem jí ublížit, furt můžu, tak si laskavě pohni,“ bručel Charles.

„Tady se jeden nikomu nezavděčí,“ vzdechl jeho přítel naoko zkroušeně.

Neptala jsem se co se děje. Z jejich výrazu se dalo soudit, že o publikum moc nestojí. Jen nerada jsem přešla k Sybile. Chránila mi sice život, ale to neznamenalo, že ji budu mít ráda.

„Christian je synem mé známé. Umí uklidnit rozbouřené smysly. Sám má dokonalou sebekontrolu. Umí být poslušný jak pejsek a hned na to v sobě probudit draka – obrazně řečeno samozřejmě. Útočnou magii používá jen zřídkakdy. Na rozdíl od té jemné, co mu dodává energii, ho vysiluje. Specializuje se hlavně na bojová umění, levitaci, detoxikaci a obranu, má velkou sílu jako upíři. Sleduj jak pomůže Charlesovi,“ poukazovala Sybila.

Chris přiložil dlaně Charlesovi na spánky. Dlouze mrkl. Po otevření víček měl krvavé duhovky. Soustředil se. Palci mu přejel po očích. Uhrančivě ho hypnotizoval. Odehrával se mezi nimi němý rozhovor. Charliemu se začala vracel původní barva duhovek.

„Díky brácho,“ usmál se Char unaveně.

„Pro tebe vždycky. Musíš se ale naučit víc ovládat chlape. Nemůžeme tě pořád hlídat jak malýho kluka. Mohl bys způsobit apokalypsu. Sice bys to neudělal záměrně, ale přece,“ zašklebil se vesele Christian.

„Jo, na to taky dojde,“ odfrkl Charlie.


2 názory

Lunaretta
13. 07. 2013
Dát tip

Děkuju Kači :*bohužel teď nemám moc času na psaní - teda spíš na vkládání, takže doufám, že se k tomu brzo zase dostanu ^_^a jejich vztah nemám v plánu nijak zasklívat :)


Přečetla jsem jedním dechem. Pnutí mezi Eli a Charlesem vypadá slibně. Těším se na pokračování.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru