Za sklem

A má nebe
jež jsou počátkem vod
z jejich šedí přichází rána holubí
usedat na čas zastavený v dítěti   
a běžet za křídly ulicemi stínů  

tam i ty, jež jsi mi Andromedou 
nasloucháš řečem, jimiž jako každou pěnou
nelze říci nic než Bože 
a jsi v každé tmě, které jsme přítomni 
abychom alespoň zahlédli ta souhvězdí
ještě než nám svítání nastaví jedno ze zrcadel ticha
a kapky deště v nás, dopadnou do hladin 

snad kvůli kruhu, jenž je k přemýšlení  
snad za nás, kteří se díváme ke hvězdám
jako k minulým tvářím nás samých 
či jak na zářivé tělo nahé ženy 
ležící na dně skleničky 
kterou smíš spatřit pouze tehdy 
když poprvé přijedeš do Saint Louis
a jsi námořník
kterého ve čtrnácti zabíjíme první cigaretou pro dva zapálenou o svíci
a jen je-li nalito až po okraj 
čínskou kořalkou, která pálí jako láska 

a my jen nevíme 
že je tomu za sklem
v němž vězníme
nejenom světlo žárovky