Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Naše krev

16. 06. 2013
0
0
671
Autor
Elena_

Malina krabičku se lžičkami prostě objevit musela. Bylo to nevyhnutelné, naprosto, stejně jako tichoučká dohoda mezi členy Malinina světa, že Druhý otec se tu a tam mihne, ale nikdo by se o tom neměl moc šířit nebo o tom rokovat u snídaně.                                             Dalo by se říci, že jediné, co ji v těchto líných dnech skutečně pobavilo, bylo zjištění, že není vůbec sama. Neboť se ukázalo, že Žid měl se svou druhou ex ženou, konvertitkou z Ruska, dohodu, že když ona sebere u něj v kanceláři diamanty, schová je do svého žebradla, aby se uležely, a on je, prozřetelností Hospodina nebo pitomou náhodou, najde a vrátí hezky pod sklo, nebude se o tom mluvit. Víme to, stačí, není třeba si kazit snídani diamanty. Ono je totiž mnohem víc třeba kazit slavnostní košer dlabanec.                                                                                                       Žid odešel do synagogy hned brzy po ránu. Malina si vzala láhev a zavřela se do skříně, kde plakala do svého šatstva a pila jako pes. Když bylo načase dělat večeři, otevřela dveře skříně a vypadla ven, chvilku zůstala ležet. Druhý otec stál vedle a všechno viděl. V chřípí ucítila svatojánský chleba a mořské ježovky. Spadla na bok, dobře, jelikož neměla žádná zjevná zranění, mohla jít klidně vařit. Až bude lít do dýňové polévky bujón z nekošer kuřete, roztluče se jí srdce, celá se, čubička malá, nad tím rozněžní, ale to jsme ještě daleko. Gefillte fish potřebuje čas a chala nejinak, nic na tom světě nejde ošidit, Bůh chraň.                                       

Při vaření přišla Malině zpráva od čtrnáctileté dcery Furata Rahmana, že je zamilovaná. Ihned si vzpomněla na R. a mimo obvyklý stesk ucítila i lítost nad něčím, nad něčím, kdo ví… A chtěla jí napsat, ať miluje jako tygr ze všech sil a kdykoli je to možné, protože jí nic nemůže zaručit, že jí láska vydrží celý život. Neodepsala však vůbec nic, protože nechtěla děsit čtrnáctiletou čubinku, ještě měkkou, nedokončenou.

Když se Žid vrátil domů a začal se připravovat na večerní kiduš, Malina ještě dodělávala večeři, chystala stůl a cítila, že Žid, i když není ve stejném pokoji, je jí v patách a kontroluje vše zrakem zkušeného krokodýla. Malina se tedy ještě narychlo napila mléka a šla rozsvěcet svíčky. Pomalu jedli, Žid se na ni usmíval a hlučně jedl, jak už to semitské národy mají v krvi, a Malině bylo trochu na zvracení a neustále se opožďovala. Žid dojedl a musel čekat, než ona přinese další chod déle, než bylo nutné. Ale stejně mu bylo moc dobře, Malina se pohybovala jako tanečnice a byla jeho, co by jen na ní mohlo být špinavého. Zdálo se mu, že už opouští jídelnu, že je někde úplně jinde, že je to celé sladší. „Konečně.“ Podívala se na něj. „Jako prase, judimelo chlach.“ A něžně přes něj přehodila deku, dopíjela sladké kidušové víno a dívala se při tom na velkou rybí hlavu, kterou Žid stejně jako generace před ním i generace po něm jedl. Druhý otec se na tu rybí hlavu díval taky.

Iveta Malině řekla, že o sebevraždě samozřejmě stále uvažuje, protože se o ni už pokoušela, tak je jasné, že ten pokus nemohl nikam zmizet, aniž by zanechal nutné stopy. Jenže teď se všechno na stupnici potravinového řetězce posunulo, prvně něco podstatného vytvoří, a teprve pak se v případě potřeby bude moci klidně zabít.                                                                                                                                                         Malina nic hodnotného nikdy nevytvořila, žádný nadčasový masterpiece.  Intoši všech tvarů a velikostí navýsost rádi debatují o špatných spisovatelkách, kterých jsou všude nechutné hromady a pletou se jim pod nohama, že by nebyl žádný hřích je aspoň zlehka nakopnout, „zato dobrých kuchťátek je málo“, a intoši se rozesmějí svým speciálním druhem smíchu, dostupným jen jim, a pak se dál baví o bídě a Demlovi a jen sem tam k tomu sezobnou pár koleček světského kabanosu. Malina tedy vytváří díla, která mají třídenní trvanlivost, podle Ivety se nemůže v klidu zabít. Jenže když leží vedle Žida, je to bezpředmětné, důležitá je jen jistota, že má dostatek prostředků k vlastnímu zabití a nemá žádné děti, pro které by tu musela zůstat, Bůh chraň. Žid dýchá, nehorázně, přímo arogantně, dýchá stejně, jako se chová v restauraci a v obchodech. Když ještě byl při plném vědomí, řekl Malině, že páchne alkoholem jako hovno. Najednou, z čista jasna se zastavil, řekl to, velmi rychle vytáhl svůj penis a ona přestala existovat. Měla bohužel jen jedno martini, po něm jedla pomeranč a čistila si pečlivě zuby, ale páchla jako hovno. Obě Revy se jí v takových nocích, kdy páchla, zjevovaly jako královny, v otrhaných kalhotách a s mladými obličeji, co nikdy nezestárnou, protože paní Revy. už zažily věznění a teď jsou svobodné, náleží jim hmatatelná svoboda, jsou silné, překrásné.                                                  

Jako dětsky mladá si Malina dávala do úst alkohol a takto ústy jej předávala milenci, studentovi z Bahrainu, byl krmené ptáčátko.

            Probudila se až dopoledne, byla sama. Žida odvezl taxík na letiště ve čtyři ráno, už je v letadle. Znovu se pokusila abstinovat, ale okolo obrazu Julie lezl pavouk, udělal jedno kolečko, druhé, zastavil se a šel na to znovu. K abstinování se nedostala. I proto, že z dveří spadla mezuza a ze zásnubního prstýnku jí vypadl diamant. Ve vaně jí při mytí padaly celé prameny vlasů. Nic ji před tím nevarovalo. Všechno se zdálo být stálé. Chtěla alespoň omdlít, ale je těžké ztratit vědomí. Papírovými utěrkami tedy vybrala z vany vlasy a podívala se pod postel, zdali pod ní nenajde vejce, které tam mohla nějaká bestie nastražit, aby Malinu zabila. Žádné vejce, ale ani svitek ze spadené mezuzy se nenašel. Přesto pro jistotu nalila do sklenice vodu a do vody kápla dvě lžičky oleje, olej zůstal na hladině, byla tedy zdravá. Kopla do sebe po tom všem řádný hrnek tichého pavelotu, těžkého jako čekání na pohromu, a vnímala už jen dobro alkoholismu. Žid tou dobou přistával. Ona měla dopito a mohla se dostavit do centra, prošla židovskou částí města, pozdravila stálého člena ochranky synagogy, který nejí, nespí, jen hlídá a hlídat bude i tehdy, až budou všechny chrámy zbořeny a všichni sloni – vládci džungle - zemřou. Potkala několik chlapců z Lauderovy školy, všichni vypadali postiženě, okamžitě myslela na jejich budoucí manželky a bylo jí zle. Oni ji též vnímali a bylo jim zle z ní, byli to totiž dobří synové Izraele. Když byla v centru, v profesionální kuchyni, sesunula se na podlahu. Byla sama. Chvíli si tam jen tak spočinula, hotovo, vstala a už všechno běželo, jak má, tak jak o tom Malina čte. Základy na svatební dorty, velvety, nemusí domů, nemusí spát, ani přemýšlet, je to dobré kuchťátko, ale dostává o dvacet procent méně peněz, protože nemá výuční list.

  „Co dělá vládkyně všech moří?“                                                                                                                                                     

„Čeká.“

Staniol jel ve svém malém oranžovém autíčku instinktivně směrem k Malině, cestou se díval, co by ojel. Byl dost podobný pratetě Teréze, která se jednou, když se milenci rozutekli a manžel se z hrobu nevracel, se ve slabé chvíli všem svěřila, že ji bolí kůže.                                                                                                         Když si pak spolu pouštěli blbosti na počítači, bylo jim konečně volně. Vlezli si do vany, posilovalo to jejich přátelství. Znovu ze všech stran rozebírali situaci.  Až se znovu setkají, budou ji rozebírat zase, nikdy je to nepřestane bavit. Je příjemné sedět ve vaně v Malinině bytě, který je o to vzácnější, že za chvíli už jej obsadí nový majitel a Malina se odpakuje do Židova hnízda s klecovou postelí. Pojídali srdíčka artyčoků, najemno nakrájené mladé žampiony s tenkými plátky sýra a medové koláčky, přesně ty, kterými když se krmí dívka v dospívání, vyroste z ní něžná žena. Všechno to koupil Žid, což dodávalo jídlu ještě na chuti. Zbývaly jim poslední desítky minut pohody, nerušené, ani sexualitou ani ničí otravnou přítomností. Pak zazvonil budík, stejně jako zvoní budíky v bordelech, Staniol vypustil vanu, oba se oblékli. Malina nachystala balíček s ovocným pyré pro Staniolovu dcerku a naškrábala mu vzkaz pro jeho ženu, malířku Dagmaru, aby i s malou brzo přišla, že se jí stýská. A pak, když odešel, si to vyčítala, jako ostatně všechno, co vysílala mimo svoje dobře očichané teritorium, kde byla nejistá i z drobností, které ostatní míjeli, protože byli dostatečně zdraví, aby nemuseli rozebírat každou nahodilost.

            Uklidila, zapálila svíčky plynovým zapalovačem a čekala, v zubech tiskla kipu. Trvalo jen pár minut než Žid potichu, obezřetně otevíral dveře, dotkl se mezuzy a políbil si prsty. Malina vystrčila ruku zpoza dveří a drápla ho po noze, Žid se rozesmál a spokojeně zamručel, chvíli se s ní kočkoval. Pak kipu otřel a nasadil si ji na hlavu místo tuhé čepice, umyl si mýdlem ruce a pak si je rituálně omyl. Malina ho pozorovala, byla stále ještě na chodbě, kde byla skoro tma. Najednou se otočila a začala řvát, Žid už ten řev znal, táhlý řev, nádech a znovu silněji, pak už jen rána a než k ní Žid, ostřílený krokodýl, doběhl, ležela na zemi a z nosu jí tekla světlá řídká krev.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru