JAK MÁLO TĚ ZNÁM

Další den ve stacionáři je u konce. Můj syn je ve své dílně a čeká, až ho přijdu převléknout, abychom mohli odejít na zastávku autobusu. Doufám, že i dnes proběhne cesta v klidu a v pohodě.

Tak že by se to snad konečně ustálilo? (Abych to nezakřikla.) Tři cesty proběhly v klidu. Můj strach je o něco menší. Není vyhráno, já vím. Ale stejně mě těší, když se ptáš: ,,Pěšky na zastávku, autobusem?" Už od rána se takto ujišťuješ, zda opravdu pojedeme zase domů. ,,Ano, pojedeme zase spolu domů, až skončí pracovní den" - pravím a sleduji, jak se ti na tváři objevuje lehký úsměv. Spokojeně odcházíš do své dílny. Ještě párkrát během dne, kdykoliv se potkáme v jídelně nebo na chodbě, zazní stejná otázka. A ode mě stejná odpověď opět viditelně vykouzlí klid ve tvé dušičce. Sedm let jsi bydlel na Domečku. Na víkendy a na všechny prázdniny jsi jezdil domů. A já najednou vlastně ani nevím, jestli jsi tam byl šťastný....... Možná jsem si to jen já usilovně přála. A nebo možná jen teď nastal čas na změnu...?...

---