Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Danost

10. 07. 2013
7
12
1338
Autor
DavidPetrik

Navzdory tomu, jak bezchybně rozeznáváme jednotlivce podle jejich obličejů, vládneme velmi omezeným slovníkem pro popis jejich rysů. Bez ohledu na rodný jazyk neznáme dílčí výrazy například pro kořen nosu, pro záhyb na horním rtu, vrásku nad bradou, horní okraj ušního boltce. Jazyk selhává v zobrazování tváře. Literární postavy jsou jako divoši bez zrcadla, jako Polynésané před připlutím bělochů. Jsou viděni pouze vnitřním zrakem svého stvořitele. Nejsou sami sobě tvářemi, ale jen součástmi kmene. Na ploše textu nikdo nemá, nemůže mít tvář. Jazyk je bezmocný. Nepřináší tváře, pouze slova. A přece...

Nemá tvář. Ona nemá tvář! Jenom nahé tělo. Skrze klíčovou dírku se snažím zahlédnout i její obličej, ale vidím jenom to torzo, její nahé, rozcapené ohanbí. Leží na zádech s roztaženýma nohama a nestydatě rozevírá svůj klín. Kundička bez chloupků příliš připomíná přirození batolat. Kontrast mezi fekundními, širokými boky a infantilními, holými stydkými pysky je tak křiklavý.

 

Měl bych se stydět, odvracet zrak? Ale proč? Nezaplatil jsem si přece, abych se styděl, ale abych se kochal, vzrušil. Sakra! Místo vzrušení mě ruší obcese s její tváří mimo výhled. Proč mi nestačí jenom tělo? Protože bez tváře se stává jenom objektem?

 

Jaká hrozná nespravedlivost, že mi odepírají její tvář! Ať si je jazyk sebe neschopnější, ať si je bezmocný, tuhle tvář musím přivést na světlo boží! Musím napravit tuhle nespravedlivost! Přivést na svět její jedinečný obličej!

 

Zatímco ostatní přicházejí na svět v krvi a s pláčem, ona se narodila s vůní šeříků a divokého jasmínu, neposkvrněná a usměvavá. Její novorozenecké čelo bylo vypouklé jako boky malé vázy, do níž babička zrána dávala natrhané kopretiny ze svahů pohoří Jura. Létávala nad nimi se svým strýcem v horkovzdušném balónu.

 

Oči světle modré s lehkým cinknutím akvamarínu. Ani hluboká modř propadlých podmořských jeskyní u pobřeží Belize, ani křištálový azur nad křídlem letadla. Duhovky roztančené vzorem z jezera Lago di Como, kde slavila své páté narozeniny. Z bělostné terasy rozlehké vily jsem upíjel šmolkové vody a rozlamoval vrstvy hor. Zatahala mi za rukáv. Přidřepnul jsem si k ní. V duhovkách se jí odvíjel sebesymetrický fraktál. Byl plný hvězd. U jedné z nich jsme se shledali až za dalších deset let.

 

Po obloucích protuberancí se proháněly ryby. Mrkaly svými těly. Byly to její oči. Široké, s kapičkovitými vnitřními koutky. Postesknul jsem si nad chudobou jazyka. Jak bezmocně klopýtá ve snaze popsat tvar nosu nebo obrys obličeje, opsat prvky tváře, pro které nemá slov. Vnitřní oční vnoutek, kořen nosu, konos, hřebínek řas, řasínek.

 

Z anfasu její obličej plyne přes dvě zalomení. První napovídá obrys jemné lícní kosti. Je to očemnění, nalézané v úrovni očí. Podruhé se obrys zalomí u rtů. To je ortomení, které je oblé, nežné, růžolící. Zjevuje se s úsměvem. Je to příjemný úsměv, přátelský, milý, vyrovnaný, ženský. Není v něm ani náznak chlípnosti, s níž se jednou bude rozcapovat za klíční dírkou pro potěchu voayerů. Je to úsměv devatenáctileté slečny, která čeká před tisíciletou katedrálou v Lundu na svého přítele.

 

Rty jsou plné, ale ne masité. Jsou to symetrické, smyslné rty. Horní ret, hret, je jen o malonko tenčí nežli ret dolní, doret. Její úsměv za rty odhalí perlu „melo“ s oranžovo růžovým mramorováním. Daroval mi jí kdysi starý lovec perel, který jí vytáhl ze schrány obrovské lastury v mělkém moři u břehů Vietnamu.

 

Padající do hlubin mne nepozorovala lastura, ale její blankytné oko plné fraktálů, které se přivíralo pohledem do odpoledního slunce. Jak se usmívala, vložil jsem jí za hebké rty oranžovou perlu.

 

Těmi rty se držela prsu své matky, když její čelo bylo vázou na kopretiny a její nos knoflíkem, který si klaun na bílém lipicánu přišil na fialový klobouk. Těmito ústy vyslovila první slovo a políbila svého prvního chlapce. Jejich hret nese sotva naznačený vroubek uprostřed a jejich ke koutkům se pozvolna sužující doret je červená halena na šňůře na prádlo nafouknutá větrem. Jsou to široké rty mladé tváře. Nevykrajují banální obrys popkulturního srdce, ale ani skoupý tvar prstýnkové gumičky, subatomární superstruny, která tvoří veškerý svět.

 

Jak se hret a doret setkávají v koutcích, vidím v nich hlavu houslí a houslový klíč, vidím v nich signál milého, naivního pozdravu. Dotýkám se bez dovolení těchto úst před katedrálou v Lundu. Když se ohlédnu, uvidím za námi vysokého, blonďatého Švéda, jejího přítele Markuse. Zamračeně pozoruje můj ukazováček, obtahující kontury jejích rtů, zatímco ona se usmívá, oči zasněně přivřené.

 

A teď si prohlédněte její nos. Chlubí se úzkým konosem, novým listem tulipánu, ještě než se objeví květ. Takový klasicistní nos dovršuje profil tváře, aniž by ho rušil. Nezakončuje ho ale široká špička Milétské Venuše, nýbrž lehké seříznutí, s nímž jachty proráží hladinu. Okolo přídě skáčí delfíni z helénské mísy. Koutky jejich tlam obtahují kontury nosních direk. Jejich ocasní ploutve splývají s obočími, nos je úponkem delfíních ocasů.

 

Jenže tahle obočí nejsou klenutá, spíše rovná, jemná, načrtnutá lehkými pohyby malířského štětce. Nesnadno jimi vyjadřuje pohoršení nebo nesouhlas v kanceláři svého šéfa. Způsobně sedí na židli a zvedá obočí ve vnitřních okrajích. Její výraz – jaksi panensky útrpný – narušuje šéfovo soustředění. Místo firemní strategie si ji představuje nahou.

 

Jakou si ale opravdu představit její tvář? Navzdory veškeré snaze je každý popis antithesí svého záměru. Slova nedokážou představit tváře, stejně jako nedokážou zachytit hudbu. Jaký obraz v mysli vytvoří oblá, nepříliš vystupující, ale ani nepříliš ubíhající brada? Přinesou slova o jemných lícních kostech nebo růžolících tvářích více nežli povšechné, nic neříkající obrazy? Ano, slova jsou ve své povaze omezená, ale nikoliv bezmocná.

 

Nejinak je to s ženskými vlasy. Je půlka července. Sedím na lavičce vedle ní na newyorkském Washington Square. Levou ruku natáhnu za její záda a pročesávám jí dlouhé blonďaté vlasy. Kde jsem je jen spatřil poprvé? Ve snu? Na obraze? V závoji nevěst nebo v nebeských tělesech? Její tvář vlastně vypadá úplně jinak, než jak jsem si jí představoval. Jenom ty vlasy se nezměnily.

 

Arc de Triomphe uprostřed náměstí teď zdobí barevné nafukovací balónky. Během happeningu je tam přivázal Marcel Duchamp. Vítr si s nimi pohrává. Rozvlní i její kadeře. Vlní se pod obloukem vítězství jako úzká horská silnice za soumraku. Jako mystická cesta, která změnila kurz světového umění.

 

Zalesněné svahy hor splývají s obzorem. Už několik dní prší a mrholí. Všechno je vlhké a rozmáčené. Mé bosé nohy obtékají štěbetající stružky. Stékají do potemnělé krajiny, v níž rozeznám petrolejové lampy z několika usedlostí. Elektřina a automobily sem dorazí až po válce.

 

Ale přeci! Údolí rozetnou dva kužely světla, obkrouží stráně a záclonou deště míří vzhůru jako ohon komety letící před jejím tělem. Jsou to fluoreskující oblaka s třemi obdelníky uvnitř rozprostřená na velkém skle. Signál majáku změny, který ohlašuje nové umění.

 

Na konci října 1912 jedou François Picabia, Wilhelm Kostrowicki a Marcel Duchamp z Paříže do západní Jury vyzvednout Picabiovu snoubenku z horského statku jejích rodičů. Deštěm rozpité světlo reflektorů vrhá do krajiny dlouhé stíny, které rozřezávají časoprostor, jejichž loukotěmi proskakují povolané můzy. Tenhle zdánlivě nepodstatný výlet je jednou z nejzásadnějších životních epizod Marcela Duchampa, šachisty a umělce, který ovlivnil naše vnímání výtvarného umění neméně nežli Picasso nebo Pollock.

 

Ačkoliv Duchamp mnohokráte zdůraznil, že byla pro něj tato cesta zásadně transformující, že při ní dospěl a stal se mužem, zanechal nám pouze čtyři kusé, zašifrované cestovní poznámky, které jsou stejně dadaistické jako jsou nesrozumitelné:

 

„Stroj s pěti srdci, neposkvrněné dítě z niklu a platiny musí vévodit cestě z Paříže do Jury. Na jedné straně náčelník pěti nahotinbude  předcházet dalším čtyřem nahotinám. Na druhé straně čelní světla, dítě, nástroj bude dobývat  cestu Paříž-Jura. Tohle světelné dítě by mohlo obrazně být kometou, která má ocas vepředu.“

 

Mlhavé, viďte? Dadaistické. Celoživotní Duchampova umělecká trajektorie stvořená během jediné cesty. Od jeho pisoáru „Fontány“, přes „Velké sklo“ až po finální „Danost”. Co se během té cesty vlastně odehrálo? Jaké mystické, transformující zkušenosti oloupili mojí hrdinku o tvář, kterou se jí zde snažím navrátit?

 

Stojím u těžkých, zamčených dveří zasazených do cihlového rámu. Skrze dva malé otvory ve dřevě pozoruji nahou ženu ležící s roztaženýma nohama ve fantaskní krajině. Ze skalnatého útesu, porostlého magicky nasvícenými stromy, padá křišťálový vodopád. Kopíruje linii její vztyčené levé ruky, v níž drží starou schránu vyhaslé plynové lampy. Její pravá ruka, stejně jako tvář, jsou mimo výhled. Jako kdyby její tělo někdo zneužil a odhodil. Anebo jenom sní? O čem? Jak vypadá její tvář?

 

Lomcuji dveřmi, abych je vylomil, abych k ní proniknul, abych poznal její tvář. Dveře ale nepovolují. Vrážím do nich ramenem. Znovu a znovu. Přihlížející nesouhlasně křičí. „O co vám jde?! Hleďte si svého!” Odstoupím od dveří, rozeběhnu se a vražím do nich plnou silou. Zámek se utrhne. Konečně! Už otevírám dveře, už jsem skoro u ní. Když v tom mě strhnou na zem a nasadí mi pouta.

 

Strážci filadelfského muzea umění odvádějí rozlíceného muže na policii. Bude obviněn z poškození posledního a nejzáhadnější díla Marcela Duchampa, realistické instalace nahé ženy za dveřmi neboli Étant donnés: 1° la chute d'eau / 2° le gaz d'éclairage (Danost: 1. Vodopád / 2. Plynová lampa).


12 názorů

DavidPetrik
23. 10. 2013
Dát tip

@Reka: Duvod k explicitnimu odkazu na posledni Duchampovu instalaci vychazi z predpokladu, ze ji ne kazdy ctenar zna. Ale rozumim i Tvemu uhlu pohledu. Kazdopadne, pokud budes nekdy ve Philadelphia, zajdi se na to podivat. Je to pusobivy kus.


reka
23. 10. 2013
Dát tip

Davide, to já jsem pochopil, že tohle dílo je inspirováno Duchampovým obrazem. Má výtka k poslednímu odstavci se netýkala tohohle, ale to, jakým způsobem ten odkaz uděláš. Že zcela explicitně vypíšeš i pro nejhloupějšího čtenáře, o jaký obraz jde, ještě navíc tak nešťastně bulvárně. Nehodí se to ke zbytku textu. Přitom ten text sám o sobě dává indicie, k jakému obrazu se vztahuje, stačí, aby čtenář pozorně četl - a tak je to mnohem lepší.


DavidPetrik
22. 10. 2013
Dát tip

@reka: dekuji za komentar. Nazory na neologismy v cestine jsou polarizovane minimalne od obrozenectvi. Mym zamerem nebylo nahrazovat zavedene vyrazy jinymi, nybrz poukazat na impotenci jazyka pri popisu tvare a zaroven prijit s resenim v podobe novych slov. Ale ani v tehle snaze netkvi jadro textu.

Ad posledni odstavec: nektere moje povidky jsou inspirovane umeleckymi dily resp. jejich konotacemi. Zaramovani tohoto textu odkazem na Duchampovo posledni dilo slouzi kunzhistorickemu ucelu: dialog mezi neznamou tvari a snahou o jeji popis prestava byt pouze estetickym cvicenim, nybrz odhalenim puvodniho dila dostava konkretni rozmer, dosahuje jiste umelecke kontinuity.


reka
09. 10. 2013
Dát tip

Nápad na povídku je výborný. Skvěle jsi tu skloubil dvě věci: obraz ženy, která nemá tvář, a fakt, jak těžko se v jazyce tvář popisuje - takže i když jsem jako čtenář dostal ten popis, tak si pořád tu tvář nedokážu představit.

 

Napsané je to výborně, i když stejně jako Tragicus, si myslím, že hret a doret je otravný. Pěkné popisy, ale to hlavní: líbí se mi, jak pomalu dávkuješ informaci, takže si to při čtení postupně skládám, co vlastně děláš; že zachycuješ něco skutečného. Obraz jsem neznal, ale ještě než jsem se dostal k závěru, mi bylo jasné, co na něm uvidím.

 

Podle mě ten text strašně, strašně moc kazí poslední odstavec. To básnění a fantazii shodíš faktickou poznámkou, aby i nejtupějšímu čtenářovi došlo, co se v textu vlastně děje. Proč? Indicií je tam dost.


Tragicus
18. 08. 2013
Dát tip

Pěkný popis (i když je ho trochu moc relativně k ději), pěkná pointa. Všechny hrety a dorety atd. mne neskutečně sraly. Je takový problém napsat horní ret a dolní ret? :) Nebýt chudí jazykem, mít výraz pro každý jednotlivý rys a záhyb kůže, byli bychom zase asi chudí duchem. Vždyť umět pracovat s tím, co máme, je právě umění, ne přepsat hudbu zpět do not, ale opsat ji slovy, opsat emoce a evokované dojmy, to je umění...

Navzdory tomu všemu se ale text četl fakt dobře.


Zuzulinka
12. 07. 2013
Dát tip

s tím nemohu než souhlasit... člověka lze jistě "správně" poznat jen podle souhrnů všech faktorů - verbálních i nonverbálních... dokonce bych řekla, že přece jen jsme hmota a měníme se, zrajeme, rosteme anebo se zmenšujeme - to podle toho na kterém stupni vývoje a ůstu se nacházíme... jako všechno živé, máme potenciál a navíc svobodnou vůli (tedy alespoň zdánlivě)... takže, jak já říkám Je to jen na nás!


DavidPetrik
11. 07. 2013
Dát tip

@Zuzulinka: lidske bytosti maji mnoho rozmeru. Lidskou osobnost je mozne rozeznat Turingovym testem i bez setkani se s danym individuem tvari v tvar. Presto nic nenahradi osobni setkani s danym clovekem. Velke mnozstvi informaci o cloveku ziskavame z nonverbalnich signalu, jichz je tvar a jeji vyraz hlavnim nositelem.


DavidPetrik
11. 07. 2013
Dát tip

@Janina: uhodilas hrebik na hlavu. Tech privlastnovacich zajmen je v textu opravdu nadpocet. Prosekam to a znovu vlozim. Diky za upozorneni.


Janina6
11. 07. 2013
Dát tip

Nádherné. Myslím, že jsem od tebe ještě nečetla text psaný tak lahodným jazykem. A přesto, že jde "jen" o popis, byla jsem napjatá víc než u detektivky :-) Snad jen s přivlastňovacími zájmeny by se dalo místy šetřit. Třeba "vložil jsem jí za (její) hebké rty..." nebo "Jenom ty (její) vlasy se nezměnily".  A ve větě "vyjadřuje nesouhlas v kanceláři jejího šéfa" by se hodilo "svého šéfa". Jinak se mi to zdá skvělé.


Velmi neotřelá spojení. A mnoho z nich i velmi krásných*


Zuzulinka
11. 07. 2013
Dát tip

avi


Zuzulinka
11. 07. 2013
Dát tip

ou, velmi mě to zaujalo - novotvary, popisy, od půlky jsem již tušila, že je to jakýsi náčrt, ne přímo obraz.... často mívám sny o lidech bez tváře a zjistila jsem, že ty tváře ani těla tolik nepotřebuji, že naopak, čím více vnímám kohokoli, jako energii bez hmoty, tím mu více rozumím a dokážu ho přijmout...*


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru