Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Dobrou noc

15. 07. 2013
4
10
1578
Autor
Arnica

      Je to jako čekání na spánek v noci, která nekončí. Nepřichází slastná úleva nevědomí a na východě stále nesvítá, jako by se slunce někde zapomnělo. Zapomnělo si dát budík a vstát do práce.

  Se vstáváním do práce měl problém celý život. Člověk by řekl, že si musí zvyknout. Chodil na šest, téměř třicet let. Ale nezvykl si. Každé ráno měl pocit, že ho někdo okradl. Probouzel se zprostřed snů, otupělý. Někdo se naučí probouzet před budíkem a pak je tělo na vstávání připraveno. Ale jeho tělo zůstalo celý život v protestním postoji, nehodlalo se podřídit povinnosti.

  Vzpomínky z různých okamžiků jeho života se mu promítaly před očima, míchaly se a přeskakovaly jedna od druhé. Některé byly krásné a barevné, velmi silné, jiné sotva patrné. Některé hřály, jiné přilétaly s bodnutím studu. Ale žádná nepřicházela s lítostí.

  Pokusil se převalit na bok, ale jeho nemocné, unavené tělo protestovalo. A tak se jenom s heknutím poposunul a pár centimetrů.

  Už příliš dlouho čeká na konec. Všechny chyby jeho života, ať byly chybami, či ne, už má dávno sám se sebou probrané. Na některé myslet nechtěl, zaháněl je do kouta mysli a snažil se je úplně vytlačit, ale ony se nakonec vrátily. Příliš, příliš mnoho času.

  Ale všechny nakonec utichly. Zůstala po nich možná pachuť něčeho nepěkného, ale zmizel veškerý pocit viny nebo bolavé rozmrzelosti. Prostě to tak bylo.

  A když se teď díval na svůj život celistvě, jeho barva byla taková hnědozelená. To je dobrý výsledek.

  Nechává po sobě na světě svou rodinu. Ne moc velkou, ne moc malou. Těžko říct, jací jsou to skutečně lidé. Když se teď setkávají pohledy, vidí v nich určitý odstup, vidí v nich jejich silné životy, které nemají chuť pokleknout před smrtí.

  Bojí se.

  A chtějí svůj klid.

  Jestli přemýšlel nad tím, co bude po smrti?

  Ne, nikdo se ho na tuto otázku neptal, protože se o ní mlčelo celý život. A on je rád, že se o ní mlčelo, protože teď nemá žádná očekávání, a tedy ani žádný strach. Nemůže přijít o žádné iluze; a na peklo jeho život nebyl.

  Smrt je tichý a klidný odpočinek. Bez tohoto těla, které je hubené a vyschlé a přesto tak strašně těžké, jako by mu cévami proudilo olovo místo krve.

  Už několikrát byl v téhle dlouhé bezesné noci a vždycky nakonec přišlo ráno, stále na tomhle světě. Zase z něj byl někdo, kdo něco musí. Pod dohledem sestřiček, tohle a tohle.

  Všichni se snaží tvářit, jakou že má jeho život cenu; a přitom všichni, kromě něj, si myslí, že vůbec žádnou.

  Ale byl přece hnědozelený…

  Tak prosím, dobrou noc. 


10 názorů

patricia w.
02. 11. 2017
Dát tip

no...... nic mi to nedalo


karmen
20. 03. 2014
Dát tip
*

srozumeni
14. 09. 2013
Dát tip
Je opravdu skoda,ze to ma tak malo tipu. Hned jeden pridam. Je to moc hezky a citlive napsane...***

Kočkodan
13. 08. 2013
Dát tip
Já budu nepatrne kratsí nez Ostrich - hezké dílko. :-)

Arnica
23. 07. 2013
Dát tip

Ahoj Ivo,

to je tak dlouhý komentář, že ani nevím, kde začít; a hlavně nevím, jestli všemu rozumím (nebo spíš vím, že ne :-).

Ale začnu u budíku, když jsi u něj začal Ty. Ehm – to jsou mi věci :-). Ale než to zlevní, tak se budu muset naučit domluvit se se svým tělem sama ;-).

Děkuju, že píšeš, že se Ti to líbí. Možná můžu někdy pokračovat, možná už se k tomu nikdy nevrátím… jak to může být s každým tématem, s každým pocitem. Tohle se zatím uzavřelo v téhle podobě, víc zatím naspat nedokážu.

Na barvy jdeš analyticky :-) Já pocitově. A zelenohnědá, ta je nevýrazná, snadno splyne s okolím… a přesto ji mám ráda.

A jestli je barva, která se nevyskytuje na živých tvorech… no, když jsem někde četla článek o zářivě růžových slimácích… tak asi nevím :-D

 

Řekla bych, že konec života je pro každého jiný, že záleží na člověku i na okolnostech, za jakých odchází. Já jsem viděla a vnímala smíření, které se samozřejmě míchalo s problémy tělesna, bolestí, unaveností z mnohých nutností (ano, třeba jídlo…)

Na filosofickou otázku, odkud pramení chtění žít, bych Ti mohla odpovědět dlouhou úvahou a stejně by to byla plochá odpověď. Protože záleží, z jakého úhlu se ptáš a jaké odpovědi si myslíš, že můžou být. A myslím si, že můj a Tvůj úhel bude dost jiný ;-)

 

Ještě jednou děkuju za přečtení, jsem ráda, že ses stavil!!


Ostrich
23. 07. 2013
Dát tip

Až podobný text bude psát někdo za pár desítek let, nebude tam už možná možné napsat větu o násilném vstávání - už teď to není potřeba, protože existují budíky na spánkové fáze, koukni http://www.alza.cz/axbo-d140800.htm

Až se to zlevní, tak si pomůže každý, kdo vstává teď podle cizího vnuceného času...

Líbí se mi to. 

Když to podruhé čtu, uvědomuji si, že to je taková ouvertura. Že bych chtěl číst víc, že bych chtěl vědět, co všechno konkrétně se tomu smířenému člověku honí hlavou. Doopravdy.

Obecné zhodnocení toho, jak mu je a jak své myšlenky o životě vidí, to je taky dobré, vnímám toho člověka blízce. Jakkoliv barevnou stupnici k hodnocení života použít neumím. Která barva by byla špatná? Černá, tedy všepohlcující nebarva? Bílá, tedy superodrazná všebarva? Co je barva života? Chlorofylová zelená? A její protipól? Existuje nějaká barva, která se nevyskytuje na živých tvorech?

Napadají mne leda tak ničivé vysokoenergetické gama paprsky, těm jsme ovšem barvu nedefinovali, neb je nevidíme, protože jsme to naštěstí v evoluci nikdy nepotřebovali :o)

Co jsem tak viděl porůznu v LDN a podobně, tak umírající jsou většinou na tom duševně bledě. Vyhasínající tělo vypíná v mozku všechny vyšší funkce, člověk se tedy naopak  víc a víc stará o své tělesno, rytmus přijímání potravy a vyměšování se stane středobodem světa - tak jako u malých dětí úplně na začátku.

Ale tenhle člověk měl štěstí, že takhle neodchází.

Je to zkušenost, pozorování -  nebo jenom představa, jaké to bude? 

Strach jedině z nenaplnění očekávání. Tenhle člověk to má opravdu dobré, že mu jeho tělo dovolilo být nad věcí a nediktuje mu chemickými rozkazy úplně jiné chování. Kdy člověk nemusí? Jíst třeba musí vždycky....dokud žije. 

Nebo spíš dokud žít chce? A co to je, odkud to pramení, takové chtění?


Arnica
22. 07. 2013
Dát tip

Děkuju Ti za přečtení a komentář. Vracet se k tomu teď asi nebudu... ale neříkám, že nikdy... Snad se mi povede "šarm" vložit zase do nějakého dalšího textu. Krásný den :-)


VH64
21. 07. 2013
Dát tip

Tohle je taky dobrý. A i když tomu oproti "Té druhé v ní" cosi chybí, napadá mne slovo šarm, nulu tipů si to podle mne, na místní poměry, nezaslouží. Docela by mne zajímalo, kdo už nakouknul...

Nicméně, to něco, co jsem nazval šarmem, tu fakt chybí, taková ta špetka šmrncu, která věc popostrčí mezi zajímavé. Zkus se k tomu ještě vrátit - víc poradit neumím, sám mám málo, ale když ti to šlo jinde, proč ne tady?

 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru