Říčanské meditace

Černokostelecká stojí v horku. Připomíná silnici vedoucí skrze nějaké americké městečko zapomenuté hluboko v poušti. Hustota atomů horka tady dosahuje svého maxima. Tušíš, matně, že za tím bodem je už jenom nějaký konec. Peklo atomového hřibu. Stejně tak jen tušíš konec této cesty, někde v tetelícím se vzduchu na obzoru vyšisovaných trav. Každé vykročení mimo asfaltový pás může být osudné, kdekoli tam může být divoké a neviditelné zvíře, štír nebo chřestýš. Ale ani zůstat v linii cesty není bez rizika: řítíci se vozy nejsou pod kontrolou, neboť vše tady je podřízeno jedinému zákonu, totiž zákonu nepředvídatelnosti. Komu by se kdo zpovídal za své činy v zemi nikoho? Benzínové čerpací stanice připomínají strážní věže nebo svého druhu lapidárium. Ta s napůl padlým čerpadlem může být alegorií Spravedlnosti. Ale pouze pro cizince, jehož rozum stále ulpívá na kultuře. Tady si na historii nehrají, vše je tu příliš současné, hry patří minulosti, jsou jen repertoárem podivných lidí, cizinců.Tady je modernost. Ostatně nadechni se toho benzínu a ucítíš ji.