Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+10 neviditelných
Miloš Urban – Santiniho jazyk
datum / id03.08.2013 / 431905Vytisknout |
autorFruhling
kategorieKritiky (lit. kritiky díla)
témaAkční
zobrazeno2779x
počet tipů10
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Miloš Urban – Santiniho jazyk

 

 

Pamatuji si to. Letní pole, mírně vypuklý horizont, z nějž vyrůstá jasně červený chrám na půdorysu kříže. Pomalá jízda po širokém oblouku okrskové silnice nasouvá stavbu čím dál tím naléhavěji do středu zorného pole. Hmota roste, stává se silnější a intenzivnější. Bylo mi šest a Mariánská Týnice, mé první vědomé setkání s nejvýznamnějším českým barokním architektem Janem Blažejem Santinim, dodnes představuje jeden z nejsilnějších vizuálních zážitků.

 

Obvykle se snažím přistupovat ke knihám nezaujatě, ale patrně si dokážete představit, že u knihy, která se jmenuje Santiniho jazyk, to jaksi nebylo možné.  Miloš Urban, kterého asi není třeba příliš představovat, zde vypráví nejen příběh Martina Urmanna, zaměstnance reklamní agentury Stellar Brusque pověřeného reklamním úkolem najít univerzální větu pro všechny kampaně (ach, jak postmoderní!), ale i samotného Santiniho, jehož se stavby se stávají pro Martina ústředními body pátrání. A nebyl by to Miloš Urban, kdyby do vlhkých kamenů nevytesal kupu tajných zpráv a do nádvoří nepohodil několik obskurně zabitých nebožáků.

 

Román tak brzy nabírá spád, Martin je od jedné tajné zprávy hnán k druhé a větu za větou si skládá tajemství, které po sobě zanechal Santini. Čtenář se jen může divit, jak se prve rozvážná story sociálně a sexuálně frustrovaného reklamkáře překlápí do thrillerových poloh. Ostatně, od Urbana, coby donedávna nejnadanějšího českého postmodernisty ani nic jiného čekat nemůže.

 

Jenže postmoderna není omluva. A jestliže ani řečtí filosofové nedokázali vyřešit otázku, při jakém počtu zrnek písku se z nich stává hromada, pak ani čtenář nemusí mít jasno, kolik vražd dělí Umberta Eca od Dana Browna. Ostatně už samotný název Santiniho jazyk jako by odkazoval na název Brownova románu Da Vinciho kód, který je jen o dva roky starší než Urbanovo dílo. Na rozdíl od vrcholných postmoderních románů, jako je Ecovo Foucaltovo kyvadlo, které si bere na paškál konspirace a škvár předcházejících generací, Urban – ať už záměrně či nahodile – derivuje cosi, co bychom mohli nazvat jako současný metabrak. Text si na jednu stranu zachovává určitou metakulturní rovinu (odkazy na Santiniho), ale neslevuje z příběhovosti a drajvu, jak se stalo pozdnímu Ecovi, či v našich podmínkách Michalu Ajvazovi. I za cenu určitého "odlehčení" díla je příběh akcentován více než literární póza a to se všemi důsledky. S ponorem do dění se totiž vytráví i distance, která výše zmíněným autorům brání ve sklouznutí do objektu svého zájmu: braku. V Santiniho jazyku chybí nejen nadhled, ale hlavně subversivní hravost otevírající literární klišé do nových cest.

 

Urban tak od první třetiny zcela vyklízí pozice postmoderního románového intelektuála a vrhá se na dráhu akční žánrovky, čímž nejen, že se dopouští drobného podvůdku na čtenáři, ale zároveň předešlou část knihy jednoduše hází do koše. Jenže jako by mu ani tato nová poloha nesvědčila. Ne, že by akčním vložkám scházelo napětí, ale způsob, jakým se hrdina pohybuje mezi jednotlivými akčními scénami, je až příliš nahodilý. Když si Martin čistě z rozmaru přiloží svatozář Jana Nepomuckého na slepou mapku České republiky, aby se tím dostal k pětici Santiniho zakódovaných zpráv, ještě přivřeme oči, avšak frivolnost, s níž jeho známá i on sám interpretují číselné kabalistické kombinace, zadává k otázce, kolik je toho ještě čtenář schopný odpustit, aby se dostal od jedné akční sekvence ke druhé. Ostatně Da Vinciho kód na tom nebyl jinak.

 

Z původně nadějného, námětem krásně endemického románu nakonec zůstává jen několik vydařených thrillerových scén, vcelku fundovaný výpis a popis Santiniho staveb a pár hezky popsaných souloží. Několik otesaných kamenů, které na výstavbu chrámu rozhodně nestačí.

 

 

Miloš Urban / Argo / 2005

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

26.04.2014 15:02:10Fruhling

Díky za čtení. Jenže problém Santimiho jazyk je pro mě i ten, že se nedá moc číst ani touto pokleslou sémantikou. V ní se totiž jeví jako úplně zbytečné dílo. Na Sedmikostelí možná ještě najdu odvahu.

24.04.2014 21:21:04Diervilla

např. Sedmikostelí je myslím dobré, a Urban se prostě nedá číst intelektuální sémantikou ve stylu Tolstoj nebo Dostojevský, ale spíš znakovostí typu film noir nebo jazykem symbolismu, pak teprve vyniknou hlubší vrstvy jeho prózy

14.03.2014 23:24:25Safián

Pokud vím, Aichl byla přezdívka, kterou získal jako měšťan. Po otci, který byl kameníkem, se jmenoval Santin. Otec, Ital, žádné příjmení neměl. Syn používal jména Santin jako příjmení. Jméno si poitalštil na Santini.

04.03.2014 20:14:37Prosecký

Nemám pravdu s tím Eichelem?

04.03.2014 18:42:18Safián

Prosecký, obávám se, že nemáš pravdu.

14.02.2014 17:48:15Fruhling

Dík za čtení. Na druhou stranu musíš uznat, že Urbanovi neschází tah na branku, schopnost vystavět příběh na dění. Což je něco, co se v rozplizlé a šmoulovaté české próze hledá hrozně těžko. A to na čtenáře dost platí. Jenže jak říkáš, my "knihomili" čteme jinak, často i náročněji.

14.02.2014 13:27:38Prosecký

Ještě k takzvanému Santinimu: Santini bylo jeho kmotrovské jméno, stejně jako Jan a Blažej. Jeho příjmení bylo Eichel.

14.02.2014 12:50:09Prosecký

I mně připadá Urban jako lokální derivace Dana Browna, ale co naplat, je komerčně úspěšný.

U komerčně úspěšných knih ani tak nezálěží na tom, do jaké míry je autor špičkový spisovatel. Musí být řemeslně dobrý, ale 90% chyb odchytí (bezejmenný) korektor. Rozhodující pro komerční úspěch je promotion a móda. Většina kupců to potom přečte tak nějak konzumně  a nezabývá se tím tak, jako my, knihomolové. 

05.12.2013 13:26:35takjinak

Santiniho jazyk jsem nečetla, tak nemůžu soudit. Do ruky se mi dostalo akorát Sedmikostelí a Stín katedrály o nichž musím říct, že se mi obě ty knížky líbily. Mělo to spád, dobře se to četlo a bylo to zajímavé... Nevadí mi Urbanovo střídání žánrů, naopak mi to u něj sedí...  ale - musím mít na jeho knížky náladu, jinak nedám ani prvních pár stránek...

04.11.2013 10:54:10Safián

Zelená hora tě asi tolik nevzala, protože je esoterická a více útočí na ducha, než na smysly. Pro její pochopení je potřeba znát nejenom scenář, ale i jeho teologický výjklad Je zajímavé, jak rozmanitě dokázal Santini v tomto smyslu pracovat. Třeba Obyčtov. Půdorys želvy. Možná i prostor odpovídá tomuto symbolu, ale určitě překvapí jeho civilnost, Po náboženském vznícení ani stopa! Kde je transcendentní vzmach takových Křtin nebo Kladrub? I když ani tam pouhý cit nestačí, Třeba u takových Kladrub. Člověk musí obdivovat, jak Santini dokáže přetvořit náboženské symboly a teologickou, v podstatě literární, strůj ve výtvarné dílo nejvyšší kvality. A k tomu jednotu prostředků. Jak spolu jednotlivé části  rozmlouvají, jak se vzájemně rozvíjejí a doplňují. Tady skutečně procítíš, co to je síla umění. Možná si vzpomeneš i na Dalího. Něco takového české umění od těch dob už nedokázalo. Jen škoda, že dnes už zalesnění mezi Stříbrem a Kladruby znemožňuje kdysi úžasný pohled z dálky.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.