Musím

A jak stále víc potkávám čas
přemýšlím o tom za prostorem 
co je za, vidět
co je za, slyšet
co je za, být
aniž bych vlastně mohl uchopit odpověď 
jinak než ticho 
které z nás vychází, když kosti jsou soumrak 
slovo prach 
a sen vědomí těla z druhé strany 

seděl jsem u stolu se dvěma pohraničníky 
pohlédl jsem jim do očí a nebylo jim co odpustit  
a jedním Židem, jenž jezdí na dráze 
jejíž koleje mají stále svou Osvětimskou zastávku
a vlastně tvoří dokonalá nekonečna   
ale to jsem cítil jenom já, protože mé vnímání 
je ovlivněno nirvánou, které jsem dosáhl v páté třídě
a hrozně jsem se toho bál     
pil jsem pivo jako protijed na jsoucna 
a nepřišlo mi to divné 
když jsme se bavili o věcech za věcmi 
ženských a počasí 
protože město s uhry na tváři 
šedivělo přicházející tmou 
a všechny stíny byly podobny mizejícímu, jímž jsme 

pak nevěsty větru oklamány tancem
vdaly se v trávě za stébla mých zamyšlení 
jež se staly součástí okamžiku tohoto světa
a která vidím jako oblaka
řekl jsem, „už musím“ 
ale stejně jsem nevěděl kam
myslel jsem
a stejně nevěděl na co
a pak 
začalo pršet 
aniž by vlastně někdo věděl proč
neboť proč bychom se vlastně ještě na něco ptali  
kdyby podzim byl tím, co jsme my 
a my stali se podzimem