Pavučina

Držela se žluté tyčky, na kterou sotva dosáhla, a lehce se pohupovala. Nedívala se na nikoho ani na nic, možná viděla úplně jiný svět, než který existoval pro nás ostatní v téhle tramvaji. Houpala se do rytmu, asi si v duchu zpívala nějakou písničku. Usmívala se.

 On křičel na celou tramvaj. Její táta, hubený mladý kluk. „Jak nic nedlužíš, jak kurva? Tobě to spadlo na zem!“ Tramvaj zahrkala v zatáčce a růžový kočárek se rozjel do prostoru.

„Ani kočár neuhlídáš!“

Její matka, s mastnými vlasy v culíku, držela na klíně její sestřičku. Neposlouchala spršku nadávek, hladila dítě, špulila na něj rty a něco šeptala.

„Jestli si myslíš, že si tě chci ještě vzít, tak na to kurva zapomeň. Už jsem ti koupil prsten; ale ten vrátím, hned zítra ho vrátím. A až ty mi zaplatíš škodu, tak si za ty prachy dohromady koupím lepší, mnohem lepší, to ještě uvidíš, co tě to bude stát. Když jsi tak neschopná, kurva!“

Šlo o tablet. O tablet, který měl po pádu na zem pavučinu přes celý displej.

„Vystupujem, kurva!“ zařval otec. Podíval se na holčičku a řekl: „Máš totálně postiženou matku, úplně neschopnou, neschopnou piču.“

Pak prudce popadl kočárek a bouchl jím do tramvajových dveří. Chvěl se vztekem, několikrát zuřivě zmáčkl tlačítko na výstup. Do očí mu co chvíli stoupaly slzy.

„Koupím si nový, kurva,“ mlel už jenom pro sebe. „Nový a lepší, mnohem lepší, však uvidíš.“

Holčička se mezitím pustila tyčky a se zájmem zvedla ze země rozbitý tablet. Prstem hladila praskliny a usmívala se. Nikdo po ní nekřičel, ať na to nesáhá, že to není pro ni.